Freiheit

Akce Brontosaurus, Den Země, Otvírání studánek, Ukliďme svět, Čisté Krkonoše, Čistá řeka (doplň dle libosti) a desítky dalších možností nabízejí všemožné spolky a organizace především na jaře všem, komu není lhostejný stav prostředí, ve kterém žijeme. Každý papírek sebraný v lese, nedopalek, odhozený do koše, když už nutně musíme kouřit na ulici, i úklid biologických stop po čtyřnohém miláčkovi, vypovídá mnohokrát o kulturnosti každého z nás víc, než vzletné proklamace. I při největší snaze je však stále dost lidí, kteří to mají tak zvaně „na háku" a s nimi odjakživa ruku v ruce kráčí jako škůdci všemocné živly. Vítr, déšť i současné civilizační technické vymoženosti, například doprava. Ne všechno zvládnou placené úklidové služby, ale ani nezištná pomoc dobrovolníků není nic nového pod sluncem. Ideální stav nebyl nikdy. Však si vzpomeňte, jak to společnost řešila jen během našeho života. „Totál ajnsac", brigády Národní fronty, akce Z, každoroční sklizeň zeleného zlata, noční výmlat (pochopitelně obilí) a další dobrovolně povinné zapojení veřejnosti do společensky prospěšných prací. V těch nejkrizovějších situacích nastoupila armáda. Naštěstí už nepamatujeme robotu. I tak je srovnávání zodpovědného a dobrovolného přístupu současných nadšenců, ochránců přírody i patriotů s „musem" totalitních let, kdy na účasti záviselo mnohé - od doporučení ke studiu, udržení místa v zaměstnání, pořadník na byt, výjezdní doložka na dovolenou k Baltu nebo na Balaton, přednostní poukaz na Trabanta - ve výsledku stejné: čisté město, čistá řeka, zdravý les.

Novinové zprávy mají jepičí život. Ve víru stranických tanečků počínající kampaně prezidentských voleb nebo trapného virtuálního duelu Sobotka - Babiš, který soudného člověka zajímá asi jako ten barnumsky ohlašovaný opravdový match mezi provazy, souboj století Joshua versus Kličko ve Wembley, zapadlo jako létavice sdělení o tradiční hornické akci v areálu Dolu Rožná I odštěpného závodu GEAM Dolní Rožínka s datem 27. dubna 2017. Při příležitosti ukončení těžby uranu v lokalitě Rožná vyfárali havíři v parádních uniformách podle starodávného ceremoniálu s „Posledním vozem uranové rudy", aby tak ukončili šedesátiletou éru těžby, která se velkou měrou podílela na rozvoji kraje Vysočina. Končí tak prakticky činnost posledního uranového dolu na území České republiky a tím i v celé střední Evropě. Již druhý den zastínily tuto událost na žurnalistickém mini pískovišti české kotliny pompézní oslavy narozenin Leoše Mareše. Takové jsou konce i těch nejdůležitějších událostí. Jak to ale vůbec bylo na začátku? A proč mě to zajímá?

V létě roku 1964 projížděl Československem tradiční americký dostavník s typickou obloukovou plachtou s dvěma statnými belgičáky v zápřahu a třepetající se vlajkou s hvězdami a pruhy na zádi. Jeho majitel, stavitel a kočí, dobrodruh a cestovatel Leon Gillis ho pojmenoval Poslední vůz Západu a všude kudy projížděl, budil zaslouženou pozornost. Do spartánsky zařízeného prostoru dočasného domova na kolech naložil s výjimkou devatenáctiletého syna Alana, který končil studium v USA, celou svou početnou rodinu. Především ta byla největší atrakcí zejména pro kluky všech věkových kategorií. Pět štíhlých modrookých a dlouhovlasých krasavic, seřazených jako píšťaly u varhan, počínaje paní Iyone Gillisovou, pyšnou na čtyři sympatické dcery. Nejstarší, dvacetiletou Lee Ann, sedmnáctiletou Carol, šestnáctiletou Barbaru a miláčka davů, teprve dvanáctiletou Janett. Benjamínek Georg, malý devítiletý všudybyl a neposedný štírek, tenkrát pánské pozornosti celkem pochopitelně unikal.

