Freiheit

Sucho, sucho, sucho! Naříkají vodohospodáři i přes několik vydatnějších dešťů z posledních dnů už od jara. A přece rostou! Sice ne všude, ale podle houbařské mapy v dnešních novinách konkrétně u nás na Trutnovsku jako by se s nimi protrhl pytel. Plné košíky hub na mě útočí ze všech sdělovacích prostředků. Fotografie stolů obložených hříbky mi posílají škodolibí taky kamarádi a sousedi obtěžkaní úlovky halekají pod okny. Loni to mi bylo hej. Bylo sucho. A hlavně nerostly. Ta každodenní cukatura vášnivého houbaře vyrazit do lesů se dala snadno logicky zaplašit. Letos je to horší. Že mi můj oblíbený košík přes zimu sežral červotoč je nejmenší zádrhel. Daleko větší problém je vyrovnat se s chátráním těla. Prostě už to neudejchám.

Málokterý z kluků - a nejen z mé válečné generace - nemá nějakou tu svoji Sluneční zátoku dětství, kde hltal nedočkavě ve ztichlém nočním táboře v přítmí stanu s podsadou z kuláčků pod dekou za blikotavého svitu baterky dobrodružství dvanácti chlapců kolem zkušeného vedoucího Rikitana. Hned prvním vydáním knihy Hoši od Bobří řeky z roku 1937 s kouzelnými ilustracemi Zdeňka Buriana, získal Jaroslav Foglar řečený Jestřáb tisíce dětských čtenářů pro myšlenky skautingu. Při lovu „bobříků" se kluci nenásilně seznamovali se životem v přírodě a mnozí tak získali schopnosti být všestranně zdatným a ušlechtilým člověkem po celý život. Se stejným údivem jsem na už hodně stará kolena civěl na lahvičku se zašlou vinětou, kterou prý dle slov dárkyně přinesl Bobří potok. Ten byste pro tentokrát v Krkonoších hledali marně. Je to jedna z mnoha bystřin vodnatého Máchova kraje. Pramení pod Bukovou horou, v jejíchž hvozdech jsme si kdysi s vrstevníky v maskáčích čs. armády hráli na vojáčky v letech výstavby prvního nepovedeného televizního vysílače na jejím vrcholu, který musel být po čtyřech letech odstřelen. Po necelých třiceti kilometrech se Bobří potok u Zahrádek na Českolipsku společně s Dolským potokem vlévá do chráněné přírodní rezervace Novozámecký rybník. Odtud jeho vody posilují Robečský potok a následně přes Ploučnici i mohutný krkonošský „veletok" Labe, aby společně uháněly - gerade aus nach Hamburg.

Tradiční srpnovou Maršovskou pouť v Horním Maršově navštěvuji zejména kvůli ochotnickému představení místních divadelníků scházejících se jen pro tu jednu událost v roce. Pokaždé secvičí scénické pásmo ve verších a se zpěvy věnované některému tématu z bohaté historie krkonošské obce. Vždy je to nápadité, s minimem jednoduchých rekvizit, hrané s elánem a vrcholným nasazením hodným obdivu. A pokaždé také vážení občané včetně starosty, kteří s kuráží vystoupí na prkna, co znamenají svět, sklízejí zasloužený potlesk. Většinou je celý ansámbl nadšenců pouze předskokany jiných populárních souborů a známých kapel, které dlouhodobě zastíní originalitou všeobecně známých i pozapomenutých příběhů. Tentokrát bylo pásmo pojato jako významné mezníky z dějin zdejšího zámku, nad jejichž pokračováním se po zhoubném požáru vznáší velký otazník. Právě ten rozdávali aktéři v závěru představení zkoprnělým divákům.

Za starého dobrého Rakouska - Uherska blahé paměti býval po dlouhá desetiletí 18. srpen významným dnem oslav císařského jubilea. Ten den se v roce 1830 ve vídeňském Schönbrunnu do kolébky Habsbursko - lotrinské panovnické dynastie narodilo arcivévodkyni Žofii budoucí Jeho Veličenstvo císař rakouský, král český, uherský, lombardský, benátský, dalmatský, chorvatský, slavonský atd. atd....

