Freiheit

Rytíř smutné postavy Don Quijote de la Mancha v typickém poeticky úsporném podání geniálního malíře, grafika a ilustrátora Vladimíra Komárka (10. srpna 1928 - 24. srpna 2002) plně odpovídá mým představám o vzezření tragikomického hrdiny z Cervantesova slavného románu. I kdybych výtvarnému umění rozuměl a nebyl jen udivený divák, nikdy bych se neodvážil mít v tomto směru kritické námitky. K důvěrnému přátelství s Vladimírem se hlásí celé zástupy ctitelů od opravdových osobností kultury přes bezvýznamné „celebrity", zanícené sběratele, až po vykuky kšeftující s jeho dobře prodejnými díly. Poutavý vypravěč z Nedvězí u Semil pověstný vítací cedulkou „Jen krátká návštěva potěší" měl široké srdce. Jen tak se může v současných galerijních nabídkách objevit i knižní značka s mým jménem. Nepatřím k ani jedné jmenované sortě, ale znali jsme se.

Aneb sedm genderově nesourodých trpaslíků vyhlíží příchod Sněhurky. Možná, že kdybyste snesli všechny busty a bustičky od Napoleona po Boženu Němcovou, co vám doma na poličkách lapou prach, sehnali byste mnozí do kupy ještě větší hejno. Kouzlo momentálního paradoxu tkví v tom, že takto pohromadě ztrácejí svou dobovou monumentalitu a působí nanejvýš komicky. I když každý jeden sám o sobě mohl být kdysi zbožňovaným idolem, nebo naopak se ocitl v této společnosti čirou náhodou, ne-li nedopatřením. Rád jednotlivé panáčky představím, ať víme, s kým máme tu čest. Začnu-li zeširoka, pak musím zmínit sochaře Ladislava Bittnera, který v poválečné Svobodě nad Úpou v dnes již zaniklé bývalé truhlárně Johanna Gleisnera na pomezí výběžku obce Mladé Buky do katastru našeho města plácal konjunkturální sádrové státníky. V jedné kazetě se obvykle sešli Lenin, Stalin, Masaryk a Beneš v různém provedení - in natura i s jemnou patinou, natření stříbřenkou i bronzem. Svou nadprodukcí stihl v krátkém čase vybavit většinu svobodských domácností a v provozovně jich ještě dost zůstalo, když se tam nastěhoval malíř pokojů Vlasta Korbelář s rodinou.

U likvidace starých novin moje srdce zaplesalo při náhodném objevu nepoškozeného titulního listu sobotní přílohy Lidových novin s názvem Orientace z 22. června 2002 s obrázkem Krakonoše. Poťouchlého nasupeného dědka á la zpustlý bezdomovec bych si klidně mohl dát zarámovat jako mé dokonalé alter ego. Už dávno to není ten statný jonák coby symbol živelné přírody. Poslední knoflík kdysi módní vesty stěží obepíná poživačné panděro a zarudlá pijácká bambule v nečesaném a nestříhaném houští neomylně napovídá o láskyplném vztahu k alkoholu. O další neřesti nelze pochybovat při pohledu na ožvýkanou fajfku. Ledabyle za zády zasunutá švihácká hůlka dává tušit, jaký byl v minulosti asi tenhle ptáček postrach všech víl a divoženek v revíru. Nadarmo si závistiví trpaslíci nešuškali, že co nevyleze na strom...Však to znáte! Při výběru Krakonoše na březen nemám lepší volbu.

Ještě v šedesátých letech minulého století, když v truhlářské dílně údržby Krkonošských papíren závod Piette ve Svobodě nad Úpou vládl mistr Josef Prušinovský, byla celá čelní stěna zaplněna různými památkami na původní majitele firmy. Spolu s několika obrazy tam visel i portrét neznámé mladé ženy od tehdy neidentifikovaného autora. Mezi pamětníky se tradovalo, že je to dokonce dcera posledního továrníka Ludwiga Piette - Rivage (1893 - 1977), což pochopitelně nepostrádalo logiku a pan Prušinovský pevně věřil, že mu ji jednou bude moci předat. Sousední vila rodiny Piette musela být podobných věcí plná. Při zařizování úřednických kanceláří pro vedení papírny po roce 1945 se jaksi ideově nehodily, takže končily všelijak. Ze stejného zdroje pochází i populární portrét Prospera Piette - Rivage (1846 - 1928) z pražského fotoateliéru Langhans, který o mnoho let později s velkou slávou předal Prušinovského nástupce Maxa Pauer vnukovi slavného „Otce Krkonoš", Ludwigovi ml. (*1934), který při příležitosti otevření naučné turistické stezky „Via Piette" v roce 2006 přijel poprvé od poválečného vystěhování do rodné Svobody nad Úpou. O dynastii významných svobodských podnikatelů jsem se zajímal dávno před tím a tajemství prozíravě vyfotografované zobrazené dámy mě přitahovalo čím dál víc. Naivně jsem vydedukoval, že by to mohla být nikdy neprovdaná jediná dcera Ludwiga staršího Evelyne (1923 - 1998), užívající snad v dospělosti jednodušší formu jména Eva. V roce 1999 jsem v časopise vyhnaných rodáků z okresů Trutnov a Vrchlabí „Riesengebirgsheimat" ve společenské rubrice objevil blahopřání k jejím narozeninám včetně adresy. Nelenil jsem a do Klosterneuburgu v Rakousku jsem opakovaně poslal dotaz i s fotografií portrétu. Nemohl jsem tušit, že dotyčná je už rok na pravdě Boží. První list přišel zpět jako nedoručitelný a na druhém byla poznámka, že adresátka zemřela. Při pozdějším sestavování rodokmenu rozvětveného starobylého rodu Piette se dostavily první pochybnosti. Srovnáním s fotografií získanou od laskavých příbuzných neshledávalo mé bystré oko ani nejmenší podobnost. Nemluvě o tom, že ač jsem úplný neznalec, zdály se mi šaty na obraze pro dívku narozenou v roce 1923 příliš staromódně upjaté.

