Freiheit

Šel do lesa na procházku. Zakopl o ztrouchnivělý pařízek. Mrknul z jedné strany, mrknul z druhé a přihodil ho do batohu. Doma ho vyčistil kartáčem, několikrát šmiknul dlátem a Krakonoš byl na světě. Tak jednoduché to ale určitě nebylo. Když se v 60. letech minulého století prodraly do krátkodobé módy kutilských dekorativních doplňků zejména chalupářských interiérů různě upravované samorosty, byla pro mě výstavka z tvorby řezbáře Stanislava Háka ve výloze tehdejší prodejny nábytku ve Svobodě nad Úpou malým zjevením. Tohle budu dělat taky, napadlo mě okamžitě. Jenže když dva dělají totéž - však to znáte. Pan Hák nebyl žádné dřevokazné ořezávátko. S puncem šikovného loutkáře a autora scénických výprav pro poválečné Boučkovo loutkové divadlo v Jaroměři, pro které podle rodinné verze vyrobil dvacet půlmetrových loutek, nastoupil po roce 1945 do vyhlášené svobodské továrny na svíčky jako návrhář a modelér. Současně byl hnacím motorem vlastního Krakonošova loutkového divadélka, provozovaného v letech 1946 - 1948 v původním čp 17 a později ve staré radnici pod záštitou místní organizace Junáka, pro které postupně zhotovil více než 40 dnes nezvěstných loutek a celkem sedm proměnlivých scén.

Jak se opovažuješ, holomku, psát o spartakiádách, když jsi na sobě v životě neměl červené trenky - našeptává mi varovně mé lepší já. Jenže já mám výzvy rád. Jakékoliv nacvičování, natož přímo cvičení na některé ze spartakiád, které pamatuji, mě milostivě minulo. Jsem jen o málo mladší než černé uhlí, ale v době té první dělnické v Praze na Maninách v roce 1921 jak mohu doložit rodným listem, jsem se i podle svědectví mých rodičů toulal někde na houbách. Přeskočím-li slavné předválečné Všesokolské slety, tak z jejich prvního truc podniku po vzoru sovětských spartakiád v roce 1955 jsem vykličkoval za opovržení nacvičujících spolužáků kvůli dojíždění do školy ze vzdálené obce. Díky odkladu presenční vojenské služby jsem se nezabil při armádním cvičení na metacích stolech v roce 1960. Možnosti byly každých dalších pět let až do roku 1985, ale to už jsem měl coby hrdý otec dvou následníků trůnu jiné starosti a po vstupu bratrských vojsk, která překazila konání monstrózního cvičení v roce 1970 snad i trochu rozumu. Kupodivu většina aktivních účastníků hromadného tělocviku na různých úrovních na ně vzpomíná ráda. Utvrdil mě v tom i velký zájem o připravovanou výstavu na téma Spartakiády v Československu v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově. Tak i když se to nemá, trochu opisuji. Nemám ambice zajistit si věčnou slávu jako Michal David svou chytlavou skladbou Poupata pro starší žákyně v roce 1985. Jenže - když se podaří, co se dařit má, tak je přece krásně na světě. I leckteří Svoboďáci si v minulosti rádi „mrskli kostrou" na zeleném trávníku. Předpokládám, že celostátní spartakiády v Praze jsou zdokumentovány daleko víc než regionální. Několik vybledlých fotografií na předhození davům by se jistě i tak našlo v každém rodinném albu, ale my individualisti spoléháme jen na vlastní zdroje. I když sport nikdy nebyl zrovna šálek mého thea v zájmu vyváženosti propašuji pár snímků také ze sokolských cvičení na domácí svobodské půdě. Aktérům pro vzpomínku na mládí a současnému mládí nejspíš pro zasmání.