Zkušení fandové motorismu jistě tuší, že mám na mysli těžkotonážní „Emku" z početné rodiny boxerů, motocyklů s horizontálně umístěnými válci s protiběžnými písty na společné hřídeli, pózující na unikátním snímku v ulicích Trutnova. Ve druhé světové válce je proslavila legenda ve službách Wehrmachtu s typickým kulatým logem továrny BMV na palivové nádrži. Těžké silniční bavoráky mnoha typů, včetně nejrozšířenějšího R - 71, zaujaly již několik let před válkou sovětské konstruktéry, snažící se úspěšné stroje okopírovat pro potřeby Rudé armády. Po podepsání proradné smlouvy o neútočení mezi Hitlerovským Německem a Stalinským SSSR v srpnu 1939, která vstoupila do dějin jako Pakt Ribbentrop - Molotov, získali Sověti od koncernu BMV 5 strojů R - 71 s přívěsným vozíkem, včetně výkresové dokumentace a licenčního práva jejich výroby. Když německá vojska, smlouva - nesmlouva, napadla v létě 1941 Sovětský svaz, byly moskevské továrny evakuovány z dosahu leteckého bombardování daleko za Ural. Motocykly s typovým označením M -72 přezdívané Molotov po již uvedeném ministru zahraničí Vjačeslavu Michajlovičovi se následně od roku 1942 montovaly v Irbitu ve Sverdlovské oblasti. Odtud prokazatelně pochází motorka na snímku s čitelnými písmeny IMZ v kruhu (psáno azbukou) a značící Irbitský Motocyklový Závod. Podle drobných technických odlišností je zobrazená krasavice s největší pravděpodobností vyrobená jako modernizovaná verze po roce 1952. Sovětský svaz je od roku 1954 dodával do Československa v rámci dlouhodobé poválečné pomoci při budování ozbrojených složek armády, policie, ale i hasičů apod. Tím končí lekce dějepisu a přeskočíme také množství jistě zajímavých technických dat, protože to je i pro všeználka mého kalibru příliš tenký led.

Trochu nostalgie nikoho nezabije. (Nenechte se zmást úvodním obrázkem - to se jen ohlašuje apríl). Pro převážnou většinu pamětníků začíná jejich svobodská životní etapa po roce 1945. I ti mladší jistě uvítají pohled na známá místa na historických fotografiích, z úprkem se vzdalujícího 20. století, dříve než vyblednou stejně jako vzpomínky. Současný aprílový vtípek hlásí konec zimy, zato docela mladý buk u kostela v jedné z prvních poválečných, nejen pro manžele Korbelářovy s malým Vlastíkem, oblevu ještě určitě nečeká (1).

Když se na jaře roku 2016 opravovala ve Svobodě nad Úpou hřbitovní kaple, sloužící v minulosti jako márnice, objevilo se při jejím vyklízení i několik nestejně velkých dřevěných bedniček prošlých c.k. rakousko - uherskou polní poštou v I. světové válce. Okamžitě vyvolaly řadu spekulativních dohadů o jejich určení. Přemíra důležitějších momentů, především sejmutí věžičky a otevření vrcholové makovice slibující ukrytý nález s poselstvím předků, byla přítomnými fotografy bohatě zdokumentována. Na zaprášené polorozpadlé bedýnky se jaksi zapomnělo. Jediné prkýnko, které neuniklo objektivu přítomného Pavla Křivky, se stalo předmětem dalšího zkoumání. Místo uložení tajemných bedniček přímo svádělo k domněnce, že v nich byly posílány drobné osobní věci padlých vojáků pozůstalým rodinám k symbolickému uložení k ostatkům ostatních rodinných příslušníků na hřbitově. Teprve porovnání adres se seznamem svobodských mužských padlých na všech frontách v letech 1914 - 1918 vyvolalo oprávněné pochybnosti.