Freiheit

Mezi umělci, kteří zpodobnili vládce Krkonoš, se to německými jmény jen hemží. Zato například Maďara aby pohledal. Asi nikoho nepřekvapí, když další přírůstek do galerie Krakonošů je opět Rübezahl s původem v Německu. I nevzdělaný sběratel pohlednic si tak může osvojit pár informací z encyklopedie výtvarného umění. Autorem expresivní kresby odpočívajícího obnaženého velikána se Sněžkou po boku, která vyšla jako reprodukce v kalendáři „Umění a život" byl všestranný umělec Julius Diez. Malíř, grafik a rytec navrhoval také plakety a medaile i knižní vazby. Mezi sběrateli grafiky je znám především produkcí originálních knižních značek - ex libris. Narodil se 18. září 1870 v Norimberku a zemřel 15. května 1957 v Mnichově. Obchodnický synek podědil umělecké geny po svém strýci Wilhelmovi von Diez, významném bavorském malíři, který to jako autodidakt dotáhl na učitele Mnichovské akademie výtvarných umění, oceněného za jedno z jeho děl na mezinárodní výstavě „Velkou zlatou medailí".

Celé generace mých zjištěných prapředků byli vidláci s botami od bláta z polí v okolí Jičína. Snad proto jsem podvědomě našel společnou řeč s jičínskou naplaveninou okázale šlechtického jména Landgraf, který učil kdysi výtvarnou výchovu ve Svobodě nad Úpou. Ostatně už jsem o mém předčasně zesnulém kamarádovi několikrát psal. Alfred, známý všeobecně jako Fery, se mimo jiné zapsal mezi přáteli především jako autor několika zdařilých ex libris. Tenkrát si je čtenáři ještě opravdu majetnicky vlepovali do knížek. Dnes jsou ve sběratelských kruzích spíš hledanými exponáty sbírek drobné autorské grafiky. Samozřejmě má ve většině případů daleko větší váhu jméno tvůrce značky než často veřejnosti neznámého majitele. U jednoho z prvních „Lanďových" ex libris, nejspíš ještě z časů jeho studií na pedagogické škole, si dnes ani netroufám určit, zda ten námětově docela konvenční obrázek je stoprocentně z jeho „dílny", nebo začínající Mistr jen „citoval" nějakého klasika. Nápadná podoba s rukopisem malíře a grafika Karla Vika (4. listopadu 1883 - 8. října 1964), konkrétně s barevným dřevorytem shodné partie jen v širším záběru z roku 1929 se přímo nabízí, takže nelze vyloučit ani jeho přímé autorství. Natolik jsem ale Ferunku znal, abych zejména po odhalení nečitelného nápisu zakrytého spodním orámováním výřezu kapánek pochyboval. Přesto je nepatrná veduta Valdštejnského náměstí s dominantní Valdickou bránou, Mariánským sloupem a částí zámeckého průčelí při pravém okraji, nalezená nečekaně při likvidaci nevytříděných archiválií impulsem k vyvolání vzpomínek na vytrvalého diskutéra a zdatného oponenta z „golden sixties". Jen tu kmotřičku právě koncem dubna před lety neukecal.

Nepublikováno

Zakladatel opavského podnikatelského impéria „Carl Weisshuhn a synové" postavil dávno po životní padesátce dodnes činnou papírnu v Žimrovicích na řece Moravici a koncem první světové války koupil i Schmidtovu papírnu na rozhraní Mladých Buků a Svobody nad Úpou v Krkonoších. Od tragické smrti jednoho z nejbohatších podnikatelů své doby v tehdejším rakouském Slezsku, vzdělaného selfmademana s mezinárodními konexemi, bonvivána i mecenáše Carla Weisshuhna při havárii saní během obhlídky lesního hospodářství 4. ledna 1919 uplynulo právě 100 let. Rok 2019 je v opavském regionu, jmenovitě v obci Zálužné, kde jeho podnikání po příchodu do kraje začalo, věnován jeho odkazu a propagaci. Papírna v Žimrovicích i přes všeobecný úpadek papírenského průmyslu stále vyrábí papír, Weisshuhnův kanál, jedinečné stavební dílo je vyhlášenou turistickou atrakcí a dokonce i Kružberská přehrada nese ve svém rodném listě dávné plány všestranného průmyslníka. U nás vyšel první podstatný článek v měsíčníku Krkonoše - Jizerské hory v květnovém čísle roku 2009 a lze ho najít s titulem „Bílý kur a lvice Elsa" mimo jiné i na webu www.freiheit.cz.

