Freiheit

Všímavé filatelisty, které zaujala neznámá poštovní známka u předcházejícího textu, bych rád upozornil, že exemplář není na prodej. Během několika minulých dnů se od uvedené známky důrazně distancovali ctihodní schlaraffové z přípravného výboru „XXVI. Allschlaraffisches Concil 10. - 13. 10. a. U. 160 zu Bern" i mluvčí České pošty s podpisem nečitelným. Celosvětová organizace Schlaraffia jak známo nemá v České republice žádnou pobočku kromě přípravného polního tábora v Jihlavě (Feldlager zu Iglau). Veškeré písemnosti by tudíž musely být směrovány do zahraničí a na to je poštovní známka s označením A s momentální nominální hodnotou 19 Kč proklatě málo. Jedním ze základních nepsaných pravidel recesistického pánského spolku Schlaraffia jehož ideou je smysl pro umění, humor a přátelství je, že každý vtip je žádoucí, ale nikdy nesmí nikomu ublížit. To pochopitelně virtuální podvržená známka nesplňuje, za což se eventuálním poškozeným velice omlouvám.

Nepublikováno - na vědomí pouze návštěvníkům této stránky

Sova Minervina vylétá, až když se smráká. Alespoň podle idealisty Hegela. Častokrát se ale tak připozdí, že už je bezmála pozdě - dodávám já. Což dokládá i výrok nepochybně moudrého moravského básníka Jana Skácela. „Lety jsem zmoudřel. Co je moudrost - nevím." Se stářím moudrost evidentně nesouvisí. Obrátím - li naruby známý citát jiného filosofujícího intelektuála Jana Wericha, vyjde mi, že každej blbec - mladej - bude jednou starej blbec. Největší úskalí však číhá v zjištění, že hlupák, který ví, že je hlupák, vlastně není hlupák. Protože opravdový hlupák to neví a žije v zajetí iluze, kdovíjak není chytrý. Moudrý člověk stále pochybuje, zatímco blbec je si stoprocentně jistý. Lakonicky to už dávno shrnul jeden nejmenovaný rabín: „Máš - li IQ tykve, nespasí tě ani mikve." Spousta podobných blbostí mi korzuje na vzletné myšlenky chudou mozkovnou při pohledu na skupinku sůviček, které se pod můj šlarafistický krov slétly z příbytků přátel.

Postavit nepozorovaně o filipojakubské noci před prvním májem své milé Máje pod okny májku, jít spolu v jednom týdnu do prvomájového průvodu odkud nás vyhnal májový lijavec a zakrátko na majáles, pak odpoledne místo k lesu na májovky (Calocybe gambosa) ještě do kina Máj na Pohádku máje (bohužel bez Stelly Májové), to se mohlo podařit ve Svobodě nad Úpou snad jen v roce 1956. Sotva stačila májka uschnout Mája se nečekaně odstěhovala neznámo kam, prvomájové průvody už dávno přestaly být in, májové deště jsou čím dál větší vzácností, tehdejší majáles byl v Trutnově na dlouhou dobu poslední a po letech už se studentské juchání pro spořádaného otce rodiny jaksi neslušelo. Na Sluneční stráni v místech kde rostly májovky, vyrostly rodinné domky a Pohádka máje dnes dojme leda v televizním pořadu pro pamětníky. Nakonec i okouzlující Stella Májová, rozpustilá princezna Zpěvanka ze slavné pohádky Byl jednou jeden král s Janem Werichem a Vlastou Burianem, zemřela téměř zapomenutá v požehnaném věku někde v Kalifornii. A kino Máj je pro celou jednu nejmladší generaci svobodských diváků pojem neznámý.

