Freiheit

Kolem mariánskolázeňského Krakonoše obezřetně našlapuju už hodně dlouho jako ten příslovečný mlsný Voříšek kolem kastrolu s horkou kaší. Byť by to byla jeho zamilovaná z bio cizrny. Ale co naplat. Jednou je to Krakonoš, tak sem s ním. Jeho domovská lokace ho přímo předurčuje pro letní období dovolených a lázeňských pobytů. Každý sběratel pohlednic s Krakonošem mi jistě potvrdí, že majestátní kamenná socha pána hor Krakonoše u výstavného hotelu téhož jména na výšině nad Mariánskými Lázněmi se mu ve sbírce ryze krkonošských patriotik chtě nechtě začíná postupně hromadit. Při objektivním posouzení nutno uznat, že rozevláté obřisko mnohem víc odpovídá pojetí vládce povětří, hromů a blesků ze starých bájí než vousatý strejda s pupkem a fajfkou v dřevěném provedení obsazující zápraží horských bud měrou nebývalou zejména v poslední době, kdy z každého dřevorubce je přes noc umělec s motorovou pilou. Jenže, je to vůbec Krakonoš? Nerad bych sahal do svědomí ctihodného kněze Bohuslava Balbína, který už více než před 300 lety ve svém díle Miscelanea povýšil Velkou a Malou Podhoru tvořící Podhorský vrch u Mariánských Lázní, kopeček, proti němuž jsou i Rýchory velehorami na div ne nejvyšší místo v Čechách. A jak se sluší a patří, bájný Duch Podhory jako by z oka vypadl Krakonošovi alias Rübzahlovi.

Ideální je mít věci srovnané v hlavě, ale taky na dvorku. Nejsem přehnaný puntičkář, přesto mi přesvědčení, že všecko má mít svůj řád, jistou přirozenou štábní kulturu, nikdo nevezme. Vždycky mě těšilo, když jsem ještě v dobách, než mi věci přerostly přes hlavu, mohl třeba potmě a se zavřenýma očima sáhnout v poměrně početné knihovně docela přesně pro tu potřebnou konkrétní knížku. Nebo poslat naprosto nezasvěceného laika do dílny pro ten červený šroubovák v horní modré skříňce vpravo za dveřmi v prostřední řadě čtvrtý zleva. Znamenalo to ovšem po každé skončené práci po sobě uklidit použité nástroje na jejich vyhrazené místo. Pořádek není samolibá mánie, ale usnadňuje život. Stejně jako dochvilnost, držení daného slova a další dávno zapomenuté a vysmívané ctnosti gentlemanů. Všechny ty moudré kecy, že pořádek je pro hlupáky, zatímco inteligent ovládá chaos, velkoryse přehlížím.

„Do Rodinného výčepu jezdím autem a nikdy mi nevadilo, že se nemohu napít z výčepní nabídky. Jen jednou mi bylo líto, že jsem si nemohl připít portským s těmito chlapíky. Zítra to bude 20 let a stále si ten pocit neúčasti pamatuji.

Tak na zdraví! Pavel"

Fotografie s textem, která přistála v mé e-mailové poště a zřejmě i ostatním zúčastněným z Veselého výletu vyburcovala v jednom z mých posledních stařeckou demencí nezasažených mozkových závitů milou vzpomínku souběžně s neodbytným nutkáním vysvětlit, jak to všecko vzniklo. Ve Výčepním listu číslo 3 uváděném toho 6. července 2002 do rukou dychtivých prvních čtenářů při velkolepé oslavě Dne Výčepního listu na zahradě u Rodinného výčepu v Přibyslavi vyšlo totiž mé „originální" Interview pod stolem s fotografem Bohdanem Holomíčkem zaměřené primárně na hospody. Sešli jsme se k němu už v březnu toho roku v Bohdanově domovské restauraci Lesní dům v Janských Lázních. Z jakési světácké rozmařilosti jsme k rozhovoru bohatýrsky popíjeli ne zrovna nejlevnější portské a do zavírací hodiny jsme se tímto ušlechtilým nápojem gentlemanů dokázali zřídit jak ti vyhlášení carští důstojníci. Na článku to redakční rada naštěstí nepoznala, ale jak známo v české kotlině se nic neutají. Má pověst téměř abstinenta, který maximálně láká nezkušené děvy na omšelou rádobyvtipnou průpovídku - když gin tak jedině s Toníkem - doznala značné trhliny. Začalo se šuškat, že Tonda je na portské. Při každé jen trochu vhodné příležitosti mě nějaký vtipálek buclatou lahvinkou lahodného moku Porto tawny z oblasti Alto Douro na březích stejnojmenné řeky v Portugalsku obdaroval. Můj nedostačující apetit zdaleka nestačil k jejich konzumaci, a tak jsem je ač nerad a opravdu jen sporadicky pouštěl mezi dobrými přáteli dál do oběhu. Takhle jednoduše se zrodila legenda na jejímž vzniku má svůj podíl i uvedený nevinný snímek. Kuriozní je pouze skutečnost, že jsem nikdy před tím a vlastně ani potom portské ve zvýšené míře nepil a před víny jiných značek nepreferoval. Při dnešním po dlouhé době usrkávaném pohárku jsem navíc pojal nápad stvořit popisku pouze ze slov počínajících písmenem p.

