Freiheit

Rudý květ papírového vlčího máku vetknutý do klopy vždy symbolicky s úderem 11. hodiny 11. 11. není oslavou válek, ale připomínkou ukončení té první světové, od které uplynulo letos právě rovných 100 let a zároveň uctěním památky všech padlých ve všech válkách. V době velkolepých oslav vzniku prvního samostatného státu Čechů a Slováku je tato událost trochu neprávem upozaděna. I na stará kolena přesvědčený pacifista si v dobách všeobecné branné povinnosti odsloužil své vyměřené dva roky ve službě vlasti, když nechtěl lhát a podvádět v honbě za modrou knížkou nevojáka. Byť jen jako prostý vojín bez šance na kariérní postup a jakékoli povýšení. V dnešním globálním světě probíhá stále někde nějaká permanentní válka s pofiderními vítězi a opravdovými padlými, která se dotýká i každého z nás. Při malém zamyšlení nad dnešním datem bych chtěl vzdát hold všem známým vojákům z nejbližší rodiny, kteří sloužili ve zbrani v armádě Rakousko - uherské monarchie i první Československé republiky.

Na sběrateli pohlednic a zájemci o historii hojně navštěvovaném webu www.fotohistorie.cz, kam může vkládat fotografie lokalit z území celé České republiky prakticky každý uživatel internetu, mě velmi zaujala kresba zařazená ke Svobodě nad Úpou, vložená už v únoru 2018.

Od té doby mi doslova vrtá hlavou a nedá spát, protože jsem se s podobným vyobrazením historického dřevěného domu číslo 75 v pravém radničním rohu náměstí Svornosti, na jehož místě vyrostla v roce 1938 výstavná budova spořitelny, dosud nesetkal. Dle písemného sdělení vkladatele je prý obrázek z nějakých nezjištěných dobových novin. Jeho stáří klade s velkou rezervou odhadem do roku 1870. Matoucí je charakteristický, dnes již neexistující hrázděný dům starobylé obecní sýpky na shromažďování desátků z výnosu obilí pro panstvo ve Vlčicích s původním číslem 94, přestavěný na hostinec „U pošty", známý v ústním podání pamětníků chybně jako „Stará pošta", který byl definitivně zbořen v roce 1965. Srovnáním s jinými sporadickými vyobrazeními z té doby je to jedna a táž stavba, nebo její naprosto identické dvojče. Cestu v pozadí, klikatící se vzhůru na kopec (Kraví vrch?) lze brát jako bujnou autorskou licenci.

„Máš-li dobrého přítele, máš víc než on"

Katastrofy, pohromy, havárie, násilí, imigranti, vraždy, krádeže, skandály, nevěra, MeToo, ekoteroristi, neziskovky, solární mafie, církevní restituce, vleklé soudy, hackeři, ptačí chřipka, prasečí mor, vlci, medvědi, lži! I v seriozním tisku aby optimistické zprávy pohledal. Dokonce i s předpovědí počasí je to jako na houpačce a už téměř není dne bez varování Českého hydrometeorologického ústavu před nebezpečím vichřice, náhlých mrazů, vysokých teplot, sucha, záplav, sesuvů půdy, sarančat a nevím čeho ještě. V rádiích hrůza a v televizi jakbysmet. Na internetu žumpa a na ulici raději nevycházet. Není jednoduché odstřihnout se od všudypřítomných politických tanečků, když ani jinde ve světě to není lepší. „Hlavně ne válku!" vzpomenu si vždycky na oblíbené rčení přítele Vladimíra Komárka „Stačí, že je mír." Na častý dotaz ve veřejných anketách jak to mají s vírou, odpovídá mnoho dotázaných celebrit: Věřím, ale nepotřebuji k tomu ten systém církevních zprostředkovatelů.

