Hostinec pod lipami

 
Restaurant Josefa Rudlofa "Pod lipami"

„Nepochválím-li se sám, nikdo to za mne neudělá." - Jára Cimrman

 

Mnohokrát už jsem musel vysvětlovat, že název mých internetových stránek www.freiheit.cz je vlastně z nouze ctnost, když všechny české domény s variantami názvu našeho města Svoboda nad Úpou byly v podstatě rozebrány. První, co mě napadlo, bylo zvolit původní tradiční jméno starobylého hornického sídliště pod Rýchorami v jazyce tehdejších obyvatel - Freiheit. Netušil jsem, kolik zklamaných jednorázových návštěvníků získám především v Německu. O to víc potěší, že několik vážných zájemců, tykajících si s vyhlášeným multilingvistou strýčkem Google, si ledacos se zájmem přečte. A jsou i tací, kteří, i když někdy třeba kapánek zištně, zareagují. Aspoň má člověk jistotu, že jeho bohulibá činnost nemizí zbůhdarma v nějaké vesmírné černé díře. Zajímavá odezva mi přišla mailem na můj pokus o medailonek významného lékaře z Janských Lázní MUDr. Viktora Sellnera. Pisatel Axel Honsdorf, výkonný ředidel Bavorsko - francouzského univerzitního centra v Mnichově, z jehož dopisu si dovoluji volně citovat, přestože psal v dobré víře anglicky, netuše, že já jsem bohužel typickým produktem socialistického školství a dílem i vzhledem ke své vrozené lenosti mluvím „nur tschechisch". S pomocí výše zmíněného překladatele mi po úpravě jeho svérázné „svahilštiny" vyšlo následující:

Pokračování článku »

Když ještě StarDance nebyla

 
Tři frajeři - Nývlt, Čech a Barbořík

Hvězdy tančily vždycky! A obyčejní smrtelníci jakbysmet. Jen u toho nebyl takový mediální humbuk. Období končícího roku kromě duchovního poselství Adventu a napjatého očekávání Vánoc vrcholí rozjásaným silvestrem. Nastupující sezona plesů, bálů a tancovaček láká k malému ohlédnutí na dávno zapomenuté parkety v nejbližším okolí. Odvěké uspořádání hlavních radovánek společenské smetánky do čtyř ročních období zavedla kdysi dávno šlechta pořádající okázalé svatby především na jaře, aby v létě mohla cestovat po světě. Na podzim se pánové věnovali honům. A v zimě větraly dámy své nové garderoby ve víru tance. Moderní doba zavedené pořádky stírá - tančení zůstalo. V České republice se od roku 1830 stále pořádají taneční kurzy, kterými prošly početné generace zejména středoškolské mládeže. Taneční gramotnost byla až do nedávna společenskou nutností, školou etikety a často i možností k seznámení nejednoho manželského páru. To se ještě tančívaly párové tance. Osamocené přešlapování na parketu provozovali pouze vydrezúrovaní medvědi v cirkusové manéži, dvojice žen bylo možné spatřit jen na podnikových oslavách MDŽ a gayové chudáci museli svou orientaci tajit kvůli konzervativním předsudkům většinové společnosti. Pamětníci si jistě s lehkou dávkou nostalgie rádi zavzpomínají na mladá léta při prohlídce vybledlých fotografií.

Pokračování článku »

