Freiheit

Vrcholové partie Krkonoš po obou stranách státní hranice poznamenaly kruté přírodní podmínky během dlouholeté historie množstvím katastrof, osobních neštěstí, nehod jednotlivců i celých skupin, končících často tragicky. Na jejich paměť vyrostla řada pomníčků, prostých dřevěných křížů i okázalých monumentů. Mnohé jsou stále udržovány, některé splynuly s okolním terénem, jiné zanikly nebo byly zničeny a po čase zmizely i z map. Mnohé stojí za připomenutí a pár jich dokonce bylo v poslední době obnoveno. Jedním z těch zapomenutých, o kterém poválečné prameny mlčí záměrně, je rozporuplný kamenný kříž, který stával na severním svahu Stříbrného hřebene nedaleko zaniklé Boudy prince Jindřicha jako připomínka smrti čtyř poutníků ve sněhové vánici. První podrobnější zprávu o tragédii otiskl měsíčník „Der Wanderer im Riesengebirge" číslo 2 v únoru 1930. Rozjařená skupina národněsocialistických sportovců z Berlína a Jelení Hory, ubytovaná v malé soukromé boudě na Liščí hoře, kde chtěli oslavit Vánoce, se 22. prosince 1929 vypravila ze Špindlerovky i přes pozdní patnáctou hodinu odpolední, velký vítr a sněhovou vánici a varování zkušených horalů směrem k hřebenové Boudě prince Jindřicha. Několik zcela vysílených se jich z poloviny cesty vrátilo zpět na Špindlerovku. Pouze tři muži došli až do cíle. Z obou jmenovaných bud vyrazily narychlo zformované záchranné výpravy, které zachránily několik dalších lidí. Profesní (vojenský) student Werner Wessel, knihvazač Fritz Radloff a účetní Hildegard Schönfeldtová byli nalezeni mrtví na Stříbrném hřebeni. Teprve následující den v poledne byl objeven v tzv. „Sněžné díře" umrzlý 26letý rolník Hans Tesche z Jelení Hory. Na místě neštěstí byl vztyčen nahrubo opracovaný žulový kříž z místního kamene se jmény čtyř obětí a datem události. Až potud běžný, i když smutný příběh, jakých je v horách nepočítaně.

Když si malý Emilek Schwantnerů modeloval v Lysečinách z jílu u potoka figurky zvířat a později za školou v Bobru vyřezával kudličkou postavičky ze dřeva, byl určitě šikovnější než anonymní insitní „umělec" (jehož jméno redakce zná) který před více než půl stoletím spáchal neumělou mužskou hlavičku z kousku ořechu. Není to žádný zasloužilý soudruh, jak by snad prvoplánově sváděla barva pozadí. Imaginární miniaturku z rukou viditelně neškoleného autora, zhotovenou z momentální dlouhé chvíle, ozvláštňuje snad jen náhodný výběr špalíčku se dvěma odstíny dřeva. Světlejší běl a tmavší jádro mohly na čerstvé řezbičce budit iluzi muže dvou tváří, podle úhlu pohledu. Výrazné barevné rozdíly časem sestejnaly, a tak jen rádoby profesionální adjustace na době poplatný soklík a vědomí premiéry nejspíš vedlo mladého tvůrce k uschování dílka mezi památeční artefakty na důkaz, že to taky jednou zkusil. Nepotkal ho však žádný starý Hartmann, aby rozpoznal míru jeho talentu a podal mu pomocnou ruku. Region možná přišel o dalšího slavného sochaře. Ale co, jeden Schwantner bohatě stačí.