Ani zaklínadlo dnešní generace být za všech okolností in i při volnočasových aktivitách není jak vidno nic nového pod sluncem. To mě napadne vždycky, když s nastávajícím jarem pozoruji každým dnem početnější peloton pestrobarevně vyšňořených bikerů, jak s ladností roztáčejí kliky svých strojů s mnohonásobnými převody za našimi humny „hore kopcom" na Rýchory. V dobách kdy byl i u nás ve Svobodě nad Úpou činný cyklistický spolek „Rübezahl" zaznamenaný už v okresním adresáři z roku 1906 a následně i 1910 se jízda na kole stávala stále rozšířenější sportovní činností, i když neobsahovala zdaleka tolik speciálních disciplin jako dnes. Není jistě náhoda, že Český svaz cyklistiky byl při svém založení v roce 1883 prvním sportovním svazem na českém území. V současnosti v sobě zahrnuje silniční i dráhovou cyklistiku, horská kola, cyklokros, bikros a další odvozeniny zahrnuté pod zkratkou BMX, krasojízdu a kolovou, trial, ženskou cyklistiku a speciální handbike pro handicapované. Každá disciplina vyžaduje jiný typ kola i způsob jízdy. O tom všem se cyklistickým pionýrům z počátku minulého století pochopitelně ani nesnilo. Sotva jejich tátové sesedli z vysokých „Kohoutovek" osvojila si mládež nové stroje v podstatě stejné konstrukce jako ty dnešní. Jen s tím rozdílem, že bytelné cestovní velocipedy nejrozšířenější značky Premier z Chebu nebo Slavia od firmy Laurin a Klement a řady dalších tuzemských i zahraničních výrobců byly vesměs a doslova jiná váhová kategorie. Po svobodských památkách na dávné kolaře se slehla zem, tak nezbývá než použít snímek od nejbližších sousedů z Mladých Buků. Zejména když i jejich dělnický cyklistický spolek nesl rovněž jméno pána blízkých krkonošských hor. Praktický slušivý outfit je nechtěnou parafrází na pointu k otřepanému vtipu - pak přijedu já, celý v bílém. Zvlášť dáma vlevo by se na jakémkoliv vehiklu vyjímala i dnes. Do dnešních dnů se zachoval jen zvonek místního výrobce na řidítkách jejího štíhlejšího souseda. A ani to možná není on.

Zvonek na jízdní kolo výrobce Emil Mosler Mladé Buky - regionální produkt

Nepublikováno

Járu Cimrmana mám rád, to ví každý. Proto se po něm občas opičím. Stejně rád mám jmenovaného Frantu. Kdyby bylo po mém, byl by u nás všude kolem kamkoliv se podíváš. Od klukovských let mě fascinovalo všecko s vyobrazením historií zprofanovaného portrétu stařičkého mocnáře Františka Josefa I. V letech po druhé světové válce to vlastně byly nejdostupnější starožitnosti - známkami, pohlednicemi, mincemi a medailemi počínaje, přes barvotiskové obrazy na papundeklu k malbám na užitkovém porcelánu, zejména fajfkám vojenských vysloužilců až po bronzové, mramorové, ale spíš sádrové busty a sošky. Někde tam jsou počátky mé sběratelské posedlosti a bezmezného obdivu k monarchii. Zažil jsem totalitu hnědou i rudou a později sice mírnější leč neúspěšnou vládu proletariátu. Ani svobodně demokraticky zvolení zástupci se mi nejeví lepší než osvícený monarcha. Všechny ty historické žvásty o čtyřsetleté porobě jsou z pohledu zpět jen dobový folklór. Nebo snad byl některý z našich presidentů s výjimkou tatíčka Masaryka reprezentativnější persóna vzbuzující úctu než za mlada štíhlý fotogenický císař ve slušivé uniformě? Jsem už velký kluk a z nekritického obdivu jsem vyrostl jako z krátkých kalhot. Žít v nějakém muzeu Franze Josefa jako je to první internetové s tisíci exponátů by se mi asi brzo zajídalo. Přesto mezi mými hračkami sem tam maličko o nějakého toho Pepíka zakopávám. Jeden z nejmilejších je ten pompy zbavený, tvarovaný s laskavostí a nadhledem jako mnoho dalších osobností z hutního skla, jaké ze záliby a pro potěchu přátel tvořil z volné ruky sklář Jaroslav Šulc (*1936) ze Železného Brodu. Jedním z jeho kamarádů je i můj kamarád a heslo - venkov jedna rodina - platí v Česku naštěstí za každého režimu. Byl to kdysi milý dárek ke kulatinám.

Nepublikováno

Zhruba 30 metrů žíhaného taženého železného drátu a víc než 30 hodin ruční práce představuje spolu s fortelem lidového umělce zhotovení originální trojrozměrné figury z drátěných smyček, inspirované nejstarším vyobrazením bájného ducha hor na Helwigově mapě Slezska z roku 1561. Unikátní dílko, certifikované logem regionálního výrobku Krkonoše - originální produkt ® šikovného krkonošského dráteníka Ladislava Šlechty z Harrachova je symbolem již tradiční Ceny ředitele Správy Krkonošského národního parku. Ocenění udělované každoročně od roku 2010 několika významným osobnostem, které se prokazatelně zasloužily o rozvoj, výzkum a propagaci Krkonoš nebo záchranu lidí v horách má díky dosavadním laureátům značnou společenskou vážnost. Co jméno to všeobecný věhlas i za hranicemi regionu. Přestože někteří získali ocenění in memoriam a mnozí další v průběhu let odešli na věčnost, žádný z žijících ani dědicové nedal dosud zajímavou a zaručeně dobře prodejnou sošku tak říkajíc „do frcu". Z morálního hlediska by to bylo jistě nedůstojné, ale lidé za mrzký peníz nabízejí na sběratelském trhu daleko větší cennosti. Nejvyšší státní vyznamenání Řád Bílého lva nevyjímaje. Jediná možnost jak ji získat je být mezi vybranými. Pro oživení paměti uvádím jména všech majitelů hodnotné nevšední plastiky, kteří Cenu ředitele Správy KRNAP již obdrželi:

