Freiheit

Letošní rok se v sousedním, kdysi převážně hornickém městě Žacléři nese mimo jiné i v duchu oslav 140. výročí nepřetržitého trvání výroby porcelánu, založené podnikatelskou rodinou Pohlů v roce 1878. Krátce po sametovém návratu k tradičním hodnotám na znárodněný podnik navázala v roce 1994 současná firma Keramtech s. r. o. s širokou škálou produktů slévárenské a topné keramiky, technického porcelánu i finálních porcelánových výrobků. Není žádným tajemstvím, že Městské muzeum Žacléř prochází v roce 2018 rozsáhlou přestavbou, aby mohlo při tomto jubileu nabídnout návštěvníkům v nové stálé expozici formou trvalé zápůjčky unikátní sbírku figurálního porcelánu zdejší provenience, shromážděnou předčasně zesnulým sběratelem a mecenášem umění Václavem Petirou. Bylo by škoda, kdyby v záplavě aktuálních zpráv zapadlo osobní výročí posledního „žacléřského" Pohla (narozeného však v Trutnově) Theodora Hugo Pohla, vnuka Theodora I. z vývěsního štítu firmy, který manufakturu povýšil na prosperující velkovýrobu s originální značkou zkřížených iniciál svého jména T. P. Dědic rodové tradice, jehož srdce stále patří žacléřské továrně, se právě v těchto dnech dožívá kulatých 88 let. Tak ještě „mnoga ljeta!" příteli!

Přiznám se dobrovolně a bez mučení. O účelových známkách firmy Piette něco málo vím. O perfinech téže firmy jsem už taky ledacos slyšel. Mé vědomosti o barevných reklamních nálepkách na exportní zboží se však rovnají nule. Odněkud ale začít musím, když už jsem to slíbil a chci se několika kousky pochlubit. Povědomí, co jsou to fezovky má mezi sběratelskou cháskou objíždějící burzy, trhy a jarmarky starožitností skoro každý. Barevné a přezdobené nálepky jsou orientální šlechtou mezi obrázkovými papírky, které velcí hraví kluci hromadí v albech a krabicích. Monopolní výrobce fezů, těch legračních červených pokrývek hlavy se střapcem jaké nosí vyznavači islámu především v zemích Orientu, podnik Fezko ve Strakonicích a před tím mnoho drobných manufaktur na Strakonicku, nalepoval jako působivou reklamu na bedny tohoto žádaného vývozního artiklu směřující do všech světadílů. Nálepky o nejužívanějších rozměrech 100 x 250 mm, tištěné kvalitní tiskařskou technikou litografie s výraznou sytou barevností a tradičními náměty užívanými celá desetiletí byly pro zvýšení efektu ještě dodatečně lakovány, aby plně odpovídaly vkusu častokrát negramotných odběratelů. Dnes se stávají ozdobou leckteré grafické sbírky, anebo zarámovány do pasparty originální bytovou dekorací. Filumenisté alias sirkaři, sběratelé zápalkových nálepek zas dobře znají jejich balíkové a bednové zvětšeniny, sice ve skromnějším provedení než fezovky, užívané však k podobným účelům. Někde mezi těmito póly figurují křiklavé reklamní nálepky, které zdobily bedny cigaretových papírků vyvážené z papírny ve Svobodě nad Úpou.

Svět kolem nás se mění ustavičně. Někdy pozvolna přirozeným během času, že to pozorovatel někdy ani nezaznamená. Jindy překotně. A to nemám na mysli živelné pohromy ani válečné katastrofy. Stačí jen klidné ekonomické období bez výrazných výkyvů a občasný stavební boom, jaký zažívají exponované turistické oblasti v dobách přemíry volného času a relativní solventnosti obyvatelstva. Krkonoše procházejí horečnou stavební činností už několik let. Momentálně je takovým rozsáhlým staveništěm i kdysi poklidné městečko Pec pod Sněžkou. Nostalgické stýskání nad idylou mizejících romantických chaloupek ve stráni ode mne nečekejte. Ale ani ódy na názor šílených architektů, co je to moderní horské středisko zpívat nebudu. Největší lákadlo hor, nejen Krkonoš, je krása okolní přírody. Staří horáci s ní dokázali souznít a podvědomě ctili vyváženost mezi prostorem pro život a volnou krajinou. Ano, pokrok se zastavit nedá, ale všechno má své meze. I ziskuchtivost podnikatelů, kteří z turismu tyjí. Nikdo mě nepřesvědčí, že se někdo bude harcovat desítky či stovky kilometrů z panelákového sídliště nebo satelitního městečka do stejného mraveniště jen proto, že se jmenuje Krkonoše. Mudrování však nechme koňovi, má větší hlavu.

