Freiheit

Výstavný obytný dům s obchodními prostory v parteru, kde bylo po mnoho let vyhlášené železářství s širokým sortimentem nabízených výrobků, tak říkajíc „od jehly až po lokomotivu" stojí v poněkud upravené podobě v Horské ulici kousek od Krakonošova náměstí v Trutnově dosud. Na místě starobylého roubeného Tschöpova hostince „U Zeleného stromu" s mansardovou šindelovou střechou a mohutným dřevěným balkonem v patře si ho nechal v 90. letech 19. století postavit obchodník a majitel slévárny v Pilníkově Josef Hübner (1846 - 1927). Místo na jedné z hlavních tepen města bylo vždycky terno, což dokládá i moderní komplex obchodů na protější straně ulice, kde bývala ještě za mých školních let sladovna městského pivovaru. V Hübnerově domě byl tenkrát národní podnik Technomat, kde později v jedné z kanceláří úřadoval kamarád Otta Štemberka starší.

Množství historických pohlednic z Krkonoš s nejromantičtějším údolím pod masivem Sněžky přináší záběr na některou z původních horských chalup lemujících tok ještě mladičké Úpy. Jednou z nich, často jen s poetickým názvem „Krkonošská idyla" je dnešní chráněná památka s čp. 115 v Obřím dole známá pod v těchto zeměpisných šířkách nezvyklým názvem Čochtan. Sice podepsaný, leč nezjištěný autor ji popisným způsobem zachytil i na formátově nevšedním obrázku. Čtvercový rozměr dílka 15 x 15 centimetrů bez rámečku přímo volá po zařazení mezi miniatury, čemuž bohužel neodpovídá příliš schematické až ledabylé zpracování. Jako by ani nevzniklo v autentickém plenéru, ale v klidu domácí pracovny podle některé z těch barvotiskových pohlednic. Malíř, jehož drobná signatura začínající Mall- nebo Moll- nemusel být zrovna namol, ale ve srovnání s akademicky vzdělanými tvůrci z regionu, kteří stejné téma také několikrát zpracovali, ať už vzpomenu Jožu Mikše nebo milovníka velkých pláten Charlese Mayera, je to jen školácká malůvka. To i trutnovský malíř pokojů Hurdálek je vedle něho úplný Picaso. Přesto má obrázek zvláštní podmanivé kouzlo a romantické spojení opuštěného obydlí v lůně nedotčené přírody pod siluetou královny hor vyvolává nostalgii po zaniklých časech. V chaloupce přebývalo doloženě několik generací rodu Buchbergerů. Po jejich vysídlení zůstal znárodněný objekt nějaký čas neobydlen. Po roce 1951 zde byla zřízena ubytovna horníků provádějících v opuštěných dolech v nitru Sněžky uranový průzkum. Na zadní straně artefaktu je stejně ledabyle otištěné německé inventární razítko se zcela nečitelným názvem instituce. Zrekonstruovat se dá jen prostřední řádek „Abt. (eilung) Kunst (artik) el" a zcela čitelné „Trautenau". Nejkurióznější je ovšem podklad - ani plátno, ani obvyklý sololit nebo dřevěná destička - ale prozaická keramická obkládačka. Ta se nehne.

*****

Převratné události spojené s koncem druhé světové války v roce 1945 a následné přesuny obyvatelstva v rozsáhlém českém pohraničí poznamenaly krajinu i mezilidské vztahy na dlouhá desetiletí. Svoboda nad Úpou s převážně německým obyvatelstvem se až do května nacházela prakticky na nepřátelském území Třetí říše. Je logické, že v prvních dnech zavládla mezi místními občany, ve většině loajálními k nacistickému režimu, zpočátku vzpurná, záhy však ustrašeně poraženecká nálada. Takovým školním příkladem svobodského rodáka poblouzněného zvrácenou ideologií byl třeba Werner Formann, který padl v uniformě granátníka zbraní SS 13. 7. 1943 u Charkova na východní frontě. Co asi tak mohl vědět devatenáctiletý kluk z horského zapadákova v Krkonoších o světové politice? Narodil se 28. 4. 1924 do spořádané měšťanské rodiny. Jeho otec Josef, jehož předkové, píšící se s jedním n pocházeli z českého vnitrozemí v okolí Lázní Bělohrad i matka Adolfina Bönschová ze starobylého horalského rodu majitelů Luční boudy, požívali ve Svobodě velké vážnosti. Obchodník a majitel domu číslo 137 (nově 537 kde je dnes vietnamská večerka) Josef Formann byl prvním majitelem lyží ve městě a velkým propagátorem lyžařského sportu. Zároveň dlouholetým členem městského zastupitelstva, spoluzakladatelem muzea s aktivní účastí v mnoha dalších spolcích včetně Krkonošského nebo populární stolní společnosti „Ecke Freiheit".

