Freiheit

...vždy s dýmkou v ruce sním, co mám udělat s tím, vždyť velmi dobře vím, že nekouřím. A napadá mě veliká myšlenka moudrého klasika: „Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl." A co dýmka pane Werichu? Mám jich doma plný stůl a sedá na ně prach. Jsem já to prostě divný brach. Dnes každý, kdo chce dlouho žít, ví, že normální je nekouřit. Ve starých dobrých anglických detektivkách zas nechybí zmínka, že ke gentlemanům ze staré školy patří dýmka. Zatímco zakarpatský mužik ledva utře nudli z nosu, hbitě si balí v kapse jednou rukou papirosu. Některé krasavice lze ulovit na koňak a na fáro, aniž jim v dlouhé špičce dohoří cigáro. V satirickém Dikobrazu blahé paměti, bylo možno buržuje jen s doutníkem v tlustých prstech viděti. Za starého Rakouska byl Jára Cimrman mezi kantory čestnou výjimkou, když si nedal odpoledne viržinko. Ani Krakonoš není žádný extra borec. Porcelánovou fajfku báňal každý vojenský vysloužilec. Tak sakra, Hamlete - kouřit či nekouřit? Toužil jsem být mladým švihákem s dobrou pověstí ze staré školy. Se sbírkou nezakouřených dýmek patřím spíš mezi voly. To bolí!

Nepublikováno

Stále další a další památky na mediálně nejslavnějšího svobodského podnikatele Prospera Piette Rivage se úměrně jeho významu objevují tu v nějaké aukční nabídce, tu v odtajněné sbírce některého sběratele nebo od poslední výstavy opět zaprášené v depozitáři muzea. Jedna velice zajímavá plaketa litá z mosazi s výrazným plastickým portrétem mecenáše a filantropa, který se zaslouženě zapsal do dějin regionu jako „Otec Krkonoš" je s inventárním číslem H 3549 součástí sbírek Krkonošského muzea správy KRNAP ve Vrchlabí. Piette stál mezi zakladateli u jeho začátků a věnoval do muzejních sbírek řadu vzácných exponátů, především starých tisků. Svého času byla plaketa jako zápůjčka vystavena na první komplexní výstavě věnované známé a populární papírnické rodině a jejímu podnikání instalované v Městském muzeu v Žacléři od 3. prosince 2010 do 31. března 2011 pod názvem Předkové a potomci z rodokmenu „Otce Krkonoš" Prospera Piette. Měl jsem tu čest být uveden na plakátech jako spoluautor. Není tudíž pochyb, že jsem si všechny exponáty s úctou osahal. V případě zmíněné plakety mě dokonce s fotoaparátem v ruce načapal „In flagranti" pohotový svobodský reportér Pavel Křivka. Jednostrannou obdélníkovou destičku o rozměrech podle inventární karty 8,8 x 5,6 cm s hlavou mecenáše hledící vlevo nechal zhotovit pro putovní cenu Spolek zimních sportů „Aupatal" jako pamětní plaketu Prospera von Piette. Což se dá vyčíst z německého nápisu frakturou. Nahoře Winter Sportverein Aupatal a dole Wanderpreis - Prosper von Piette Gedächtnis Plakette.

Nadarmo se neříká všeho do třetice. Sekery a sekyrky posbírané při úklidu dílny přímo volají o zařazení do již dvakrát rozvinutého seriálu o nástrojích. Jen nepatří úplně doslova starým mistrům. I když starému možná, ale mistrovi? Ne každý domkář nebo chalupář musí mít hned několik sekéreček, takže o jisté mánii k hromadění oblíbených užitečných předmětů není sporu. Většinou jsou to malé univerzální sekyrky pro dům a zahradu z hloubi minulého století. Přestože jsem jejich původní rovná hrubě opracovaná topůrka zpravidla nahradil tvarovanou násadou vlastní výroby, jsou dnes nabízeným výrobkům značky Fiskars z kvalitní oceli s trvanlivým ostřím a odlehčeným ergonomicky modelovaným madlem z pevného tvrzeného plastu na hony vzdálené. Jen ta nostalgie, mrška neodbytná, provázená vzpomínkami a u mnohých i originálním příběhem činí rozloučení čím dál těžším. Z nepřehlédnutelných stop užívání by mohl i ignorantský laik pochopit sílu vřelosti vztahu majitele k jednotlivým kouskům.

