Freiheit

Ruku na srdce. Kdo z vás neměl v mládí památníček? Spolužáci a kamarádi do něj kreslili naivní obrázky doplněné opsanými veršíky na památku. V pubertě už se mnohým nezdály dost duchaplné a památník skončil někde na dně zapomenuté zásuvky dětského pokojíku. Po letech vykouzlí úsměv na tváři a probudí sentimentální vzpomínky. Relikt měšťanských dcerušek z 19. století, mnohdy ceněný jako literární doklad doby, se v módních vlnách vrací stále. Nejnověji je často podporován rodičovskou snahou odpoutat aspoň na chvíli dítka od virtuálního světa Facebooků, Twiterů a Instagramů. Když ještě neexistovaly tyhle ďáblovy vynálezy, tak zejména děvčátka sotva se popasovala se záludností české abecedy, už si navzájem vyměňovala památníčky v touze nashromáždit co nejvíc zápisů. Asi jako se dnes předhánějí v počtu získaných „lajků". Aby si však založili památník kluci právě škole odrostlí, je spíš výjimka. V roce 1926 čtrnáctiletý drogistický učeň u strejdy v Červeném Kostelci Vlastík Hák, poválečný národní správce Richterovy drogerie na svobodském náměstí svůj sešitek maskoval štítkem „Poesie". Na úvod si místo obligátního vpisku „Můžeš kreslit, můžeš psát, jenom listy netrhat" nejspíš někde opsal verše. Starosvětské výrazivo pomíjím, ale všimněte si písma! A to určitě nebyl žádný premiant. Ve stejné době si namaloval i siluetu klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie v rodné Nové Pace.

Tak třeba to, čemu říkáme uliční ruch. Svobodská „Hauptstrasse" alias hlavní třída - oficiálně Ulice 5. května budiž příkladem. Od samého vzniku hornické osady pod Rýchorami dlouhá léta páteřní a jediná tepna, tvořící s navazujícím trhovým náměstím nesoucím od konce druhé světové války název Náměstí Svornosti centrum, na které byly jako korálky navlečené městské domky s dílnami řemeslníků a obchůdky kupců vždy pulsovala životem. Dokonce i na titulním obrázku, kde vypadá jako po náletu, kterých byla naštěstí i během války uchráněna se po neporušených chodnících pohybují chodci. Obrázek tak zvaně „klame tělem". Byl pořízen při generální opravě hlavního kanalizačního řádu v ose ulice a její celkové rekonstrukci v roce 1975.

Hned na úvod musím prozradit, že Popelka tentokrát ostrouhá. Nerozlousknuté oříšky, ležící dlouho na dně autorského šuplíku v podobě nevyřešených záhad jsou určeny čtenářům. Letní okurková sezóna je pro regionální mudrlanty, kolem nichž fofrují celostátní převratné události jen coby stokrát zažitá pěna dní, doslova jako stvořená. Vnuk mého dědy, syn mého otce, táta mého syna a vykutálený brácha mých sester je kupodivu jedna a táž mě velice blízká osoba. Léta jsem se domníval, že ji dokonale znám. A vida, také neví všechno! A protože se dokážu nezištně podělit i o černé díry ve vesmíru vědomostí - tady je máte. Nebyl bych to tak docela já, abych je aspoň neochutnal.

Převratné události spojené s koncem druhé světové války v roce 1945 a následné přesuny obyvatelstva v rozsáhlém českém pohraničí poznamenaly krajinu i mezilidské vztahy na dlouhá desetiletí. Svoboda nad Úpou s převážně německým obyvatelstvem se až do května nacházela prakticky na nepřátelském území Třetí říše. Je logické, že v prvních dnech zavládla mezi místními občany, ve většině loajálními k nacistickému režimu, zpočátku vzpurná, záhy však ustrašeně poraženecká nálada. Takovým školním příkladem svobodského rodáka poblouzněného zvrácenou ideologií byl třeba Werner Formann, který padl v uniformě granátníka zbraní SS 13. 7. 1943 u Charkova na východní frontě. Co asi tak mohl vědět devatenáctiletý kluk z horského zapadákova v Krkonoších o světové politice? Narodil se 28. 4. 1924 do spořádané měšťanské rodiny. Jeho otec Josef, jehož předkové, píšící se s jedním n pocházeli z českého vnitrozemí v okolí Lázní Bělohrad i matka Adolfina Bönschová ze starobylého horalského rodu majitelů Luční boudy, požívali ve Svobodě velké vážnosti. Obchodník a majitel domu číslo 137 (nově 537 kde je dnes vietnamská večerka) Josef Formann byl prvním majitelem lyží ve městě a velkým propagátorem lyžařského sportu. Zároveň dlouholetým členem městského zastupitelstva, spoluzakladatelem muzea s aktivní účastí v mnoha dalších spolcích včetně Krkonošského nebo populární stolní společnosti „Ecke Freiheit".