Někdo spolky. Zejména „stará Nemec" co jejich „pábiček být taky sokolófna", žijící v regionu po staletí si v okázalém spolkaření libovali. Jako kluky nás v tom utvrzovalo množství různých spolkových odznaků nalézaných v opuštěných domech pohraničí po nechvalně známých zlomových událostech koncem první poloviny minulého století. Už tenkrát nás většina z party sotva dorostlá do školních lavic ale dokázala odlišit líbivé barevné „smalťáky" od hnusáků s nenáviděným zalomeným křížem. Někteří hraví velcí kluci křižující krajinou s detektory kovů dodnes zažívají nirvánu při vyhrabání placky s krásně zachovalým smaltem. Jako kluk z hospody nemohu jinak než demonstrovat ten nejrozšířenější z „Bundů" opět na pijáckém půllitru. Tentokrát bez jména majitele zato s efektně broušeným skleněným víčkem ve tvaru krystalu. Je na něm malovaný znak Svazu Němců v Čechách založeného v roce 1894 v Praze jako odnož Německého Schulvereinu z roku 1880. Své pozměněné motto „Lidu k ochraně, svazu ke cti" opsal od oblíbených hasičů a ve stanovách měl šíření německé vzdělanosti, zejména literatury a podporu při zakládání škol v tehdejší Rakousko - uherské monarchii.

Leitmotiv Roku české hudby 2024 je svádivý, zejména když v mnoha proklamacích je zdůrazněna myšlenka, že se k němu může připojit každý z nás. Kvačím tedy se svou troškou do mlýna zcela v duchu geniálního Járy Cimrmana, jehož nesnášenlivý hrdina si otevřel vytouženou hospodu, ale chodili mu tam lidi. Stejně jako jsem kdysi odvážně popsal story, jak jsem potkal lyže, ač anti sportovec, anti lyžař a anti pisátěl vrhám se bezhlavě i do víru hudby. Bedřich Smetana, na jehož stoleté výročí narození celá tahle sláva před stoletím vznikla, by zajisté pochopil, co myslím, když říkám, že mám hudební hluch. O hlasu raději pomlčím. Slib, který jsem dal svému učiteli hudební výchovy, že za žádných okolností nebudu zpívat na veřejnosti je už všeobecně znám a já ho celý život dodržuji. Chtít s takovou výbavou oslnit se rovná sebevraždě. Nutkání šířit osvětu je však silnější než pud sebezáchovy. Cituji: „Roky končící čtyřkou mají v české hudbě podobný význam, jako osmičkové roky pro národ a stát. Až podivuhodně často vycházejí na výročí narození, úmrtí, či vytvoření stěžejních děl nejvýznamnějších českých skladatelů."

Jmenoval se Josef Barth. Jeho oblíbený skleněný korbílek na pivo schrastil můj již kdysi zmiňovaný spolupracovník Imrich Tóth někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století při nějakém zednickém melouchu neznámo kde. Na podobné nálezy mělo tohle obrovité Slovačisko s maďarskými předky při rekonstrukcích sklepů a půd obzvlášť vyvinutý nos v předtuše výhodné směny za několik stakanů tuzemáku. Běžnou hospodskou nekalibrovanou sklenici, půllitr s uchem z čirého skla doplnil nějaký šikovný kutil jednoduchou kovovou montáží s plechovým víčkem. Na sběratelsky vyšší level ho řadí zdařilá zachovalá malůvka odznaku mužského pěveckého spolku v Pilníkově s letopočtem 1862 a jménem majitele. Pilníkov jako historicky první městečko na panství Vlčice získalo status včetně udělení znaku od krále Vladislava II. Jagelonského dva roky před panovníkovou smrtí 20. března 1514. Což máme hnedle jedna dva tři - poměrně hodně let. Přesně suma sumárum 510! Historická fakta jsou nesmlouvavá - ať se to svobodským patriotům sebevíc nelíbí, shluk dřevěných hornických domků pod Černou horou byl mezi česká městečka povýšen na vlčickém panství až jako druhý v roce 1546. A to ještě jen pro výsady a privilegia, za nimiž lze tušit slibný třpyt zlatinek v potocích uhánějících z Rýchor. Neoddiskutovatelná je i převaha německého etnika v regionu. Přednášku o vzniku spolků v Rakousko - Uhersku si odpustím. Faktem je, že opravdu houfně vznikaly až po nástupu Františka Josefa I. na trůn, zejména po vyhlášení prosincové ústavy v roce 1867. K těm nejrozšířenějším patřily všeobecně uznávané spolky hasičské a v závěsu za nimi tělocvičné, často se společnou členskou základnou, následovány veterány minulých válek. Politické byly zpočátku drženy na uzdě, ale sborový zpěv, to není nic proti ničemu, takže zejména ty mužské měly zelenou i v době Bachova absolutismu v letech 1851 - 1859.