Váhy, Štír, Střelec - naskočí mimoděk v paměti školní mnemotechnická pomůcka k snadnějšímu zapamatování planet zodiaku po trojicích. Nevím, co je v tom snadného, snad kromě té harmonické zvukomalebnosti. Stejně jako zpívaná věta Pythagorova mi za desítky let nevypadnul z hlavy ani ten našprtaný Zvěrokruh: Rak, Lev, Panna - Váhy, Štír, Střelec - Kozorožec, Vodnář, Ryby - Skopec, Býk, Blíženci. Stejně tak by bezesporu zaplesal pan profesor Hladík, že ani jeho nejblbějšímu žákovi z hudební výchovy na základce se z mozkového softvéru dosud nesmazaly opery Bedřicha Smetany, jak nám je před sedmdesáti lety předestřel: Prodaná nevěsta dala Hubičku Daliborovi u Čertovy stěny, když byli Braniboři v Čechách. Ačkoli to bylo Tajemství, dozvěděly se o tom Dvě vdovy, Libuše a Viola. Absolutní ptákovina, ale je to tam, kdykoliv k dispozici. Zato číslo svého mobilu si nezapamatuji do smrti.

Chybička se vloudila. Měl jsem na mysli holky. Ale nechme to tak. Jednak nemám dostatek srovnávacího materiálu, a jak říká můj potomek rovněž důchodce, bylo by to v mém věku krajně nedůstojné. Konec konců i tenhle dvoreček je v mnoha směrech má srdeční záležitost. Jedenáct let jsem tam byl díky mé nejmilejší manželce doma. Vyrostly tam do krásy obě mé ratolesti. Krasavice na snímku je děvenka moje starostlivá, co se vypravila do města pro šafrán a trochu toho zázvoru. Dvorek zvěčnil můj a Havlův dvorní fotograf, kterého je v současné době všude plno protože se mezi tím stal dokumentaristou světové třídy Mistr Bohdan Holomíček. Fenomén české kultury vystavuje momentálně až do konce března průřez svou uměleckou tvorbou v nové velkolepé galerii Centrum současného umění EPO1 v Trutnově - Poříčí. Zároveň mu v prestižním pražském nakladatelství Torst vyšlo další průřezové Album z let 1958 - 1977.

S cizími slovy neradno si zahrávat - čeština je prevít. Některá se dají vyložit na sto způsobů. I bez přehánění - je jich hodně! V tomto konkrétním případě mám na mysli „spojení či vztah mezi myšlenkami, pocity, pojmy, vzpomínkami, vjemy a podobně" viz Slovník cizích slov. Nebo trochu srozumitelněji podle Slovníku současné češtiny - spojení vytvářející se za určitých podmínek mezi psychickými jevy tak, že vybavením jednoho se vyvolá druhý. Tak tedy od Adama. Na vernisáži velmi působivé a poučné výstavy letos 20. ledna v Městském muzeu v Žacléři nazvané „Tváře muklovského Vatikánu" představující příběhy církevních hodnostářů i prostých duchovních, řeholníků a řeholnic pronásledovaných minulým režimem prostřednictvím malovaných portrétů mladé umělkyně Claudi Ondok se mi vybavily útržky vzpomínek na několik dávných setkání s řeholními sestrami. Není žádným tajemstvím politováníhodná skutečnost, že i ve Svobodě nad Úpou byly v 50. letech internovány řádové sestry, nucené pracovat v nejhorších provozech okolních textilních továren. Tři spočívají od roku 1953 na místním hřbitově v hrobce rodiny Schenkendorf. Dojížděl jsem autobusem do Trutnova do školy a častokrát s námi cestovaly „jeptišky" v hábitech do Texlenu v Horním Starém Městě. Přes sto jich bylo ubytováno v bývalé ozdravovně pojištěnců, původně věhlasném hotelu „Kaiserbad" kde byla v roce 1961 zřízena dnes od základů přestavěná lesnická škola. Někdy v pozdním létě roku 2011 při příležitosti natáčení filmového dokumentu „Súď ma a zkúšaj" slovenskou řeholní sestrou Ivicou Kušíkovou, která vystudovala filmařinu, se po mnoha letech několik kdysi mladičkých pamětnic přijelo podívat i na své někdejší „vězení". Forest Gump tehdy odběhl někam jinam, takže jsem zaskakoval. Je o mě všeobecně známo, že své plechové hubě nadarmo nažrat nedávám. Jedné té sympatické stařence jsem nakukal, že si ji pamatuji z autobusu, jak tahala těžkou várnici s polévkou a ještě několik pravděpodobných snadno uvěřitelných zážitků a ta bezelstná čistá duše mi věnovala na památku veršovaný text ranní modlitby sester dominikánek opěvující město své internace. Bylo to velmi dojemné a stydím se ještě teď.