Po ne zrovna přívětivém, ba přímo krobiánském krkonošském obřisku vítajícím rok 2024 výpraskem neukázněného návštěvníka hor z mé anti novoročenky jsem na měsíc únor zvolil návrat k líbivé klasice lidových suvenýrů. Bohužel kůra, mech a lišejníky nezaručují pohádkové kouzlo někdejších rukodělných figurek, ani když jsou pravé, natož instantní umělohmotná náhražka. Fungl nový panáček na snímku z dílny anonymního výrobce je sice z poctivého přírodního materiálu a má všechny důležité atributy tradičního suvenýru z Krkonoš, jen je všecko nějak příliš dokonalé a neosobní jako většina výrobků vícekusové sériové produkce. Takhle nějak v lidovém podání sekal Baťa cvičky na běžícím pásu. Nezbytný širák se sklopenou krempou je ledabyle posunut ke straně, kukuč se šilhajícíma očima by slušel filmovému Sarka Farkovi a přerostlý pocuchaný plnovous je naštěstí ke cti svého nositele prost viditelných zbytků jídla. Kabátec padne jako ulitý bez patiny letitého nošení a do úzkých strečových nohavic by se ztěžka nasoukal i hodně vychrtlý anorektický teenager. Fajfka docela ujde, i když připomíná spíš vodní dýmku. Ale ta hůl! Páni inženýři, tohle má být Krakonošův kohát? Celkové kompozici nepřidá ani ten oblázek imitující skalisko. A miniaturní kýčový soklík z březového plátku nehodný vládce pohoří už vůbec ne. No, trochu jsme jeho majestát zdrbli, tak snad závěrečný verdikt vše napraví: „Mámo, dej konečně panu prodavači požadovaných 350 korun, ať mají kluci z těch zatracených hor něco na památku a můžeme jít na pivo!"

Nepublikováno

V roce 1964 tahle prapodivná konstrukce ze změti hrubě opracovaných dřevěných sloupů, bidel, tyčí, podpěr, latí, polínek a prkýnek značně nahlodaná zubem času ještě stála. Není to tudíž dílo Martina Rajniše, mága nekonvenční přírodní architektury z tradičních materiálů hlavně však dřeva, skla, kovu a kamene, pověstného od začátku 21. století odvážnými konstrukcemi dřevěných skládaček s minimem spojovacích kovových prvků, zejména rozhleden jako je Bára u Chrudimi, středočeská Závist, maják Járy Cimrmana v Jizerských horách či exotická věž Ester v izraelském Jeruzalémě. Ale i šokující vzducholoď Gulliver, součást Centra současného umění DOX v Praze a především architektova vlajková loď u nás doma v Krkonoších, Nová Česká poštovna Anežka na vrcholu Sněžky, již patnáct let navzdory všem pochybovačům odolávající extrémním horským podmínkám. I naši předchůdci ctili prapůvodní stavební materiál a dokázali ze dřeva vykouzlit s minimálními náklady velkolepé stavby sloužící navzdory sezónnímu využití vystavené drsnému počasí celá desetiletí. V paměti mé generace jsou po krajině rozseté početné triangly z důmyslné trigonometrické sítě vzniklé už za Rakouska - Uherska, vyhlídkové věže a také desítky prvních skokanských můstků z pionýrských dob počátků lyžařského sportu.

Soukromá svobodská galerie ANTIS představuje svou nejnovější akvizici. Jedno z prvních děl začínající insitní umělkyně Jany „Picaso" P. velkoryse věnované majiteli při jeho osobní návštěvě v autorčině atelieru s dalšími rozpracovanými náměty je malba na plátně komorních rozměrů 50 x 40 centimetrů v plných jásavých až dryjáčnických barvách s kontrastním černým pozadím nazvaná jednoduše Slon. Různě velké barevné plochy nelomených tónů jsou pečlivě poskládány jakoby podle předem připravené šablony do celkové kompozice vyvolávající v divákovi omamnou cirkusovou atmosféru. Zvolená barevnost plně vystihuje bezelstnou otevřenou duši neškolené malířky a dokáže rozsvítit i intimní přítmí galerijní instalace. Artefakt, který autorka ze skromnosti nepodepsala s odkazem, že ještě nemá nacvičenou signaturu je emocionálně cenným přírůstkem sbírky a stejně jako ostatní vystavené položky neprodejný.

Nepublikováno

První úplněk letošního roku zazářil na obloze ve znamení Lva ve čtvrtek 25. ledna v 18 hodin 53 minut pinktlich. My, co jsme na lunární fáze hákliví, ať už na ně věříme nebo ne, býváme i několik dní ještě unavenější než jindy. Podráždění, protože nás bolí klouby a palice. Trpět v ten čas můžeme i nespavostí, nočním probouzením (málem jsem v nesoustředěném rozpoložení napsal pomočováním) zvýšenými úzkostmi i skleslou náladou. Začínám věřit, že není náhoda když při úplňku mnoho lidí mizerně spí, zvířata jsou neklidná a psi, pokud si nehoví s paničkou pod peřinou, štěkají. Je-li Měsíc schopen hýbat masami vod na celé planetě Zemi, proč by nemohl mít na svědomí zjitřené emoce a ovlivnit nálady, přírůstky i úbytky na váze, úzkostné stavy, kdy se ozývají staré rány a jizvy na těle i na duši, prý i kvalitu a růst vlasů a nehtů dokonce i celkový zdravotní stav. Leckterý lékař by mohl vyprávět hodiny jaké to je sloužit noční směnu při úplňku. Také kolegové houbaři o tom vědí své. A co na to vědma stará Blažková? Odpočívat Tondo, odpočívat! Nic nezačínat a meditovat. Tak teda medituji a první, co mě napadlo je proč se lednovému úplňku říká Vlčí?