2010:
Josef Fanta, významný odborník na problematiku lesa
Pavel Klimeš, krajinný ekolog
Valerián Spusta, lavinový specialista a dlouholetý horský záchranář
Jiří Bruník, in memoriam, fotograf Krkonoš
2011:
Marie Kubátová, spisovatelka
Theodor Lokvenc, významný lesnický odborník
Jiří Havel, fotograf
Oldřich Lábek, in memoriam, lesník, bývalý ředitel Správy KRNAP
2012:
Miroslav Klapka, první ředitel Správy KRNAP
Miroslav Chadim, bývalý člen Horské služby
Čestmír Klos, novinář a bývalý redaktor časopisu Krkonoše
Josef Šourek, in memoriam, botanik
2013:
Jana a František Tauchmanovi, vedoucí folklorního souboru Špindleráček
Jaroslav Koldovský, dlouholetý člen Horské služby Krkonoše
Jan Štursa, botanik a bývalý ředitel Správy KRNAP
Otokar Štětka, in memoriam, první náčelník Horské služby Krkonoše
2014:
Jan Vaněk, zoolog
Slávka Hubačíková, lidová vypravěčka
Jaroslav Hovorka, bývalý člen Horské služby
Jan Materna, zoolog
Jiří Novák, in memoriam, bývalý ředitel Správy KRNAP
2015:
Jan Jeník, botanik
Josef a Jarmila Waldmannovi, organizátoři kulturního dění v Pasekách nad Jizerou
Milena Kociánová, geobotanička
Roman Odvárko dlouholetý člen Horské služby Krkonoše
Vladimír Šatný, in memoriam, bývalý vedoucí odboru ochrany přírody Správy KRNAP
2016:
Petr Kadleček, lesník
František Krahulec, botanik
Miroslav Kubát, starosta města Jablonec nad Jizerou
Tomáš Filka, dlouholetý člen Horské služby Krkonoše
Josef Sekyra, in memoriam, geolog
2017:
Antonín Jurásek, lesník
Miloslav Bartoš, historik
Jiří Dunka, bývalý náčelník Horské služby Krkonoše
Aleš Suk, pedagog
Jan Messner a Štefan Spusta, in memoriam, bývalí členové Horské služby

Vsadím kačku proti euru, že na neznámém bronzovém medailonu je jeden z pětice významných mužů října 1918, rodák z Hostivaře, statkář, politik, předseda agrární strany a premiér tří československých vlád Antonín Švehla (15. dubna 1873 - 12. prosince 1933). Jeho jméno není pro většinu Čechů ani dnes doufám neznámé. Ti, kteří si myslí, že to byl hokejový útočník někdejšího ATK Praha, naštěstí tyto stránky nečtou. Právě s výročím narozenin osobnosti, která již od 90. let 19. století aktivně spoluvytvářela naše národní dějiny, je vhodné k medailonu připojit i malý slovní medailonek. A nijak nevadí, že státníkův vztah ke Krkonoším bych si, kromě neuskutečněného projektu Švehlovy chaty na Zlatém návrší a snad ještě tradičního výstupu manželů Pírkových z Jičína vždy 28. října na Sněžku, který je mimo jiné připsán i jemu, musel vycucat z prstu. Vyučený pekař, který začátkem minulého století po smrti otce převzal otěže hospodaření na rodném gruntu, byl ještě za monarchie poslancem českého zemského sněmu. V I. světové válce se pohyboval mezi vůdčími představiteli domácího odboje jako člen Maffie a později Národního výboru. 28. října 1918 byl u vyhlášení samostatnosti republiky a jako ministr vnitra se značnou měrou podílel na vzniku československé ústavy z roku 1920. Švehla byl mistr kompromisu. Jeho rčení - mám rád všecky strany, ať jsou v koalici nebo v opozici - hovoří za vše. Přesto politické dění v prvních letech existence Československa ovlivňovala mimoparlamentní, mimovládní a zřejmě i mimoústavní „velká pětka" složená z předáků hlavních politických stran. Bechyně, Rašín, Šrámek, Švehla a Stříbrný tahali za nitky tehdejších vlád výrazněji než Národní shromáždění. Nutno dodat, že většinou ve prospěch fungování státu. Mě je na mém jmenovci sympatické, že měl vedle zdravého selského rozumu i soudnost a v prezidentských volbách roku 1927 odmítl kandidovat a plně podpořil Tomáše Garrigue Masaryka. Řád Bílého lva obdržel bohužel in memoriam až po stu letech od „října" loni na podzim.