Freiheit

Zdeněk Srstka se svými kachnami zajisté promine. Ale co jiného použít na dekoraci jediné volné stěny v domovní kotelně než kolekci různých starých kachlů z kachlových kamen. V polovině minulého století jich s vlnou neuváženého bourání letitých „kachláků" při modernizaci kuchyní byly plné skládky a smetiště. Často se nechaly najít i docela pěkné nerozbité historické kousky. A ještě v duchu živit naději, že se objeví kachlička z produkce některého z působišť žacléřského Theodora Pohla. Nebudu předstírat, že zveřejňuji část kachlů ze sbírky. Jsou to všechny! Ani netvrdím, že jsou vesměs z produkce světoznámé Západočeské továrny na kaolinové a šamotové zboží v Horní Bříze u Plzně. I když vedle kvalitní mrazu odolné dlažby, velkého výběru barevných i vzorovaných obkladaček a stavební keramiky proslavila podnik i výroba kachlových kamen a krbů.

Staří krkonošští horáci těm podivným dřívkům na koncích provazu říkali ve svém rodném dialektu Klauben, Klóba nebo Spallen. V češtině se prý jim někde říká žabka. Údajně to byl ale můj vzácný přítel legendární hajný Josef Tylš z Pěnkavčího vrchu, který pro historický dřevěný rychloúvazek pocházející stejně jako saně rohačky, krosny a mnoho dalších užitečných nástrojů a nářadí z alpské domoviny dřevařských kolonizátorů Krkonoš propagoval hezké české zvukomalebné jméno kloubek samovolně užívané v západní části pohoří. Řada zkušených horalů by si takový pěkný kus provazu možná šetřila na stará kolena, než je síly docela opustí a přijde čas se jít do lesa naposledy zhoupnout. Znám však jednoho trumberu, co si na lano navázal nestejnorodé kloubky a pověsil si ho na chalupě jako dekoraci. Kloubky jsou dva a dva, staré a nové, autentické a repliky, nahrubo opracované funkční a esteticky přešlechtěné spíš na parádu. Jeden z krkonošských fenoménů sloužil po staletí k mnoha účelům, kdy bylo potřeba rychle stáhnout, anebo naopak jednoduše cuknutím povolit jakýkoliv úvazek.

...ty potvory vám vlezou všude! Doplní automaticky každý průměrný cimrmanolog zlidovělou hlášku Děda Vševěda z úspěšné hry Divadla Járy Cimrmana „Dlouhý, Široký a Krátkozraký". Leč nenechte se vysmát. Ačkoli i původní hliněný trpaslík ze světoznámé firmy Maresch v Ústí nad Labem, který se dnes prodává na uměleckých aukcích za téměř „astronomické" částky je stále symbolem ukázkového kýče. A nijak mu nepomohlo ani užití na přebalu desky Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band slavných Beatles. Továrnu na keramiku v Ústí nad Labem založil už v roce 1841 rodák ze Saska Heinrich Adolf Bähr s licencí na výrobu siderolitových produktů. Po čtyřech letech přibral společníka a pozdějšího zetě Johanna Maresche. Se jménem Maresch provozovali jejich potomci výrobu širokého sortimentu dekorativní keramiky prakticky až do konce druhé světové války. Koncem 19. století už byli zahradní trpaslíci z terakoty vedle tradičních korbelů, reliéfních závěsných talířů, figurálních plastik a obligátních váz, dóz, mís, svícnů a podnosů jedním z nejžádanějších vývozních artiklů zejména pro střední Evropu. Až 200 zaměstnanců vyrábělo u Mareschů v první polovině minulého století i žádané busty slavných osobností včetně karikatur a také „roztomilá zvířátka", mnohdy jako doplněk užitných předmětů. Pakliže nad dokonalou modelérskou prací v případě trpaslíků estéti ohrnují nos a pidimužíci házení do jednoho koše se sádrovým paskvilem z vietnamských tržnic jsou ztělesněním nevkusu, pak taková představená dózička na tabák je přímo zhmotnělý hnus. Dlouho jsem se domníval, že je to kuriozní doplněk dámského budoáru a živě si představoval návštěvu nějaké důležité madam jak se rozplývá „to je ale joztomilej pejsánek". Houby, paní radová! Šílenost je to. A ještě ke všemu pro pány. Fuj!

Ten dobrácký strejda, kterého často a rád představuju, se umí taky pořádně rozzlobit. Tentokrát to vyšlo, co čert nechtěl ausgerechnet na říjen, měsíc, který mám ze všech nejradši. To se pak rozvzpomene na své mládí a vezme na sebe původní démonickou podobu horského obra, trestajícího každý sebemenší neřád a zlý skutek. Tak ho školní dítka v Německu znají ze závěsných výukových obrazů z cyklu Stockmannových pohádkových výjevů vydavatele Paula Stockmanna v Bochumi. Barevný velkoformátový tisk z 50. let minulého století podle akvarelu malíře Herberta Rasche ze série pověstí představuje legendárního Rübezahla jako rozzuřeného rezavého germánského kolohnáta ženoucího z lesa chamtivé sběrače lesních plodů. Každý zkušený houbař by měl respektovat, že když na podzim zamkne les tak přes to nejede vlak. A když už přece jen vkročí do lesa, tak by ho hanba fackovala, kdyby sbíral houby. No a já letos po letech ukvapeně a předčasně zamykal už 1. října. Jenže odolejte krásnému slunnému odpoledni tereziánského babího léta, jakých u nás na horách nejspíš už mnoho nebude. A když najednou ve vymeteném lese vykoukne z jehličí zpozdilý smrkáč, to se jednomu přímo zatmí před očima a na citlivém vedení pravé mozkové hemisféry vznikne zkrat. Budou řízky! Přibyli už jen dva hnědáci a svěží babka. Jistě tušíte, že nemám na mysli koňské spřežení pracovitého dřevaře a jeho tchýni sedící na pařezu opodál. Ten první hřib smrkový, doplnili dva zdravé hřiby hnědé alias suchohřiby či podhříbky a jistým mykologem Baierem (abych přímo nejmenoval) zatracovaný hřib žlutomasý.