Krakonoš sněhuláček

 
Krakonoš sněhuláček

Vánoce prý budou letos opět na blátě, věští rosničky z Českého hydrometeorologického ústavu v nejnovější dlouhodobé předpovědi na měsíc prosinec. Sněhový Krakonoš na Masarykově náměstí v Jilemnici, pojem známý daleko za hranicemi Krkonoš, tak nejspíš minimálně do ledna příštího roku stát nebude. Pan Dufek s pomocníky zůstane, doufejme jen dočasně (známe, jak to s předvídáním počasí chodí) bez práce a kolébka českého lyžování bez tradiční atrakce. Pokud to dovolují sněhové podmínky, staví se různě veliká sněhová socha na náměstí už více než sto let. Ta první zdobila město údajně už v roce 1909. Podle pamětníků byl prý nejfotogeničtější sedící obr z roku 1941, kterého vysochal jilemnický občan František Marek. Podoba vládce hor se během let ustálila. Přibližně od roku 2000 nese výrazný rukopis místního výtvarníka Josefa Dufka. Jen jednou jedinkrát vystřídal podle jilemnické kroniky pohádkovou postavu člověk, konkrétně lyžař. Což potvrdí většina sběratelů dobových pohlednic z Krkonoš. Bylo to v roce 1912, kdy se v Jilemnici pořádaly významné XVII. mezinárodní lyžařské závody. Figura měla představovat samotného Jana Buchara, řídícího učitele z nedalekých Dolních Štěpanic, jednoho z prvních průkopníků lyžování v Čechách. Jilemničtí však z levného sochařského materiálu, kterého bývalo v zimě habaděj, modelovali i jiné roztodivné sněhuláky. S oblibou je fotografoval majitel místního fotozávodu Rudolf Zuzánek a vydával je jako oblíbené pohlednice. Na jednom takovém roztomilém zimním pozdravu z Jilemnice poslaném poštou v únoru 1928 je Krakonoš trpaslíček sedící na pařezu a bafající z nezbytné faječky. Vše se záviděníhodným smyslem pro proporce echt uplácané ze sněhu. Tak uvidíme do Vánoc. Obávám se, že po suchém létě nebude na podobné výtvory ani dostatek bláta.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 12/2018

Pokračování článku »

Co dodat?

 

Ej, čtenáři, nebuď hlup
a tuto si knížku kup,
ten, kdo si tu knížku koupí,
ten určitě neprohloupí,
ten však, kdo ji nezakoupí
si pak řekne: byl jsem hloupý,
že jsem si ji nekoupil
to jsem věru prohloupil,
ej, to jsem byl velmi hlup...
Radši si tu knížku kup
ten, kdo si tu knížku koupí,
ten určitě neprohloupí,
ten však, kdo ji nezakoupí
si pak řekne: byl jsem hloupý,
že jsem si ji nekoupil
to jsem věru prohloupil,
ej, to jsem byl velmi hlup...
Určitě tu knížku kup,
ten, kdo si tu knížku koupí,
zaručeně neprohloupí,
kdo si ji však nezakoupí,...

J.R.Pick - 7 kytic pro buvola

Pokračování článku »

Veduta, co ani nedutá

 
Asciburgia 1929

S nedobrovolnou výměnou velké části obyvatelstva v pohraničí českých zemí po druhé světové válce, která postihla znatelně celé východní Krkonoše včetně Svobody nad Úpou, zaniklo mnoho původních německých spolků. A s nimi i spousta drobných památek, archiválií a fotografií. Takovým mlčenlivým svědkem kdysi pestré spolkové činnosti je i drobná grafika nesoucí výrazný rukopis vystudovaného svobodského učitele, později malíře na volné noze Hanse Bernatschka juniora z Maršova I. Kromě oslavného nápisu k 50. semestrálnímu jubileu akademického spolku Asciburgia v roce 1929 zaujme zejména miniaturní jednoduchá veduta v lomeném gotickém oblouku s typickým motivem hodinové věžičky staré radniční budovy na svobodském náměstí s částí sousedních domů. Vlevo je umístěn stále ještě jen „dvoubarevný" (heraldici prominou) znak hornického města se zkříženými fajslíky a parožím odkazujícím na blízké Rýchory na jedné a polovinou rakouské císařské orlice na druhé části štítu. Až potud by celkové černobílé provedení obrázku nijak nevadilo. Při čtení protilehlého znaku už je třeba zapojit trochu fištrónu.

Pokračování článku »

PF 2019

 

Letos možná trochu předčasně, ale přání všeho dobrého není nikdy dost.