Psát lze opravdu o čemkoli. Ne vždycky je to ale ke čtení. Když už jsem však nakousl téma, co všecko si lze podložit pod pozadí pro chvíli odpočinku, rád představím ještě jednoho nalezence. Kolega od fochu Michael Thonet (1796 - 1871) razil pro své oblíbené, praktické, trvanlivé a navíc elegantní výrobky z ohýbaného dřeva obchodní slogan „nábytek, který vás přežije". Rodák z německého Porýní se původně usadil ve Vídni, hned po úspěchu s ohýbaným nábytkem vlastní konstrukce na průmyslové výstavě v Koblenci v roce 1841. Díky pěti synům přejmenoval firmu na „Gebrüder Thonet" a již v roce 1857 založil továrnu v Koryčanech na Moravě a záhy i v Bystřici pod Hostýnem, kde dnešní akciová společnost TON (Továrna na ohýbaný nábytek) od roku 1861 dodnes udržuje tradici ručního ohýbání dřevěných přířezů za tepla.

Tady seděl. Tady všude seděl, chtělo by se pokračovat v duchu známého kusu Dlouhý, Široký a Krátkozraký z repertoáru pražského Divadla Járy Cimrmana, kdyby těch sedaček bylo víc. Ale protože nemám na mysli zlého obra Koloděje, nýbrž jednu z vysoce postavených šarží rakousko - uherské admirality z I. světové války, korvetního kapitána Franze Mikuleczkého, musím dodat - možná. Taburet byl součástí vybavení interiéru v pseudolidovém historizujícím stylu s řezbářskou výzdobou tak zvaným vrubořezem v zaměstnanecké vile papírenské firmy Piette ve Svobodě nad Úpou. Dům s číslem 178 na hranici katastrů kdysi samostatných územních celků, městečka Svobody a obce Maršov I., byl v blíže neurčeném období mezi světovými válkami bydlištěm spolumajitele papírny Franze Mikuleczkého, uváděného v adresáři okresu Trutnov z roku 1930 jako jednoho z vedoucích. Spolu s hlavním šéfem Dipl. Ing. Ludwigem Piette Rivage a jeho švagrem Karl von Czipkayem.

Nám, kteří jsme svá nejlepší mladá léta prožívali v druhé polovině padesátých let minulého století, zní známý refrén populární písně stále v uších. Oblíbený slowfox, při kterém jsme se světácky ploužili parketem dávno zbořené kavárny Bílý Kříž v Janských Lázních na hudbu tamní domovské kapely Sextet K club pod taktovkou kamaráda Honzy Koliska, zněl často i na rozhlasových vlnách Českého rozhlasu v podání mnoha tehdejších pěveckých hvězd. Lavičku v jasmínu s melodií pianisty Vlachova orchestru Miloslava Ducháče na slova hitmakera Miroslava Zikána, šlágr, který se při různých příležitostech dodnes hraje, zpívala ještě mladá Yvetta Simonová, Laďka Kozderková s podmanivým hlasovým sexapelem, později svým drsným altem Marta Kubišová a celá řada dalších interpretek. My pamětníci však víme, že úplně první ji v roce 1956 nazpívala pro Supraphon s orchestrem Karla Vlacha brněnská zpěvačka od Broma Věra Racková, životní družka baviče Jiřího Štuchala. Kdyby ho znala dnešní pragmatická mládež, namítne, že kecám jako on. Tolik řečí kolem obyčejného kusu exteriérového nábytku. Básnický guru naší generace Jiří Suchý nás ale naučil, že trocha poezie nikoho nezabije.

Kradlo se vždycky - o tom žádná! Devět z deseti náhodně dotázaných potvrdí, že mají s nějakou zlodějinou osobní zkušenost. Já budu s dovolením ten desátý. Na ochranu před zcizením poštovních cenin, především známek, ale i dopisnic, balíkových průvodek a snad i peněžních poukázek vznikly už v 70. letech 19. století perfiny. Podle původního patentu Angličana Josepha Slopera to byly speciálním dírkovacím strojkem perforované iniciály - odtud „Perforated Initials", zkráceně perfiny. Nápad se z domovské Anglie rozšířil do celého světa a současní filatelisté registrují perfiny z téměř 200 známkových zemí. Jako ochranný prvek svého majetku je používaly zejména firmy, z nichž ty nejznámější vystřídaly během svého trvání dokonce několik variant. Hojně je užívaly i banky a v některých státech i vládní úřady a instituce, například policie. Perforované známky na soukromých dopisech některé pošty údajně nepřijímaly, ale to je nejspíš nedoložená filatelistická latina. V současném poštovním styku je vytlačil rozvoj výplatních strojků a moderní způsob odbavování pošty. Přesto se někde používají dosud. Sběratelé dlouho považovali perforované známky za znehodnocené a z kolekcí je vyřazovali. Dnes je sbírání perfinů zajímavou a poučnou částí filatelie a sběratelé specialisté se v České republice sdružují například v samostatné Společnosti sběratelů perfinů. Mezi tisícovkami perfinů z Rakouska - Uherska, kde bylo toto „znehodnocování" známek zavedeno už v roce 1877 je i mnoho firemních perfinů z území pozdějšího Československa, které rakouský poštovní řád včetně povolení perforovat ceniny po roce 1918 přejalo. Výslovně je povolení uvedeno i v novelizaci čs. poštovního řádu v roce 1937 a kupodivu i roku 1944. Teprve řád z roku 1968 se o této možnosti šalamounsky nezmiňuje, aniž by ji jmenovitě zakázal nebo povolil.