Freiheit

Jakkoli se mně osobně naroubované zvyklosti z jiných kultur bytostně příčí, ať už to byl nadiktovaný Děda Mráz z východu, kterého vystřídal vlezlý zápaďácký Santa Klaus, zpovykaný Valentin či aktuálně strašidelný Halloween slavený v anglicky mluvících zemích v předvečer svátku Všech svatých 31. října - Krakonoš je vždycky trendy. Vousatý skřet s vypoulenýma očima a výbojným postojem se sukovicí v ruce připomíná opravdu spíš strašidlo než důstojného ducha hor. Jakoby ho zručný řezbář odněkud ze Slezska nebo možná až z Krušných hor vyřezal z lipového špalíku přímo na objednávku. Skromný autor netradičního Rýbrcoula očividně germánské provenience své dílko signoval na spodní straně soklíku bohužel jen iniciálami E. W. a zkratkou letopočtu 85 - pravděpodobně v minulém století. Už podle nevkusného nátěru lesklým lakem. Původnímu majiteli nebo jeho dědicům se nejspíš taky nijak moc nelíbil, když se rozhodli ho zpeněžit na internetovém aukčním portálu eBay. Neprozíravě nasadili jen symbolickou vyvolávací cenu. Ani ta však nenalákala ke koupi „zrůdičky" žádného dražitele. Radoval se jen jistý chudý horal z Krkonoš a mezinárodní pošta. Taxa za přepravu nehorázně převýšila cenu artefaktu. Z čehož plyne poučení i pro platonického Krakonošova ctitele: Nic není tak laciné, jak se to na první pohled jeví.

Nepublikováno

Navzdory v pozdním večeru nesvátečně zakaboněným tvářím vybraného komparsu ve Vladislavském sále Pražského hradu při udělování vysokých státních vyznamenání prezidentem republiky, u nás na Sluneční stráni byl 28. říjen krásným prozářeným podzimním dnem. K romantice malebných horských chaloupek má naše unifikované papundeklové bydlo, vyráběné v sedmdesátých letech minulého století v licenci podle německého mustru jako montovaná stavba „na klíč" Rudnými doly Jeseník na hony daleko. Ale nechtějte objektivní pohled od někoho, kdo se na výstavbě vlastníma předníma nohama podílel. Věděli jsme dobře, že strohá jednoduchá stodůlka typu OKAL 117 není žádný výkvět současné architektury a umístění ve svahu na zvýšený suterén domku na kráse nijak nepřidalo. Momentální pozitiva však převážila. Bylo to v těch dobách nedostatku stavebnin a laického stavění svépomocí po mnoho let nezvykle rychlé, relativně bez peněz protože alles na dluh (hypotéka na třicet let se nám v rozpuku sil nezdála nijak strašidelná) a brali jsme to po desetiletém provizoriu především jako slušné bydlení. Pamětní deska, že v tomto domě český génius Jára Cimrman pravděpodobně nikdy nebydlel je jen nesmělý pokus o ždibíček pomyslné regionální slávy alespoň na této mezi.

Ten kdo ková kovy je kovář. Kdo honí hodiny v hodinové mzdě, je hodinář. Kdo prodává papachy na Karlově mostě, je čepičář. Kdo sbírá korbele je korbelář. Čeština je hravá a možnosti jsou nekonečné. Ne vždy je to ale správně. Podle hodně katastrofického scénáře to může klidně skončit až na urgentním příjmu v Bohnicích. Tak zůstaňme raději u těch korbelů. V běžné mluvě je to všeobecně historická, často zdobená nádoba na český národní nápoj, zlatavý mok s bělostnou čepicí pěny a všeříkajícím názvem pivo. (Pro „kamoše z Oltecu" tež krygl). Nejčastějším materiálem bývá kamenina, sklo, v minulosti cín i dřevo. Nádoby různých velikostí, obvykle s uchem a odklápěcím víkem známé dnes podle objemu jako malé nebo velké pivo, někdy i tuplák jsou předmětem dlouhodobého sběratelského zájmu. Slovním ekvivalentem je též holba. A to je zároveň stará jednotka objemu pro kapaliny odvozená od německého výrazu halbe to jest polovina - pravděpodobně dříve užívané pinty. Pro tu se v našich zemích vžil spíš název máz, který se dělil na dvě holby nebo čtyři žejdlíky. Složitý převod na litry je stát od státu jiný a stačí - li staré a osvědčené hospodské počty obsahuje máz alias tuplák zhruba dva půllitry (holby) nebo čtyři žejdlíky točené dnes běžně jako malé pivo. Zajímavější než hlídání poctivé míry je rozmanitost tvarů a materiálů a pro správného sběratele i historie jednotlivých sbírkových exponátů.