Nepublikováno

O souvislosti vzniku Svobody nad Úpou s dobýváním zlatonosné rudy v kopcích nedalekých Rýchor by měl mít jakous takous povědomost každý svobodský občan. Dlabané zlatokopecké necičky vynášeli dávní hledači třpytivých zlatinek proti proudu Staré vody, která je dnes v mapách uváděna jako Zlatý potok, a po povrchových žílách do rozsáhlého terénu Bartova lesa i protilehlého Sklenářovického vrchu. Vesnice sevřená v údolí mezi oběma jmenovanými rozložitými návršími dostala údajně podle původní sklářské pece jméno Sklenářovice. Traduje se, že právě tady stála kolébka hornické osady, založené nedaleko při řece Úpě, nazvané podle starých hornických výsad Bergfreiheit - Svoboda (dolování). Souhrou nevyzpytatelných náhod jsem se v polovině právě uplynulého měsíce května ocitl ve Sklenářovickém údolí v nezasloužené roli průvodce plně obsazeného autobusu výtvarně nadaných mrňat ze Základní umělecké školy v Trutnově, namíchanými napůl se stejně zaměřenými dětmi z partnerského polského města Svídnice. Jejich prvotním úkolem bylo později v suchu a klidu učeben namalovat zajímavé spatřené dominantní prvky v krajině nebo vlastní osobité ilustrace mého nesouvislého vyprávění. Přál bych každému pohled na vytřeštěná kukadla, i přes nevlídné deštivo pozorných posluchačů, slyšících poprvé o první písemně zaznamenané lavině v Krkonoších, spadlé právě tady kousek od vás děti v roce 1655 a pootevřené papulky nad pověstí o svaté Barboře. Abych si zas tak moc nefandil, určitě mnohem větší nadšení vzbudily přítulné trpasličí kozičky v ohradě domácích zvířat místního farmáře.

Nejvýše položené sídliště v Čechách pozná snad každý i na novodobém odlitku původního suvenýru ze Sněžky z první poloviny minulého století. Jeho podobu už dávno smazal čas a z veškeré zobrazené zástavby zůstala na vrcholu jen několik desetiletí stavěná kruhová kaplička svatého Vavřince vysvěcená 10. srpna 1681. My, co scenerii neznáme jenom z obrázků, ale pamatujeme si ji tak říkajíc „na vlastní oka" jsme jako první zaznamenali zmizení Slezské, později Pruské a nakonec Polské boudy, postavené shodou okolností jako první pohostinský podnik na nejvyšší hoře Krkonoš už v roce 1850. Byla zbourána v souvislosti s výstavbou moderního objektu „létajících talířů" na polské straně hranice v roce 1976. Krátce nato byla rozebrána dřevěná osmnáctimetrová věž meteorologické stanice sloužící od roku 1900. Po druhé světové válce dokonce jako jediná funkční ve střední Evropě. Z pohledu diváka vis á vis přímo uprostřed skupiny je nebožka stará Česká bouda, jen o 18 let mladší než její honosnější slezský protějšek. Hygieniky uzavřená dlouho chátrala vybydlená a prožraná dřevomorkou až byla v letech 2005 - 2006 snesena. Na jejích základech stojí originální současná jednoduchá dřevěná stavba České poštovny, dodnes vzbuzující rozporuplné reakce. Halabala nakupený shluk stavení, působící zdáli jako nesourodá obří drúza rašící ze skály, popíral všechna estetická měřítka. Přesto dodnes vyvolává v pamětnících silnou nostalgii. Kdo ví, jak bude na současníky působit dnešní silueta materiálově ani stylově neladících staveb až přijdou do let. Královně pohoří opravdu slušela jen osamocená korunka rotundy v romantickém 18. století.

Alianční znak soustátí Rakousko - Uherska, nesený v heraldice oblíbenými bájnými gryfy jako štítonoši, je dekorován stuhou s devizou Viribus Unitis, která byla i osobním heslem císaře Františka Josefa I. a zní v češtině „Spojenými silami". Stejně byl pokřtěn bitevník SMS Viribus Unitis, vlajková loď celé námořní flotily monarchie. Vyrobena byla jako první ze čtyř v té době nejmodernějších plavidel třídy Tegetthoff za vydatného přispění českých firem - plzeňské zbrojovky Škoda, vítkovických železáren nebo elektrozávodů Kolben a spol. Po jejím spuštění na vodu a dokončení v letech 1911 - 1912 sloužilo na její palubě až do konce první světové války v posádce čítající 1 087 mužů mnoho bezejmenných námořníků z Čech i Moravy. Kolos o výtlaku více než 20 000 tun, dlouhý 151 metrů poháněný čtyřmi lodními šrouby dosahoval rychlosti 20,5 uzlu za hodinu. Stejně jako sesterské lodi SMS Tegetthoff a SMS Prinz Eugen byl postaven v loděnicích v Terstu. Pouze čtvrtou SMS Szent István smontovali loďaři v Rijece.