Lidský obličej je to první, co vnímáme při setkání s jiným člověkem. I když zejména muži mi jistě dají za pravdu, že to pokaždé nejde. Z výrazu tváře se dá vyčíst duševní rozpoložení. I proto jsou portréty vděčným a oblíbeným objektem umělců - malířů, řezbářů, sochařů, fotografů. Pokaždé při letmém ranním pohledu do zrcadla se tomu nepřestávám divit. Přesto mě vždycky přitahovalo použití obličejů i celých hlav na nečekaných místech. Ať už jsou to šklebící se maskarony ve štukatérské výzdobě historických fasád, nebo umně vyřezávané hlavičky dýmek, či rukojetě vycházkových holí dávných šviháků. Zatímco většina mých kamarádů si pod slovem hlavička představí okamžitě velikonoční nádivku s uzeným masem, můj zrak přitahují umné výrobky zručných řemeslníků ve vitrínách muzeí. Ani se nechce věřit, kolik takových ksichtíků nás obklopuje i v domácím prostředí. Tak jako si platfusáci s modrou knížkou často zdobí stěny šavličkami, bambitkami a flintičkami a zapřisáhlí nekuřáci se chlubí sbírkou ukázkových dýmek ze vzácného dřeva vřesovce zvaného bruyér, může mít hudební antitalent neznalý not hluchý jako poleno doma jako dekoraci pověšené housle. A to ne ledajaké! Na papírovém štítku uvnitř stojí napsáno „Aug. Vincentiny - Milano Anno 1840".

Do bohužel stále ještě neexistujícího generálního soupisu regionálních ražeb okresu Trutnov přibyla nedávno další položka. Zlatě se lesknoucí závěsnou bronzovou medaili s poprsím císaře Josefa II. na červeno - bílé stuze vydal markoušovický chalupář a patriot, svérázný vypravěč a pábitel a v době převratných srpnových událostí roku 1968 i můj kolega z práce Jiří Laštovička. Od roku 1969 totiž stojí na zahrádce před jeho chalupou čp. 95 v Markoušovicích socha osvíceného Habsburka. Jedna z mála v republice, která se zachovala i po protirakouských nařízeních z 20. let minulého století. A nejspíš jediná na soukromém pozemku v majetku jednotlivce. (Viz KJH 2009/3). Původně byl unifikovaný figurální pomník z Blanenských železáren odhalen na návsi před školou v roce 1883 s malým zpožděním k stému výročí zrušení nevolnictví a k připomenutí návštěvy Josefa II. Nepatrnou vísku v Jestřebích horách navštívil „selský císař" osobně v roce 1771 v době katastrofální neúrody a zasloužil se o výstavbu místního kostela a školy. Po vzniku Československa obešli zdejší občané vládní nařízení a mocnáře na další téměř polovinu století nenápadně „uklidili" do hasičské zbrojnice. Před potupným koncem v Kovošrotu zachránil sochu právě před padesáti lety s požehnáním obecních představitelů Jiří Laštovička.

Ruku na srdce. Kdo z vás neměl v mládí památníček? Spolužáci a kamarádi do něj kreslili naivní obrázky doplněné opsanými veršíky na památku. V pubertě už se mnohým nezdály dost duchaplné a památník skončil někde na dně zapomenuté zásuvky dětského pokojíku. Po letech vykouzlí úsměv na tváři a probudí sentimentální vzpomínky. Relikt měšťanských dcerušek z 19. století, mnohdy ceněný jako literární doklad doby, se v módních vlnách vrací stále. Nejnověji je často podporován rodičovskou snahou odpoutat aspoň na chvíli dítka od virtuálního světa Facebooků, Twiterů a Instagramů. Když ještě neexistovaly tyhle ďáblovy vynálezy, tak zejména děvčátka sotva se popasovala se záludností české abecedy, už si navzájem vyměňovala památníčky v touze nashromáždit co nejvíc zápisů. Asi jako se dnes předhánějí v počtu získaných „lajků". Aby si však založili památník kluci právě škole odrostlí, je spíš výjimka. V roce 1926 čtrnáctiletý drogistický učeň u strejdy v Červeném Kostelci Vlastík Hák, poválečný národní správce Richterovy drogerie na svobodském náměstí svůj sešitek maskoval štítkem „Poesie". Na úvod si místo obligátního vpisku „Můžeš kreslit, můžeš psát, jenom listy netrhat" nejspíš někde opsal verše. Starosvětské výrazivo pomíjím, ale všimněte si písma! A to určitě nebyl žádný premiant. Ve stejné době si namaloval i siluetu klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie v rodné Nové Pace.