V záplavě pohlednic a fotografií krkonošských bud, pensionů, hotelů a restaurací se nějaká ta fořtovna či hájenka objeví jen zřídka. Zejména pokud nejde o některou z vyhlášených tradičních panských mysliven proslavených věhlasnými revírníky nebo šlechtickými majiteli. Jednu z těch nenápadných vyfotil při svých toulkách po Krkonoších někdejší svobodský zanícený fotograf, lesník Jaromír Baier. Hájenka Správy KRNAP v Peci pod Sněžkou čp. 122 v katastru místní části Růžový Důl byla desítky let - její historie je doložena od prvního číslování budov roku 1771 - hospodářským stavením. Po rodině Tippeltově je zde uváděn Scholz, Bönsch, několik generací Rennerů a ve 20. století Wenzel Fries a po něm jeho syn Josef, který si k hospodaření přibral ještě krejčovskou živnost. Posledním z německy mluvících starousedlíků byl po skončení druhé světové války v roce 1945 Johann Gleisner. Po znárodnění připadla chalupa Lesní správě Horní Maršov jako hájenka. Najdete ji při cestě podél Úpy z Pece pod Sněžkou od parkoviště „U Kapličky" kolem údolní stanice nové kabinkové lanovky na Sněžku Obřím dolem k bývalé Obří boudě a klidně i dál až do výšky 1603 metrů na vrchol naší nejvyšší české hory. Hajný Baier ji v druhé polovině minulého století vyfotil ještě před generální obnovou obvodového bednění včetně výměny oken a střešní krytiny. Na pozadí je smrčinou porostlá Růžová hora a na horizontu temeno Studniční. Kolemjdoucí ani dnes neuvidí na domě žádný výrazný reklamní poutač kromě malé dřevěné majetnické tabulky s číslem u vchodu, takže si zapamatují spíš nápadný dřevěný kříž v jejím sousedství, ze kterého po obnově zmizel ukřižovaný Kristus nebo objemnou válcovou drátěnou klec se stříškou plnou narovnaných polen palivového dřeva, imitující klasického krkonošského ježka.

Nepublikováno (In.: Krkonoše - Jizerské hory 1 / 2020)

Jednou z „mašin", kterou si můj táta přivezl v roce 1945 z piety ke svým podnikatelským začátkům spolu s daleko modernějším strojovým vybavením od firmy Rojek v Častolovicích do nové dílny v pohraničí byl celokovový univerzální soustruh. Podle originálního výrobního štítku na litinovém stojanu výrobek strojírny Adolf Orlík v Praze. Generacím kutilů a fandům starých strojů jistě není třeba jednoduchý předválečný dřevoobráběcí soustruh s přídavným suportem na soustružení kovů podrobně představovat. Jeho hlavním nedostatkem jsou kluzná mosazná ložiska se samomaznými kroužky, která si s postupem času vyžadovala větší a častější dávky oleje. Přesto na něm táta vytočil nespočet nábojů ke kolům zemědělských vozů a později ve volných chvílích dřevěné vázy, svícny, dózy, talíře a misky jaké soustružil i během války v Náchodě pro domácí dělníky k dalšímu zdobení vypalováním nebo řezbářskými ornamenty. A také tisíce držadel ke švihadlům pro I. celostátní spartakiádu v roce 1955. Na ty měl kovářsky zpracovaný tvarový nůž pro všechny tři soustruhy různých značek v dílně a každý „heftík" představoval jednu jedinou operaci. Zapojil celou rodinu včetně učedníka Radka a prohlašoval, že je to dobrý kšeft. Tehdy se mi o švihadlech zdály divoké sny. Bílému tílku a červeným trenýrkám jsem naštěstí unikl. Mým úkolem bylo hned po příchodu ze školy napichovat hotová držadla před stříkáním na hřebíky zatlučené hustě vedle sebe do veliké desky. A po zaschnutí rovnat do krabic. Dnešní „hajzlíci" nemají ani páru o dětství v padesátých letech.

Svoboda nad Úpou už podle jména vyrostla v údolí horské řeky Úpy, sevřeném z obou stran malebnými kopci, přerušenými jen směrem k západu údolím Janského potoka přitékajícího od nedalekých Janských Lázní. Jeho romantický přírodní ráz narušila v roce 1916 až výstavba údolní silnice spojující obě lokality, když původní cesta výše ve svahu lemovaná lipovou alejí už narůstajícímu provozu přestávala vyhovovat. Dnešní Horská ulice je dokonce od lesnické akademie kvůli dlouhodobě žalostnému stavu neprůjezdná. Naši předchůdci ji začali stavět v roce 1848 a dokončena byla o pět let později. Je logické, že ji následně začaly lemovat až k lomu na stavební kámen otevřenému v souvislosti s její výstavbou nově stavěné domy, většinou architektonicky hodnotné soukromé vilky z první poloviny 20. století. Také podél silnice v údolí, která se dnes v obydlené části jmenuje Lázeňská ulice, se město začalo rozpínat. Přesto ještě na pohlednicích z poloviny třicátých let je vidět téměř neporušená příroda přirozeně zvlněné krajiny. Jen podle vodního toku vedla idylická pěší Wihardova promenáda kolem altánku u kašny Císařského pramene s několika dřevěnými mostky přes meandry zurčícího Janského potoka ústícího ve Svobodě do Úpy.

...snad bych i já na housle hrál. Narodí - li se někdo ve stejný den (pochopitelně v docela jiném století) jako světový mág houslové hry, ovšem bez průkazného nadání, takže ani nikdy nechodil „do houslí" a známka z hudební výchovy mu několik prvních let školní docházky výrazně kazila vysvědčení, než ji postupně doplnily i další předměty, neznamená to ještě, že nemůže mít rád hudbu. Navíc housle, jejichž dokonalý tvar se po staletí téměř nemění, mohou mužům s fantazií evokovat ladné křivky ženského těla. Jako dekorace bytu milovníků umění docela rozšířený nápad.