Jágr, Červenka, Voráček, Hertl, Pastrňák! Jen tak od boku první pětka současných hokejových bohů citovaná samozvanými hospodskými trenéry. Ale žádný strach, ještě jsem se nezbláznil docela. Ani nemíním uprostřed parného léta zabruslit na tenký sportovní led. Skoro žádný renomovaný spisovatel nezná pojem nedostatku témat. To jen my, pisálkové regionálních novin víme, co je pravidelný výpadek námětů známý jako okurková sezóna. Jenže, kdo jednou není v novinách, jakoby nebyl. A tak když múza nepřichází je nutno něco vymyslet vlastní hlavou. Jako malí skautíci jsme věřili, že v indiánském kalendáři je červen měsícem růží. A co jahody, rudý muži? (Pardon, původní obyvateli Ameriky, aby mě někdo nenařkl z nekorektnosti). Přitom zejména teď v červnové noci kdy vzniká článek, který se chystáte číst, stačilo jen odpoutat se od pozemských záležitostí a pozvednout zrak k obloze. „Odpusť, kdo hvězdám nevěříš. A kdo ses těšil, že zde najdeš klíč k úplné jejich řeči. Řeč hvězd je tajná." Dovoluji si úvodem ocitovat verš bývalého údržbáře tenisových kurtů na pražské Štvanici, kam soudruzi mého milovaného básníka Karla Šiktance vyhnali v temnu normalizace. Takže k věci - Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn. Pohledem historika pět božstev z římské mytologie, po kterých se jmenují i různě velké planety naší Galaxie v nekonečném vesmíru. My dospělejší si je možná ještě pamatujeme z dějepisu. A mládež si je jedním palcem dokáže vygůglit na svém iPhonu.

V exilovém nakladatelství Sixty - Eight Publishers náchodského rodáka Josefa Škvoreckého mi nikdy neotiskli ani slůvko. A to netvrdím, že z mé strany by eventuální zájem nebyl. Nevadí. Na tom, že rodáci by si měli pomáhat už z principu, to nic nemění. Alespoň my, významní rodáci z Náchoda, kteří spolu mluvíme, táhneme obvykle za jeden provaz. Při té příležitosti si vždy musím vzpomenout na vzácného přítele Dorka Lokvence, s nímž mě pojilo nejen rodiště, ale i den a měsíc narození, nebo spolužáka Arnu Neubauera, miláčka paní a dívek bez rozdílu věku. Bratr údajného autora titulního obrázku malíře Karla Šafáře mladší Oldřich, mě zase jako předseda pobočky kdysi přijímal nikoliv do strany, ale mezi numismatiky. Tak bych mohl pokračovat donekonečna. Ať už jsme udělali díru do světa jako třeba architekt Jan Letzel stavbou „Atomového dómu" v Hirošimě, nebo do omrzení přehrabujeme regionální píseček na ztracené vartě pod Rýchorami - je nás prostě hodně a rozlétli jsme se po celém světě širém.

V leckteré kreslířské soutěži s námětem jak si děti představují Krakonoše, by se takovýto pajdulák připomínající spíš bezdomovce nebo strašáka v zelí než horského obra umístil pravděpodobně na chvostě. Nejeden hospodský kritik by se zaručeně kasal - to bych namaloval taky. Zpravidla až do chvíle, kdy by před ním přistál papír a tužka s pohrdavým pokynem - tak se ukaž vejtaho! Jen opravdový znalec obrazů pozná charakteristický rukopis a typickou signaturu klasika českého umění 19. století Mikoláše Alše (1852 - 1913). Moje generace měla jeho učesanějších a líbivějších kreseb než je uvedená črta uhlem plné školní čítanky. Možná i proto, že byl oblíbencem tehdejšího ministra školství a osvěty „Rudého dědka" Zdeňka Nejedlého. Trousit tudíž moudra o čelném představiteli generace umělců Národního divadla je stejný nesmysl jako nosit krupici do mlýna, dříví do lesa a žádosti na pracák. To Jindřich Waldes (1876 - 1941) velkopodnikatel v kovové galanterii, mecenáš a sběratel umění s tragickým koncem za druhé světové války pro svůj neárijský původ může nevzdělance trochu zaskočit. I když značku Koh-i-noor znalo ještě před pár lety každé malé dítě. Rozvernou slečnu s Waldesovou kovovou patentkou v oku z firemního loga jsme si jako kluci vystřihovali z maminčiných kartonů s knoflíky.