Freiheit

Ve dnech 12. až 14. července uplyne rovných sedmdesát let od největší poválečné sportovní akce ve Svobodě nad Úpou, slavného sokolského sletu v Krkonoších v roce 1947. Rád bych událost připomněl něčím originálnějším než jen sletovým odznakem nebo příležitostním poštovním razítkem. Nabízí se spousta dokumentárních fotografií, ale i ty jsou už poměrně okoukané. Takže z dosud nenačatého soudku. Staří sokolové byli tenkrát ještě relativně mladí a měli i svérázný smysl pro humor, jak lze doložit autentickou archiválií, která snad ani nemohla být míněna vážně. Jinak by to, z dnešního hlediska přísně vzato, bylo zneužití pravomoci veřejného činitele při užití úředního tiskopisu včetně oficiálního razítka a vzhledem k osobě vystavující listinu i nekorektní postup zavánějící korupcí. Pouze jistota, že povedená partička přátel neměla z nevinné kulišárny jednoho z nich evidentně žádný hmotný prospěch, řadí listinu mezi spolkové kuriozity, jakých se dochovalo proklatě málo - a z běžného života se téměř vytrácejí. Jejím zveřejněním vzdávám hold nezastupitelné roli humoru, který je kořením našeho životního pinožení.

„Tak kampak letos, paní Nováková? Zase do Chorvatska? Máte recht, tam je to nejlepší. Mladí jezdí sice na Baleáry, ale to je zbytečně daleko a Jadran je Jadran. Praděda tam bojoval ještě za monarchie v první válce u maríny, a i když to pak byla Jugoška, cítili jsme se tam vždycky jako doma." Nechtěně zaslechnutý útržek rozhovoru na jinak liduprázdném chodníku nejživější svobodské ulice - a hned je tu téma k odlehčenému letnímu vzpomínání. Pro horaly z Krkonoš byla každá větší vodní kaluž v krátkém létě vždycky velkým lákadlem a nedostatek vhodných míst ke koupání se podepsal i na skutečnosti, že mnoho vynikajících zimních sportovců neumělo plavat. Voda v řekách byla většinou znehodnocená splašky z průmyslových provozů. Dnes, kdy je aspoň malý bazén téměř na každé zahradě a letecké spoje dopravují cestovatele chtivé zážitků k mořím všech kontinentů, mladá generace těžko pochopí letní dovolenkové touhy svých prarodičů. Volného času nebylo zdaleka tolik. Představte si milé děti, že se makalo i v sobotu! Cestovat za hranice všedních dnů šlo jen s Čedokem a výlet za hranice státu zdaleka nebyl pro každého. Když připomenu jen komplikace s vydáním pasu, souhlas závodní organizace ROH, uličního výboru, případně vojenské správy, omezený příděl valut, ponižující vyplňování výjezdní doložky a stovky dalších totalitních ptákovin, slyším už dopředu údiv současníků: „Co to kruci je?" A přitom šlo třeba jen o několikadenní zájezd rozhrkanou Karosou ČSAD k nehostinnému a studenému Baltu. Za teplem vás stejný autobus dovezl k Magyar tenger Balatonu a samozřejmě i k Černému moři do Bulharska, nad jehož tehdejší vybaveností spousta Čecháčků ohrnovala nos. Nebo ty šťastnější (a spořivější) do již zmiňované Jugoslávie. Žádné Kanáry, Thajsko, Madagaskar nebo Seychely, Kapské město, Dubaj, Abú Zabí a další perly v Emirátech. Ale ani Egypt, Tunis či Itálie a vůbec svět za železnou oponou. A tak jsme šlapali přes kopec, stejně jako generace před námi, k otevřenému přírodnímu koupališti v Sejfech.

Říkám - li pár růžovek, nemyslím pochopitelně dvě, ale minimálně - tři. No prostě nic moc! Oproti loňskému fotografovanému pestrobarevnému „poprvé", které bylo ve skutečnosti potřetí a vlastně až o měsíc později, mě tentokrát neodrazovala od výšlapu do lesů ani tak fyzička, ale sucho, sucho, SUCHO! Přesto v houbařských kuloárech začaly prosakovat zvěsti, že vyhlášení hledači nosí a kdo umí a má svá místa v údolích potoků na severním svahu, má hbité nohy, bystrý zrak a na své straně Štěstěnu i Krakonoše, nikdy s prázdnou nepřijde. O víkendu pršelo, nedělní televize nasadila vějičku v podobě křemenáčů z Orlických hor a blbec Tonda opět chytnul na první šlápnutí. Můj milovaný a tvrdošíjně navštěvovaný houbařský revír je v globálu nasměrován k jihozápadu, kopec jak kráva (však se taky jmenuje Kraví vrch). Novopacký Babák je proti němu jen taková drobná mezička - aby i motorizovaní Pražáci věděli, o čem je řeč. Zadní běhy mi už taky občas stávkují, i když ještě pořád chválabohu bez hole, zrak na draka a Štěstěna je mi nejspíš nevěrná s jiným. Jen o přízni Krakonoše bych si nedovolil pochybovat a chválím ho, kudy chodím. Téměř v pravé poledne, jak je mým nedobrým zvykem - v lukách je vlání na všechny strany - v poledním lese kdo houbaří, košík neunese! Prdlajs! Jen pár růžovek.

