Freiheit

Většina Tondů slaví dnes svátek a gratulanti v tom mají zmatek. Každý trouba na světě nejspíš ví, že 13. červen je zasvěcen jednomu z nejznámějších svatých, františkánskému kazateli ze 13. století Antonínovi z Padovy, zobrazovanému obvykle s Jezulátkem v náručí a s nejčastějšími atributy knihou a lilií. Podle legendy kázal rybám ve vodě, když nenašel žádné posluchače - jak příznačné. V dobách, kdy měl církevní kalendář daleko větší váhu, než dnes byl uctíván i mnohem starší světec Antonín Veliký, považovaný za zakladatele křesťanského mnišství. Egyptský poustevník a opat z přelomu 3. a 4. století, stařec s dlouhým vousem a holí zakončenou do podoby T, takzvaným Antonínským křížem, se žebráckým zvonkem v ruce, jehož atributem je ještě malé prasátko - taky výmluvné. A kdo by neznal nejznámější výjev z jeho života - Pokušení sv. Antonína - kdy se ďáblové zjevují v podobě krásných žen? Pak je tu ještě pravoslavný prorok, asketa a divotvorce Antonín Pečerský či Kyjevský (23. - 24. dubna) sv. Antonín Sijský známý též jako Ondřej (7. prosince) St. Anton uctívaný ve Francii (9. března) Antonín Lerinský (28. prosince) Antonín Sorrentský, Antonín Florentský, Antonij Bystrov, Antonij Smirnickij, Antonín Rimljanin....to by se ten Tonda uslavil. Téměř všichni ti svatí mužové byli poustevníci s asketickým způsobem života. Zůstaneme - li u prvních tří, stali se během staletí patrony ledasčeho: Paduánský - „světec celého světa" je patronem ve všech potřebách, jmenovitě však zamilovaných, manželství, žen a dětí, cestujících a ztracených věcí. Ale také Lisabonu a Padovy, pekařů a horníků. Chrání lodi před ztroskotáním, dobytek před onemocněním a k němu se obracejí věřící v dobách válečných neštěstí. Veliký je patronem chudých, nemocných, bezdomovců, domácího zvířectva a poustevnických mnišských řádů. Zakladatel Pečerské lavry v Kyjevě je ochráncem všech ruských mnichů, to taky není málo.

Ústředním motivem dalšího pokračování seriálu s putováním za měnícími se kouty a mizejícími domy města Svobody nad Úpou je trojice ne příliš starých, ale vzácných fotografií již neexistující chaloupky s původním číslem 3. Na jejím místě vedle mateřské školy stojí „novostavba" ze sedmdesátých let minulého století s upraveným číslem popisným 403. Fotografie, za které děkuji manželům Bajburinovým, jsou dokladem, jak je důležité uchovávat památky na dobu jen nedávno minulou. Je běžnou zkušeností všech zájemců o historii (regionální obzvlášť) že se daleko snáz získají relikvie z dob Rakousko - Uherského mocnářství, než z let po druhé světové válce. Dnes, kdy fotografuje skoro každý je papírových fotografií paradoxně daleko míň než před vynálezem digitálních aparátů a chytrých mobilních telefonů. Tisíce virtuálních snímků ale dokáže zlikvidovat jeden pořádný blackout. O vžitém nešvaru nepopisovat obrázky pro budoucí pokolení a tím je odsuzovat do anonymity ani nemluvě. Přitom každé zachycení pomíjivého okamžiku má svou vypovídací hodnotu, bez které by nemohly vzniknout například ani tyto články.

Já, individuum známé tím, že se vetře všude, uváděné i u mnoha podobných akcí v nejlepším případě jako tichý společník. Dále neúnavný a trpělivý vrchlabský iniciátor a organizátor recesí a happeningů, zasvěcený Pan fotograf, s prominutím méně zasvěcený mladý novinář jednoho významného celostátního deníku a imaginární Ferdinand Vaněk, kolem něhož se všechno točilo, protože právě dnes slavil jmeniny. Při této příležitosti se v symbolických (vysvětlení později) 11,00 hod dopoledne sešla v Oranžové kavárně v Trutnově spiklenecká skupinka přátel k slavnostnímu otevření virtuální stezky ulicemi města, nazvané jeho jménem. Ferdinand Vaněk je, jak ví každý člen dnes zprofanované „pražské kavárny", alter ego někdejšího zaměstnance trutnovského pivovaru, ze kterého se nakonec vyklubal světoznámý dramatik, disident a vězeň totalitního režimu a první posametový prezident republiky. Jeho jméno podle zlých jazyků není momentálně „na pořadu dne" a mnozí současní kritici, kteří mu nesahají ani po kotníky ho s pejorativním zabarvením používají jako nadávku.