Od průkopnické velkolepé výstavy k 150. výročí založení uměnímilovné společnosti Schlaraffia v Praze uspořádané Městskou galerií MY v Jablonci nad Nisou, uběhla už celá jedna dekáda. Mnoho se od té doby změnilo. Schlaraffia už dávno není tajemná ani pro laickou veřejnost. Z přehlížené Popelky je alespoň v české kotlině spolek sice zaniklý, ale těšící se zvýšenému zájmu zejména ve sběratelských sférách. Historické dekorace, řády, vyznamenání, medaile a odznaky se jako mávnutím kouzelného proutku vyrojily ze zapomenutých krabic a jejich cena stoupá do závratných výšin. Ledaskdo se v duchu cítí schlaraffem.

Víte co je bukalie? No nebudu napínat. Názvy sběratelských oborů nejsou mezi normálními smrtelníky nějak zvlášť rozšířené a jedinců, kteří se ještě ve škole učili vedle latiny i řečtinu, také valem ubývá. Bukali není klukovské hanlivé označení obyvatel sousední vesnice Mladých Buků, ale řecký výraz pro lahev. Bukalie je tudíž chorobné shromažďování lahví všech tvarů a velikostí nikoliv pro jejich obsah s určitým procentem alkoholu, ale především pro jejich výtvarnou krásu a zajímavou historickou hodnotu. Sklo je ideálním roky prověřeným materiálem, který znali už obyvatelé starověké Mezopotámie i stavitelé pyramid v Egyptě. Miliardy vyrobených lahví a lahviček z čirého skla i nespočtu jeho barevných variant by už dávno zaplavily planetu nebýt vedle trvanlivosti skla i možnost jeho recyklace. Trvanlivost je bohužel zároveň i negativum. Každý střípek odhozený v přírodě vydrží celá tisíciletí a přirozeně se nerozloží pravděpodobně nikdy. Často se tak v zemi skrývají hotové „poklady" v podobě zachovalých a neporušených lahví.

Můj skvělej děda Antonín, kterého jsem si užil krátce jen v raném dětství, razil zásadu, že sranda musí být i kdyby na sůl nebylo nebo tátu věšeli. A humor ho prý neopouštěl, ani když k stáru zůstal chudý jako ta příslovečná myš z protestantského kostela. Rád krmil mé dětské ucho o prázdninách dezertérskými povídačkami vojenského zběha z rakousko - uherské armády v první světové válce. Děda se nepřidal k žádné bojující straně a přežil jako „zelený kádr" v hlubokých karpatských lesích na Slovensku. Balamutil mě častokrát jak coby neuznaný levoboček jednoho nejmenovaného bonvivána z rodu Kinských, kteří v dávných dobách opravdu vlastnili jeho rodné Hlušice, zdědil v mládí zámek, mlýn a pilu, které se mu podařilo zakrátko do mrtě probendit s kumpány z mokré čtvrti, takže mu zůstala jen stará babka. A nakonec s hurónským smíchem prozradil pointu. Dnes už vím, že je to hodně vousatý vtip, ale tenkrát jsem jeho vyprávění snad i věřil. Zámek byl pouze visací, pila oblouková a mlýn takový docela maličký, vlastně jen mlýnek na kafe. A starou babkou prý vůbec nemyslel babičku, ale známou pomůcku sekáčů na klepání kosy. I můj táta byl šprýmař, i když zdaleka ne takový pábitel jako děda. Příroda je krutá a její zákony jsou neúprosné. Moje genetická výbava je tudíž logicky dost pošramocená.

Nostalgický pohled na větry bičovanou plošinu rozsáhlé Rýchorské louky, ještě téměř holou bez ostrůvků zakrslých bříz a deformovaných smrků tolik připomínajících Skandinávii s dosud novotou svítící Rýchorskou boudou vedle starší Maxovky také stále ještě v relativně dobré kondici a ničím nerušené panorama východokrkonošských tisícovek, to už dnes nabídnou jen staré zažloutlé fotografie. Z rozchvácených trosek fotografické pozůstalosti nadšeného turisty a amatérského fotografa Fritze Hiltschera už se na těchto stránkách objevilo ledacos. Jednou z povedených fotografií z rodinného alba Hiltscherových, exponovaných při některé z oblíbených vycházek do nejbližšího okolí bydliště v Mladých Bukách a později ve Svobodě nad Úpou, kterou by bylo škoda schovávat před zraky milovníků Rýchor je nedatovaný snímek z raných třicátých let minulého století.