Ten úplně první, sotva den po „Velkém Třesku" v jednačtyřicátém ve zparchantělém státním útvaru „Protentokrát Böhmen und Mähren", stejně jako několik dalších, si nepamatuji. O tom dnešním jsem schopen podat svědectví. Jedna hodina navíc vlivem přechodu na zimní čas mi hned ráno nabourala zažitý stereotyp. Protože mi hodinky nikdy neslušely, už drahně let se spoléhám jen na ty své biologické. Když je tma spím, když mám hlad jím, když je světlo pracuji - samozřejmě přeháním, spíš lelkuji - a tak si pomalu žiji. Nějaký zmatený Alfréd, o kterém málokdo ví, že má taky dnes svátek, přijel na bílém koni. Venku je typický kořalkový čas, vhodný k celkovému učesání myšlenek. Sjíždím internetovou nabídku článků ostrých hochů z Reflexu, Marka Stoniše, Bohumila Pečinky, Jiřího X. Doležala, Jiřího Štefka, Karla Steigerwalda a mnoha dalších, komentujících křupanské chování hradního pána na stolci králů a je mi smutno, kam až lze klesnout i v době oslav tak významného výročí, jako je 100 let od založení samostatného státu. Ten příjemný pocit z hlubokého podhradí, kdy jsme se v docela hojném počtu sešli u vysazení Stromu Svobody - to velké písmeno je na místě, jsme přece ve Svobodě nad Úpou - pomalu vyprchává. Těší mě jen můj osvědčený cimrmanovský trik, propašovat se mezi VIP účastníky při fotografování, protože fotografie je snad to jediné, co přetrvá, až my tu nebudeme. Nevsadil bych ani pětník ani na tu lípu. Jedna taková už byla vysazena před sedmdesáti lety u kostela a kde je jí konec? Foto Josef Čermák

Nepublikováno

... za modrou horou a snad ještě dál. Tam žije Krakonoš pohoří král. Napadá mimoděk poetu Antonína v den, kdy slaví svátek Nina. Přijde-li člověk v deštivém dopoledni od zubaře, vidí ještě chvíli miliony hvězdiček - ale duhu? Takovýhle pohled z okna obýváku se mi dnes 24. října 2018 v 10 hodin rozprostřel před očima i po několikerém štípnutí, abych se ujistil, že se mi to nezdá. Nezdálo! Nemíním dál znásilňovat kouzelný český text čarodějů jazyka Voskovce a Wericha z klasického muzikálu Divotvorný hrnec v nastudování Osvobozeného divadla.

Nevyřčené „to dáš!" ze slovníku juniorské fejsbůkové komunity, rezonovalo i v lákavém pozvání mnohem mladšího kamaráda, i když už také čerstvého důchodce, na komentovanou vycházku do mých zamilovaných Sklenářovic. Zvlášť, když osoba průvodce, čilého generála východoněmecké armády ve výslužbě s ročníkem narození 1936, zapáleného historika a propagátora svého rodiště pana Aloise Zierise, slibovala autentické vzpomínky na někdejší Glasendorf, který musel nuceně opustit v jedenácti letech. Tedy žádné bajky a výmysly z druhé nebo třetí ruky různých „pseudobadatelů". Pan Zieris tak zároveň propagoval svou nejnovější obrazovou publikaci o zaniklých Sklenářovicích. Krajinu jsem kdysi prošel mnohokrát, takže jsem věděl, do čeho jdu. Poslední dobou funím do kopců jako dávno vyřazený sentinel s vyrabovaným tendrem a uvolněnými ventily, takže jsem se těch předpokládaných pěti hodin chůze a postávání ve zvlněném terénu rýchorského podhůří pochopitelně obával. Oproti každodenní poloze raněného bojovníka, polosedě, pololeže na gauči při četbě denního tisku nebo v křesle u kompjůtru, je to přece jen změna. Tak trochu jsem podlehl vábení sličných jezinek z pořádajícího Střediska česko - německého porozumění v Trutnově, z nichž ta dospělejší zabodovala přesvědčivým argumentem, že sebou bere i svou starou maminku, které se už taky špatně chodí i dýchá. Milé a úsměvné překvapení čekalo na seřadišti. Byla to má spolužačka z osmiletky. Nebudu napínat - zvládli jsme to oba. I když ona si následnou přednášku o dávné historii a osídlení dnes zaniklých Sklenářovic s pohoštěním v přívětivém prostředí nedalekého Hotelu Pod Pralesem v Antonínově údolí odpustila.

Ne každý z nových poválečných osídlenců Svobody nad Úpou byl obdařen vášní fotografovat jako zanícený fotoamatér, drogista Vlastimil Hák, syn majitele vyhlášeného fotoatelieru v Nové Pace Františka Háka a bratr Miroslava Háka, předního představitele české avantgardní meziválečné fotografie, jehož dílo na hodnotovém žebříčku stále stoupá. Při prohlížení početných, pečlivě vedených alb z Vlastimilovy pozůstalosti s pestrou směsí rodinných portrétů, dokumentů z vojny a z cest včetně výletů do Krkonoš a reportážních záběrů z Novopacka, lze objevit i řadu zajímavých, dosud nepublikovaných snímků ze Svobody nad Úpou. Počínaje příchodem čsl. armády v květnu 1945, řadou neznámých reportážních snímků z návštěvy ministra Nejedlého, unikátními záběry z odsunu místních Němců, nebo série z motoristických závodů do vrchu v roce 1947, přes sporadická zachycení krajiny a architektury až k náladovým motivům městských zákoutí i běžného života.