Nemám rád reklamu, nemám rád reklamu, nemám rád reklamu! Zejména tu současnou, špatně pochopenou, vlezlou, manipulativní, dotěrnou, útočnou, snažící se zákazníkovi vnutit to co nepotřebuje, nejlépe tři za cenu jednoho. A už vůbec ne tu politickou. Tu která vyhání některé lidi z kina i od televize a přivádí k šílenství při listování novinami. Lidsky necitlivé a krajně neetické se mi jeví zcela aktuálně, když jeden z nejprodávanějších seriózních celostátních deníků na smutečně laděné dvoustraně věnované zemřelé britské královně Alžbětě II. na celé jedné třetině otiskne dryáčnicky barevnou reklamu jistého obchodního řetězce s flákotami syrového masa. Asi za tou averzí je i těch osm křížků na hřbetě, ale tak pronásledován tím Němcem A- A- no tím Alzhamrem zase nejsem, abych si nepamatoval, že reklama tu byla vždycky. Jenže konkrétní, nezašifrovaná falešnými přísliby...no prostě, jsem staromilec a nestydím se za to. I obyčejný inzertní poutač běžného živnostníka byl většinou výstižnou prezentací poskytovaných služeb. Takový byl například reklamní inzerát svobodské autoopravny Heinricha Kneitschela i s nabídkou taxislužby otištěný v nedatované publikaci o krásách Krkonoš v polovině dvacátých let minulého století. Autosprávkárna Kneitschel je uvedena i v Adresáři republiky Československé pro průmysl, živnosti, obchod a zemědělství z roku 1927.

Člověk ze zoufalství, snadno pomate se. Muchomůrky bílé, budu sbírat v lese...

Plastici prý tu píseň neměli rádi a hráli ji jen kvůli Mejlovi Hlavsovi, který báseň Egona Bondyho tak kongeniálně zhudebnil. Já mám tu vtíravou melodii nechtěného šlágru spojenou s Bohdanem Holomíčkem, který ji často a rád používá jako hudební podkres při promítání svých fotografií. Zoufalství a běsy nevyléčí lesy. Muchomůrek plno kol nezažene srdcebol. Jsou totiž jako naschvál tradičně jen a jen červené. Symbolická barva, kterou zrovna nemusím a přesto jsem ji při návštěvě lesa po dlouhých čtyřech letech doslova hltal očima i foťákem v mobilu. Včera byl nádherný podzimní den jako stvořený k zavírání lesa po houbařské sezóně proložené čtyřletou pauzou. Kvůli vážným zdravotním problémům jsem nebyl schopen udýchat ani pár kroků na mezičku za barák a tiše záviděl houbařské úlovky kolegům z mykologických webů na Internetu. Nejen pohyb, cvičení a fitko, ale i starosti a stres dokážou sežrat aspoň kapičku přebytečného tuku a musím to zaklepat! Prostě jsem to zkusil. Nebyla to žádná sláva, jen tak co noha nohu mine a pěkně po cestě. Ale byl jsem v lese! Skalní suk nad cestou na Rýchory, kterému soukromě říkám Dianina skála podle jedné mé psí slečny je stále na svém místě. Jinak se ale všechno změnilo velmi. Konec září a přes všechny žvásty notorických báječů kamkoli mé chabé oko z cesty dohlédlo po houbách ani památka. A to pamatuji roky, kdy jsem nosíval i začátkem listopadu. Tak aspoň ty muchomůrky.

Nepublikováno

To je on! Svobodský záškodník, postrach sadů a zahrad, který se bezostyšně producíruje po okrajových parcelách města sousedících s lesem, lákán pamlsky soucitných ochránců přírody. On jim za to na oplátku vyžere zahrádku a na jaře okouše poupata růží. Jeho vzdálený příbuzný ze Sluneční stráně několik let systematicky ničil nervy leckteré pěstitelky stejně jako všechny dosažitelné muškáty v okolí. V zimě dokonce kradl květiny z hrobů na hřbitově, bezbožník jeden. Dej mu Krakonoš lehké spočinutí tam někde na srnčí věčnosti. Tenhle krasavec je ale zatím v plné síle, soudě podle zdravě vyvinutého bohatě zaperleného paroží zdatného pravidelného šesteráka. Dokonce bych řekl, že už několikrát v životě převlékl kabát a usuzuji, že k tomu má opět nakročeno. U politiků je to věc opovrženíhodná, ale u srnců - normálka, voe!