Freiheit

Hvězdy tančily vždycky! A obyčejní smrtelníci jakbysmet. Jen u toho nebyl takový mediální humbuk. Období končícího roku kromě duchovního poselství Adventu a napjatého očekávání Vánoc vrcholí rozjásaným silvestrem. Nastupující sezona plesů, bálů a tancovaček láká k malému ohlédnutí na dávno zapomenuté parkety v nejbližším okolí. Odvěké uspořádání hlavních radovánek společenské smetánky do čtyř ročních období zavedla kdysi dávno šlechta pořádající okázalé svatby především na jaře, aby v létě mohla cestovat po světě. Na podzim se pánové věnovali honům. A v zimě větraly dámy své nové garderoby ve víru tance. Moderní doba zavedené pořádky stírá - tančení zůstalo. V České republice se od roku 1830 stále pořádají taneční kurzy, kterými prošly početné generace zejména středoškolské mládeže. Taneční gramotnost byla až do nedávna společenskou nutností, školou etikety a často i možností k seznámení nejednoho manželského páru. To se ještě tančívaly párové tance. Osamocené přešlapování na parketu provozovali pouze vydrezúrovaní medvědi v cirkusové manéži, dvojice žen bylo možné spatřit jen na podnikových oslavách MDŽ a gayové chudáci museli svou orientaci tajit kvůli konzervativním předsudkům většinové společnosti. Pamětníci si jistě s lehkou dávkou nostalgie rádi zavzpomínají na mladá léta při prohlídce vybledlých fotografií.

Ej, čtenáři, nebuď hlup
a tuto si knížku kup,
ten, kdo si tu knížku koupí,
ten určitě neprohloupí,
ten však, kdo ji nezakoupí
si pak řekne: byl jsem hloupý,
že jsem si ji nekoupil
to jsem věru prohloupil,
ej, to jsem byl velmi hlup...
Radši si tu knížku kup
ten, kdo si tu knížku koupí,
ten určitě neprohloupí,
ten však, kdo ji nezakoupí
si pak řekne: byl jsem hloupý,
že jsem si ji nekoupil
to jsem věru prohloupil,
ej, to jsem byl velmi hlup...
Určitě tu knížku kup,
ten, kdo si tu knížku koupí,
zaručeně neprohloupí,
kdo si ji však nezakoupí,...

J.R.Pick - 7 kytic pro buvola

S nedobrovolnou výměnou velké části obyvatelstva v pohraničí českých zemí po druhé světové válce, která postihla znatelně celé východní Krkonoše včetně Svobody nad Úpou, zaniklo mnoho původních německých spolků. A s nimi i spousta drobných památek, archiválií a fotografií. Takovým mlčenlivým svědkem kdysi pestré spolkové činnosti je i drobná grafika nesoucí výrazný rukopis vystudovaného svobodského učitele, později malíře na volné noze Hanse Bernatschka juniora z Maršova I. Kromě oslavného nápisu k 50. semestrálnímu jubileu akademického spolku Asciburgia v roce 1929 zaujme zejména miniaturní jednoduchá veduta v lomeném gotickém oblouku s typickým motivem hodinové věžičky staré radniční budovy na svobodském náměstí s částí sousedních domů. Vlevo je umístěn stále ještě jen „dvoubarevný" (heraldici prominou) znak hornického města se zkříženými fajslíky a parožím odkazujícím na blízké Rýchory na jedné a polovinou rakouské císařské orlice na druhé části štítu. Až potud by celkové černobílé provedení obrázku nijak nevadilo. Při čtení protilehlého znaku už je třeba zapojit trochu fištrónu.

Letos možná trochu předčasně, ale přání všeho dobrého není nikdy dost.

Není to z leknutí, ale ze samé radosti, že se dobrá věc podařila a dlouho očekávaná výpravná obrazová publikace o našem městě Svobodě nad Úpou spatřila světlo světa. Jsem nesmírně poctěn přizváním do kolektivu renomovaných a mnohem povolanějších autorů, protože kniha v takovém rozsahu o dějinách městečka na úpatí Krkonoš s množstvím doprovodných fotografií, pohlednic, map a archiválií dosud nikdy nevyšla. Slavnostní prezentace čeká dychtivé čtenáře při tradičním rozsvěcení vánočního stromu, tentokrát na Pietteho náměstí v sobotu 1. prosince 2018. Pro mnoho svobodských občanů může být včas zakoupená knížka zdrojem užitečných informací i hodnotným a trvalým dárkem pod stromeček. Více než 300 stran snad potěší množstvím zajímavých i dosud neznámých údajů a dat, které jsou, jak předesílá podtitul pouhým nahlédnutím do přebohatých dějů a událostí v historii kdysi hornického města pod Rýchorami.