Staré české přísloví „Čím blbější sedlák, tím větší brambory" lze aplikovat i na blbého zahradníka, kterému ani náhodou neroste nic samo pod rukama. S výjimkou miniaturního alpina, které zalévá boží deštík, hnojí ptactvo nebeské a pleje jednou za rok ledabyle majitel osobně. Ale možná je to tím, že veškeré skalničky jsou darem úspěšných alpínkářů ze sousedství a kamenné koryto s bohatou a doloženou historií je poctivě vlastnoručně ukradené. Fuj! Ale je to tak. Nadřel jsem se s ním jako mezek, než jsem ho z toho nejmenovaného zbořeniště vydoloval. Určitě nikomu nechybí a po těch letech by už bylo dávno zarostlé kopřivami v náletu rychle rostoucích dřevin. Dnes již zvěčnělý hospodář Josef Baudisch z čp. 26, který přišel s nyní již neexistujícím statkem i o domov, by mi ten malý prohřešek jistě odpustil. Dokonce i právně je tento můj hanebný "zločin" několikanásobně promlčen. Duch místa se tak jen s opracovaným kamenem přestěhoval na jiný svah rýchorského podhůří. Ani ozdobná hlavice s historickým letopočtem 1871 nepostrádá zajímavý příběh. Toho roku 17. prosince přijel na nové nádraží ve Svobodě nad Úpou první slavnostně vyzdobený vlak. Souvislost se tak přímo nabízí a někdy v dobrém rozmaru patřičně opepřenou historku prodávám udiveným nevěřícím Tomášům. Bohužel pravda je poněkud prozaičtější. Z vylidněné sudetské osady Drajborna na jiném konci Trutnovska, česky Studnice, části obce Jívka, mi ho z nějaké tamější skládky v batohu přinesl jeden zdivočelý trempíř a kolega z práce jako frajerský dar k narozeninám. S přihlédnutím, že si tím dobrým skutkem chtěl nejspíš kompenzovat svou předrevoluční nelibou činnost, nešlo odmítnout. Modré kalichy hořců bezlodyžných (Gentiana acaulis) září mezi kameny každoročně nejvíc.

Porcelánka v Žacléři produkovala od založení v roce 1878 vedle svého hlavního zaměření na technický elektroporcelán i široký sortiment užitkového porcelánu v podobě levného pouťového zboží - hraček, váziček, popelníků, drobného stolního náčiní, ozdobných figurek a sošek svatých, kropenek z poutních míst a řady dalších dekoračních předmětů vesměs nevalné umělecké úrovně. S jedinou výjimkou autorských předloh svého odchovance a chráněnce majitele továrny Theodora Pohla, jednoho z nejvýraznějších sochařských talentů v regionu mezi světovými válkami, Emila Schwantnera. Podle oblíbeného rčení - je to kýč, ale hezkej - a také díky důslednému značení většiny výrobků číslem modelářské formy, jsou dnes dávno odložené starožitné maličkosti předmětem zájmu několika regionálních sběratelů a v poslední době i osvícených správců muzejních domů. Jedna z největších sbírek těchto artefaktů na Trutnovsku čítá mnohakusovou kolekci exemplářů, díky zachovaným firemním katalogům i snadno zařaditelných do přibližného období jejich vzniku. Nezletilá kráska chystající se do koupele s vytlačeným téměř satanským číslem 1666 v soupisu sbírky zatím chybí. A potvora majitel, svázaný s ní nějakým těžko pochopitelným erotickým poutem, ji prý neprodá ani za plnou vaničku zvonivých euromincí.

Nepublikováno