Olinka, ta černovlasá okatá holka, miláček národa i můj zemřela. Jako kluk jsem v padesátých letech nebyl sám, kdo hltal na rozhlasových vlnách sporadické zprávy z letních olympijských her v Melbourne v roce 1956 odkud sympatická československá studentka medicíny a krátce i diskařka, dvojnásobná mistryně republiky v hodu diskem přijela pozlacená vítězstvím ve své disciplíně. S jedinou zlatou medailí pro ČSR podloženou olympijským rekordem 53,69 m započala i její obdivuhodná love story, když se dle názoru totalitních sportovních bafuňářů nepatřičně do sebe zamilovali s o rok starším americkým sportovním kladivářem Haroldem Connollym, rovněž zlatým olympijským medailistou z Melbourne. Minulost úspěšné basketbalistky, československé reprezentantky, která před pouhými dvěma lety na mistrovství Evropy v Bělehradě získala s družstvem žen stříbrnou medaili, znali jen opravdoví sportovní znalci. Po australském triumfu se rázem stala mediální hvězdou. Na umrněném českém písečku však ne nadlouho.

Mechanické válcové hrací automaty ovládané pákou na boku daly hanlivý název „jednoruký bandita" výherním automatům všeobecně. Lupič, který potřeboval k obsluze obě ruce se jmenoval Bajazzo. Zpravidla číhal na své oběti ve venkovských hospodách a štamgasti mu říkali důvěrným krycím jménem Forbes. Nedávno zveřejněný historický automat na prodej pohlednic evokoval vzpomínku na podobný přístroj, který zůstal v naší hospodě po roce 1945, když nuceně odešli původní majitelé. Sice nenabízel žádné zboží, pouze peněžitou výhru. Důmyslný mechanismus byl však sestrojen především k oškubání gamblerů. Jako kluka mě zaujal zejména pohybující se šášula, paňáca v tradičním pestrém kostýmu Harlekýna z Commedie dell´arte a časem jsem se ho naučil trochu šidit. Často se mi dařilo obehrát důvěřivé spoluhráče z nepočetné vesnické party vrstevníků, které jsem na unikátní hračku snadno nalákal. Výrobců nevelké dřevěné skříňky o typizovaných rozměrech zhruba 73 x 46 x 14 cm bylo mnoho, často i anonymních. Tento konkrétně s povolením ministerstva financí z 25. září 1925 je opatřen štítkem výrobce ETA Praha - Vršovice. Původní obchodní značka akciové společnosti založené počátkem dvacátých let minulého století vznikla ze slovního spojení Elektro- technické aparáty a firma mimo jiné vyráběla i hrací automaty. Naše kdysi Nieveltova dnes už zaniklá hospoda ve Stříteži čp. 28 u Trutnova, která ho měla pronajatý pravděpodobně od Trutnovského pivovaru byla jako naschvál v německojazyčné oblasti, takže i návod za čelním sklem dvířek byl německý. Klasickou ukázkou jak lze zachovalou funkční technickou starožitnost byť s dobrým úmyslem totálně zmršit je můj klukovský zásah do originálu a výměna návodu za neuměle ručně napsaný český překlad:
1. Vhoďte jeden neopotřebený dvacetihaléř shora vpravo!
2. Vyčkejte, až peníz spadne dolů, načež knoflíkem na pravé straně otočte vpravo, až klapne péro!
3. Točením knoflíku levého pohybujte šaškem sem a tom, aby zachytil do svého klobouku kuličku, spadající z horního otvoru mezi skupinou tyček. Zdaří-li se to, vyhodí automat samočinně výhru na dolní hvězdici označenou střídavě 40-60-40-80 haléřů.