Není to z leknutí, ale ze samé radosti, že se dobrá věc podařila a dlouho očekávaná výpravná obrazová publikace o našem městě Svobodě nad Úpou spatřila světlo světa. Jsem nesmírně poctěn přizváním do kolektivu renomovaných a mnohem povolanějších autorů, protože kniha v takovém rozsahu o dějinách městečka na úpatí Krkonoš s množstvím doprovodných fotografií, pohlednic, map a archiválií dosud nikdy nevyšla. Slavnostní prezentace čeká dychtivé čtenáře při tradičním rozsvěcení vánočního stromu, tentokrát na Pietteho náměstí v sobotu 1. prosince 2018. Pro mnoho svobodských občanů může být včas zakoupená knížka zdrojem užitečných informací i hodnotným a trvalým dárkem pod stromeček. Více než 300 stran snad potěší množstvím zajímavých i dosud neznámých údajů a dat, které jsou, jak předesílá podtitul pouhým nahlédnutím do přebohatých dějů a událostí v historii kdysi hornického města pod Rýchorami.

A tak se srdečným přáním zdraví a pohody po celý příští rok přeji také šťastnou ruku při výběru knihy roku.

Pokračování článku »

Když v ráji pršelo

13. listopadu 2018    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Střmen, Ozvěna a Zocherův dům na jedné pohlednici

Mistr pera Jan Otčenášek by zajisté prominul svatokrádežné použití názvu jednoho z jeho čtivých milostných románů. My plagiátoři už to tak děláme, když jsme v úzkých a nedokážeme vymyslet něco výstižnějšího. V jednom ze slavných filmů let šedesátých, jehož název si už bohužel nevybavuji, byla emotivní scéna, kdy uprostřed svatebního veselí vytrhl ženich primášovi nástroj a se slovy „ty housle dohrály mému mládí" je rozbil o stěnu. Podobnou historku z vlastního života, jen bez té okázalé brutality, taky nosím v hlavě. Psal se rok 1960 a já si na krásné letní dny měsíce srpna dlouho barvitě plánoval svou první „plnoletou" dovolenou s jednou ze svých dosud platonických lásek. Od náchodského strýčka Vladimíra, kterému v rodině nikdo neřekl jinak než redaktor, jsem si včas vypůjčil klíč od jedné pronajaté místnosti v chalupě u vchodu do romantického skalního města v Teplicích nad Metují. V den D mě má víla vyšplouchla jako vždycky s výmluvou na náhlou letní angínu. Co naplat? Vskočil jsem na kůň.. co to plácám - na mou spolehlivou motorku Jawa 250 „kývačku" a hurá na lov nějaké náhradnice. Dojel jsem jen na svobodské náměstí. Tam na lavičce čekala na autobus do Janských Lázní krasavice inteligentní, se kterou jsem se docela nedávno seznámil a občas se jí nesměle dvořil. Nabídl jsem jí fantastický výlet za hranice všedních dnů s pobytem na opuštěné chalupě uprostřed lesů a skal jen my dva a čas - a ona neodolala a přikývla. Pouze při sdělení, že se do večera určitě nevrátíme, trochu zrozpačitěla. Ač majitel akcií Teplické lokální dráhy, vezl jsem svoji spolujezdkyni i do Teplic na motorce. Sotva jsme se v útulné světnici bočního vikýřového přístavku naproti hlavnímu vchodu s výhledem přes údolí potůčku na přístupovou cestu do komplexu adršpašsko-teplického pískovcového skalního města ubytovali, začalo pršet. A pršelo téměř nepřetržitě po celou dobu našeho pobytu. Co pršelo - lilo jako z konve! Ani toho příslovečného psa by nevyhnal. Hanba vylézat z postele. Rezignovali jsme dokonce i na plánované obědy ve vyhlášeném hotelu Orlík, vzdáleném jen několik zanedbatelných kroků a přežívali na vynikajících obložených houskách, které má společnice vykouzlila z prvotního nákupu proviantu.

Pokračování článku »

 
« 1 66 67 68 69 70 179 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.