Dnes je to okřídlená věta nejvyššího hradního pána, která s nesmyslným protikuřáckým zákonem bleskurychle zlidověla. Kamarád Petr ji s oblibou užívá při dlouholetém objíždění sběratelských burz, bleších trhů, antiků a bazarů, co má paměť sahá. Však také za ta léta nashromáždil úctyhodnou sbírku kuřáckých potřeb, značkových originálů, praktických doplňků, reklamních předmětů i kuriozit, až mi z toho vždycky jde zrak šejdrem. Když jsem jeho průpovídku slyšel poprvé, byl český kuřák č. 1 ještě neznámý cifršpión, šedá myš z podnikové účtárny národního podniku Tatra Kolín. Osobně jsem celoživotní nekuřák a nikdy jsem nepochopil pokrytectví vlád všech režimů, které na jedné straně tyjí z prodeje cigaret a na druhé vkládají nemalé prostředky na zamezení následků kouření.

Fenomén přírodních amfiteátrů je spojen s uvolněním spolkového života v poslední třetině 19. století a oživením Rousseauových idejí o návratu k přírodě. Vlastenecké spolky ochotníků se z tradičních hradních nádvoří a romantických zřícenin stále častěji uchylovaly se svými představeními i do volné přírody a kde to dovolovala konfigurace terénu, vznikala přirozená hlediště s jednoduchým vybavením, jak je známe z mnoha míst v Čechách i na Moravě. Některá s dlouholetou tradicí jsou stále udržována. Většina jich ale časem zanikla, stejně jako lesní divadlo v Horním Lánově na historické pohlednici, kde strohé dřevěné lavice ještě svítí novotou. V regionu bývalo podobné divadlo také v Horním Starém Městě u Trutnova, vybavené rovněž pevným základem scény, známé z mnoha černobílých i barevných dobových pohlednic. Divadelními hrami ožívalo i nádvoří na Břecštejně, ještě dříve, než je zastínily zahradní slavnosti na později prezidentském Hrádečku.

Historickou lékárnu ve Svobodě nad Úpou na hlavní městské ulici, tvořící s navazujícím náměstím nejstarší stavební jádro původně hornického sídliště pod Černou horou, otevřel ve výstavné pozdně empírové budově s mansardovou střechou a výraznými štukatérskými zdobnými prvky na uliční fasádě Emanuel Breuer z Trutnova 1. června 1865. Mnoho let v držení rodiny Breuerů se jmenovala „U Panny Marie Pomocné", což respektovala i první poválečná žena za tárou, paní magistra Miloslava Tylšová. Po únorovém vítězství strany, která se s náboženstvím moc nekamarádila, to byla prostě jen lékárna, kam jsme si k magistru Topkovi chodili pro „zaručeně poslední" balení předepsaných léků. Za změnou názvu na lékárnu „U Černého orla" stojí sametová podnikatelská euforie po roce 1989. Konkrétně velkolepý rozjezd nového majitele magistra Řádka, který dal starobylému domu, vystavěnému rodinou Etrichů, jeho současný barevný vzhled. Dnes je lékárna téhož názvu přestěhována do budovy zdravotního střediska a pro původní budovu se nejspíš chystá nové využití.

Již staří Keltové a po nich stovky generací hledačů blýskavého kovu, který se stal opěvovaným i proklínaným symbolem světského bohatství, probádali, prokopali a přerýžovali každou píď zemí české Koruny s nepatrnou indícií výskytu kovu po staletí nejdražšího. Zlato je svůdnou vábničkou i pro současnou pestrou chásku zlatokopů, geologů, historiků i prostých milovníků přírody a turistiky. Všem jmenovaným, ale i ostatním zvídavým čtenářům, je určen průvodce po cestách přírodou za zlatem a historií, který vydala Česká geologická služba. RNDr. Petr Morávek, přední znalec zlata a jeho ložisek v České republice, autor, spoluautor a editor více než sta publikací s kolektivem spolupracovníků se tentokrát zaměřil na fenomén naučných turistických stezek po početných zlatonosných revírech Čech a Moravy. Na sličné publikaci plné informací, doprovodných fotografií, grafů a mapek se zasvěcenými příspěvky z jednotlivých regionů podíleli: Ing. Jaroslav Cícha, geolog Prácheňského muzea v Písku, Mgr. Lenka Losertová, studentka geologie na Masarykově univerzitě v Brně, RNDr. Josef Večeřa z České geologické služby v Jeseníku, Bohumil Toms, předseda Klubu českých zlatokopů, RNDr. Jaromír Tvrdý, geolog Česko - bavorského geoparku a Ing. Václav Zemek, v současné době poslanec Sněmovny ČR, odborník na historii a geologii zlatodolu Roudný.