Interiéry starých krkonošských pohostinských zařízení na historických pohlednicích jsou mezi sběrateli velmi oblíbené a žádané. Zejména ty velké a nejznámější hřebenové boudy propagovaly stylové zařízení svých prostor, někdy vkusné jindy méně, vždy však autentické a živé. U adresných fotografií je jejich přiřazení ke konkrétní budově snadné. Horší je to u anonymních snímků, mnohdy z produkce amatérských fotografů se zařízením méně známého pensionu, vyhotovených často v nízkých nákladech a málokdy posílaných poštou. Když je naštěstí taková pohlednice použitá v poštovním styku, jako uvedený exemplář ze 7. dubna 1943 nabízí se určujících detailů víc. Napomůže nejen razítko odesílací pošty. Svoboda nad Úpou v tomto konkrétním případě je ale naopak trochu zavádějící. Nejcennější je adresa uvedená v písemném sdělení, identifikující stylově zařízenou roubenku s rustikálním nábytkem jako Klugeho boudu na Vysokém svahu číslo19 v Peci pod Sněžkou. Podaří-li se ovšem drobné a vybledlé písmo psané inkoustovou tužkou ženskou rukou odesílatelky, navíc německy a dávno zapomenutým kurentem vůbec rozluštit.

Fanča, vlastním jménem Caya Ann byla

z Valdštejnských lip.

Byla ...a už není.

19. 4. 2006 - 29. 3. 2019

Nerad bych byl podezírán ze sexismu, tak v rámci současného trendu genderové vyváženosti přidávám ke kafáči po dědovi také hrníček po babičce. Netvrdím, že je zrovna po té mé, ale klidně by být mohl. Zatímco nejznámější babička Boženy Němcové absolvovala i pouť až do vzdálených Vambeřic v Kladsku, neznámá majitelka malovaného poutního hrnečku anonymního výrobce si pro dochovaný suvenýr vyšlápla do bližšího poutního místa. K léčivé studánce do Malých Svatoňovic. Částečně možná právě v jejích stopách jsem šel naposledy 18. dubna před deseti lety. Skupina členů Vlastivědného kroužku Krkonoše - Podkrkonoší a jejich přátel se pod vedením nadšeného montánního badatele Václava Jiráska vydala na vlastivědnou vycházku s všeříkajícím názvem „Od Studánky do Jestřebích hor a zpět ve šlépějích jestřebohorských havířů". Zázračnou studánku na náměstí v kapli vedle barokního kostela Sedmi radostí Panny Marie jsme pochopitelně nemohli minout.

Dnes už ví jen málokdo, co je culifinda. Moje odcházející generace je nejspíš poslední, která na bílé bryndě z cikorky s nalámanými kousky chleba nebo tvrdého rohlíku vyrostla. Co zbylo, dostala domácí zvířata psi a kočky. Chudáci! A po nich se přiživily ještě všežravé slepice. Kafčo z žitovky, čekanky a cukrové řepy, známé později pod značkou Melta vonělo v baňatém plecháčku nebo smaltované konvici s víkem na kachlových kamnech stále po ruce. Stačilo dolít trochou mléka a osladit. Letitá kávová náhražka prý neobsahuje kofein a tudíž je vhodná i pro děti hlásaly reklamy početných výrobců. U nás v lokále za mého dětství například visela modrá smaltovaná cedule se sloganem: Cikorka hradecká se značkou „Tři děcka". Dnes žije svůj druhý život jako stylová dekorace „Rodinného výčepu" v Přibyslavi u Nového Města nad Metují. V balíčcích s kostkami Franckovy kávy, kterou přiváželi ještě po válce šoféři náklaďáků Východočeských mlýnů a pekáren z Pardubic zas byly s napětím očekávané vložené dvojlístky reklamních pohádek pro malé čtenáře.