Postavit nepozorovaně o filipojakubské noci před prvním májem své milé Máje pod okny májku, jít spolu v jednom týdnu do prvomájového průvodu odkud nás vyhnal májový lijavec a zakrátko na majáles, pak odpoledne místo k lesu na májovky (Calocybe gambosa) ještě do kina Máj na Pohádku máje (bohužel bez Stelly Májové), to se mohlo podařit ve Svobodě nad Úpou snad jen v roce 1956. Sotva stačila májka uschnout Mája se nečekaně odstěhovala neznámo kam, prvomájové průvody už dávno přestaly být in, májové deště jsou čím dál větší vzácností, tehdejší majáles byl v Trutnově na dlouhou dobu poslední a po letech už se studentské juchání pro spořádaného otce rodiny jaksi neslušelo. Na Sluneční stráni v místech kde rostly májovky, vyrostly rodinné domky a Pohádka máje dnes dojme leda v televizním pořadu pro pamětníky. Nakonec i okouzlující Stella Májová, rozpustilá princezna Zpěvanka ze slavné pohádky Byl jednou jeden král s Janem Werichem a Vlastou Burianem, zemřela téměř zapomenutá v požehnaném věku někde v Kalifornii. A kino Máj je pro celou jednu nejmladší generaci svobodských diváků pojem neznámý.

Zakladatel opavského podnikatelského impéria „Carl Weisshuhn a synové" postavil dávno po životní padesátce dodnes činnou papírnu v Žimrovicích na řece Moravici a koncem první světové války koupil i Schmidtovu papírnu na rozhraní Mladých Buků a Svobody nad Úpou v Krkonoších. Od tragické smrti jednoho z nejbohatších podnikatelů své doby v tehdejším rakouském Slezsku, vzdělaného selfmademana s mezinárodními konexemi, bonvivána i mecenáše Carla Weisshuhna při havárii saní během obhlídky lesního hospodářství 4. ledna 1919 uplynulo právě 100 let. Rok 2019 je v opavském regionu, jmenovitě v obci Zálužné, kde jeho podnikání po příchodu do kraje začalo, věnován jeho odkazu a propagaci. Papírna v Žimrovicích i přes všeobecný úpadek papírenského průmyslu stále vyrábí papír, Weisshuhnův kanál, jedinečné stavební dílo je vyhlášenou turistickou atrakcí a dokonce i Kružberská přehrada nese ve svém rodném listě dávné plány všestranného průmyslníka. U nás vyšel první podstatný článek v měsíčníku Krkonoše - Jizerské hory v květnovém čísle roku 2009 a lze ho najít s titulem „Bílý kur a lvice Elsa" mimo jiné i na webu www.freiheit.cz.

Pan řídící učitel z maršovské školy Prospera Piette Josef Demuth v německé vlastivědě Trutnovska „Trautenauer Bezirkskunde" z roku 1901 ve stati o Svobodě nad Úpou podle strojopisného překladu René Janaty mimo jiné píše: „Na obecním pozemku jsou dva lomy, jeden /u silnice do J. Lázní/, Quarzitschiefer /břidlice/ s nádhernými dendrity a v druhém /Kraví vrch/ se těží Glimmerschiefer /svor, slídovec/". O zajímavém jevu by odborník na slovo vzatý, geomorfolog Vlasta Pilous obratem vysypal z rukávu minimálně čtyři stránky hustě popsané vyčerpávajícím textem do časopisu Krkonoše - Jizerské hory. Nemluvě o kolegovi Radkovi Táslerovi, který by k nepochybně stokrát zajímavějšímu snímku připojil i nějakou šťavnatou povídačku ze své dlouholeté speleologické praxe. Ale co já nebohý, geologií nepolíbený nekňuba, co ve škole nedával příliš pozor? Navíc když už si ani pořádně nepamatuji, proč jsem si právě tenhle kus obyčejného šutru donesl kdysi do mé miniaturní kolekce dekorativních přírodnin. Určitě to nebylo proto, že by nás s jednou z mých předmanželských Květ tlačil pod dekou. Můj estetický krasocit nepochybně zaujala nápadná keříčkovitá kresba připomínající nějakou rostlinnou fosilii. Dnes už vím, že jsou to drobné krystalizované minerály kysličníku železa a manganu na povrchu vápenných břidlic v puklinách hornin. Uf! Lomů a lůmků je v okolí Svobody nad Úpou povícero. Ten zmiňovaný částečně vytěžený na tak zvaném Klippelbergu (ve významu Klippe = skála, útes, nikoliv čepel, jak mylně překládal první poválečný kronikář) v dnešní Horské ulici za pečlivě udržovanou vilkou čp. 187 z roku 1928, kde se dendrity nacházely na velkých plochách, byl otevřen při výstavbě cesty ze svobodského náměstí do Janských Lázní započaté majitelem vlčického panství Johannem ze Silbersteinu v roce 1848.

Nepublikováno