A tak se srdečným přáním zdraví a pohody po celý příští rok přeji také šťastnou ruku při výběru knihy roku.

Na sběrateli pohlednic a zájemci o historii hojně navštěvovaném webu www.fotohistorie.cz, kam může vkládat fotografie lokalit z území celé České republiky prakticky každý uživatel internetu, mě velmi zaujala kresba zařazená ke Svobodě nad Úpou, vložená už v únoru 2018.

Od té doby mi doslova vrtá hlavou a nedá spát, protože jsem se s podobným vyobrazením historického dřevěného domu číslo 75 v pravém radničním rohu náměstí Svornosti, na jehož místě vyrostla v roce 1938 výstavná budova spořitelny, dosud nesetkal. Dle písemného sdělení vkladatele je prý obrázek z nějakých nezjištěných dobových novin. Jeho stáří klade s velkou rezervou odhadem do roku 1870. Matoucí je charakteristický, dnes již neexistující hrázděný dům starobylé obecní sýpky na shromažďování desátků z výnosu obilí pro panstvo ve Vlčicích s původním číslem 94, přestavěný na hostinec „U pošty", známý v ústním podání pamětníků chybně jako „Stará pošta", který byl definitivně zbořen v roce 1965. Srovnáním s jinými sporadickými vyobrazeními z té doby je to jedna a táž stavba, nebo její naprosto identické dvojče. Cestu v pozadí, klikatící se vzhůru na kopec (Kraví vrch?) lze brát jako bujnou autorskou licenci.

Ten úplně první, sotva den po „Velkém Třesku" v jednačtyřicátém ve zparchantělém státním útvaru „Protentokrát Böhmen und Mähren", stejně jako několik dalších, si nepamatuji. O tom dnešním jsem schopen podat svědectví. Jedna hodina navíc vlivem přechodu na zimní čas mi hned ráno nabourala zažitý stereotyp. Protože mi hodinky nikdy neslušely, už drahně let se spoléhám jen na ty své biologické. Když je tma spím, když mám hlad jím, když je světlo pracuji - samozřejmě přeháním, spíš lelkuji - a tak si pomalu žiji. Nějaký zmatený Alfréd, o kterém málokdo ví, že má taky dnes svátek, přijel na bílém koni. Venku je typický kořalkový čas, vhodný k celkovému učesání myšlenek. Sjíždím internetovou nabídku článků ostrých hochů z Reflexu, Marka Stoniše, Bohumila Pečinky, Jiřího X. Doležala, Jiřího Štefka, Karla Steigerwalda a mnoha dalších, komentujících křupanské chování hradního pána na stolci králů a je mi smutno, kam až lze klesnout i v době oslav tak významného výročí, jako je 100 let od založení samostatného státu. Ten příjemný pocit z hlubokého podhradí, kdy jsme se v docela hojném počtu sešli u vysazení Stromu Svobody - to velké písmeno je na místě, jsme přece ve Svobodě nad Úpou - pomalu vyprchává. Těší mě jen můj osvědčený cimrmanovský trik, propašovat se mezi VIP účastníky při fotografování, protože fotografie je snad to jediné, co přetrvá, až my tu nebudeme. Nevsadil bych ani pětník ani na tu lípu. Jedna taková už byla vysazena před sedmdesáti lety u kostela a kde je jí konec? Foto Josef Čermák

Nepublikováno

... za modrou horou a snad ještě dál. Tam žije Krakonoš pohoří král. Napadá mimoděk poetu Antonína v den, kdy slaví svátek Nina. Přijde-li člověk v deštivém dopoledni od zubaře, vidí ještě chvíli miliony hvězdiček - ale duhu? Takovýhle pohled z okna obýváku se mi dnes 24. října 2018 v 10 hodin rozprostřel před očima i po několikerém štípnutí, abych se ujistil, že se mi to nezdá. Nezdálo! Nemíním dál znásilňovat kouzelný český text čarodějů jazyka Voskovce a Wericha z klasického muzikálu Divotvorný hrnec v nastudování Osvobozeného divadla.