Běda, třikrát běda, propadne-li někdo sběratelské vášni. I přes to, že poeta jakýsi, kdysi kdesi o sběratelství napsal - cituji: „Povznáší ducha, nezná věk ani pohlaví, je lhostejné k dalekým i blízkým. Ale andělskou perutí se dotýká věčnosti! Je to tajuplná cesta do vznešených světů. Je to slavný čin, který přináší obdiv a úctu, pocty i závist." Začíná to nevinně. Čirou náhodou máte najednou něčeho dva kusy. Pokud k nim začnete shánět třetí, jste lapeni. Může to být cokoliv. Od bezcenných tretek přes zlaté mince, automobilové veterány, vzácné obrazy až...až. Ale zůstaňme u pohlednic, ty zná každý. Od jejich vynálezu v druhé polovině 19. století přes „zlatý věk" do konce Velké války až dosud, zažily ve vlnách boom i úpadek, stejně jako filokartie, jak se chorobnému hromadění „obrázků, které změnily svět" dnes všeobecně říká. I sběratelé jsou většinou také jen lidi. Někdo má rád vdolky, někdo holky. Mnozí obojí. Každý si svou kolekci pořádá podle vlastního vkusu a dnes nutno dodat bohužel také podle finančních možností. I ten nejposlednější koníček je v dnešní době mrcha rozežraná. Ty tam jsou časy klukovského velikášství, kdy si rodící se sběratel myslí, že může sbírat všechno. Dříve nebo později narazí na své limity. Vzdělanostní, finanční, prostorové nebo manželku.

Krkonošský národní park okázale slaví 55 let svého trvání. Když byl 17. května 1963 po dlouhém úsilí odborníků i laických milovníků Krkonoš slavnostně vyhlášen, bylo jeho skoro jmenovci rovných pět. KRKAP se sice dlouhého trvání nedočkal, výročí jen vzbudilo zasutou vzpomínku. Když jsem byl ještě mladý bujný kohoutek, založili jsme s partou stejně zaměřených kamarádů, trávících většinu volného času v pohostinských podnicích s hudbou a tancem převážně v Janských Lázních spolek Krkonošských kavárenských povalečů. A obdivovat hééérečky patřilo u podobných individuí vždycky k dobrému tónu. Tenkrát v čase nezralých lesních plodů, krátce po svléknutí krátkých kalhot puberty, mi imponovaly zralejší osudové ženy. Ale jak říká mistr bonmotů a současný pan domácí z jednoho hradu nad Vltavou „Jen blbec nemění své názory". Časem jsem přišel na chuť i telecímu masíčku. Dnes by mě přímo vyděsilo, kdyby mě vůbec nějaká žena chtěla. Na pomyslném žebříčku tehdejších hvězd stála v mých očích na nejvyšší příčce krásná Irena Kačírková.

Nepřeberná je galerie dekorativních personifikací ducha hor, kterým býval před novým uspořádáním Evropy po druhé světové válce v německy mluvících regionech nejen v Krkonoších urostlý hromotluk Rübezahl. Dnes jej ztotožňujeme s Krakonošem, kterého v českých oblastech představuje většinou dobrotivý pantáta z hájovny. Mezi nabídkou starších řezbářských prací převažují sériově vyráběné figurky podle zažitých šablon z okruhu umělecké školy v Sklářské Porubě na slezské straně Krkonoš, nebo tradiční hračky a suvenýry, poznamenané odlišným vkusem lidových tvůrců v německém Krušnohoří. Občas se za sklem starožitnických výloh i na internetových aukcích objeví kousek nesoucí jasnou stopu mistrovské autorské invence. Jednou z takových výrazných sošek vybočujících z unifikované řady je postarší kolohnát s povrchovou úpravou nechávající vyniknout barevné medové valéry jemně namořeného dřeva na připojeném snímku. Statná postava prostovlasého horala s rýsující se muskulaturou pod vetchou přepásanou halenou, v bytelné obuvi a s vlajícím vousem, vyzbrojeného pořádnou sukovicí, nenechává nikoho na pochybách s kým má tu čest. Charakteristické nakročení na imaginárním skalisku a nezbytný tuřín na horskou dumlíkačku v ruce jsou znaky ukazující s velkým procentem pravděpodobnosti na německého autora. U nás v kraji nezaměnitelný Krakonoš ten polopatický atribut v podobě pohádkové řepy nepotřebuje. Nepochybuji, že mistrný výtvor umělce, který jej z neznámých důvodů nepodepsal ani neopatřil autorskou značkou, i přes tento drobný handicap určitě uvízl v hledáčku mnoha sběratelů. Jeden z nás měl nakonec jen větší štěstí nebo větší odvahu sáhnout hlouběji do peněženky.

Nepublikováno

Žijí mezi námi jedinci, kteří si naprosto přesně pamatují, kde byli a co dělali ve zlomových okamžicích dějin, ať už osobních, regionálních nebo světových. Individua posedlá mánií zaznamenávat si pečlivě každý den svého života do deníčku předem vylučuji, i když je to činnost chvályhodná a mnohokrát i prospěšná. Při psaní memoárů jsou to berličky k nezaplacení. O to menší prostor však zůstává pro fantazii. Ale ne každý se narodí jako Kohout, Vaculík nebo Viewegh. Vždycky jsem obdivoval pábitele, kteří při vyslovení jakéhokoliv data sypali události z rukávu. Já osobně si nepamatuji nic! A že bych s blížícím se osmým křížkem na hřbetě mohl.