Freiheit

Kradlo se vždycky - o tom žádná! Devět z deseti náhodně dotázaných potvrdí, že mají s nějakou zlodějinou osobní zkušenost. Já budu s dovolením ten desátý. Na ochranu před zcizením poštovních cenin, především známek, ale i dopisnic, balíkových průvodek a snad i peněžních poukázek vznikly už v 70. letech 19. století perfiny. Podle původního patentu Angličana Josepha Slopera to byly speciálním dírkovacím strojkem perforované iniciály - odtud „Perforated Initials", zkráceně perfiny. Nápad se z domovské Anglie rozšířil do celého světa a současní filatelisté registrují perfiny z téměř 200 známkových zemí. Jako ochranný prvek svého majetku je používaly zejména firmy, z nichž ty nejznámější vystřídaly během svého trvání dokonce několik variant. Hojně je užívaly i banky a v některých státech i vládní úřady a instituce, například policie. Perforované známky na soukromých dopisech některé pošty údajně nepřijímaly, ale to je nejspíš nedoložená filatelistická latina. V současném poštovním styku je vytlačil rozvoj výplatních strojků a moderní způsob odbavování pošty. Přesto se někde používají dosud. Sběratelé dlouho považovali perforované známky za znehodnocené a z kolekcí je vyřazovali. Dnes je sbírání perfinů zajímavou a poučnou částí filatelie a sběratelé specialisté se v České republice sdružují například v samostatné Společnosti sběratelů perfinů. Mezi tisícovkami perfinů z Rakouska - Uherska, kde bylo toto „znehodnocování" známek zavedeno už v roce 1877 je i mnoho firemních perfinů z území pozdějšího Československa, které rakouský poštovní řád včetně povolení perforovat ceniny po roce 1918 přejalo. Výslovně je povolení uvedeno i v novelizaci čs. poštovního řádu v roce 1937 a kupodivu i roku 1944. Teprve řád z roku 1968 se o této možnosti šalamounsky nezmiňuje, aniž by ji jmenovitě zakázal nebo povolil.

V pomyslném katalogu „dějin ražených do kovu" za všeobecně známými mincemi, medailemi a odznaky se někde na posledních stránkách vpravo dole krčí po léta opomíjené drobné ražby shrnuté pod názvem účelové známky. Sběratelé se o ně začali zajímat teprve historicky docela nedávno a ty nejstarší dlouho zařazovali jako tzv. nouzové mince alias nouzovky, které jsou však v numismatice samostatnou a přesně vymezenou kategorií. Mělo to určitou logiku. Svým provedením většinou mince připomínají a peníze nebo služby někdy nepřímo nahrazují. Mohou sloužit i ke kontrole práce či účasti, jako záloha na vratné obaly, nářadí a jiné produkty nebo poukázka na určitou službu, požitek či jinou odměnu. I leckterý laik už se jistě někdy setkal s pojmem robotní, chmelové, fárací, charitativní nebo potravinové známky - na mléko, na chleba, na oběd (polévku), na pivo - mýtní známky, známky zajateckých táborů. Nověji slevové známky, herní žetony, známky na telefon, na jízdu dopravním prostředkem - i když i ty jsou už dávno minulostí. A další tisíce druhů, které ve většině případů bez jakékoliv evidence razily všemožné podniky a organizace, továrny, důlní společnosti, statky, obchodní domy i drobní obchodníci, spolky, družstva, soukromí podnikatelé, hotely, hostince, pivovary, nemocnice, chudobince...ten výčet by byl asi bez konce. Pořídit jejich vyčerpávající soupis je práce doslova sisyfovská. Těch několik známých dílčích oborově zaměřených katalogů, které zásluhou neúnavných badatelů dosud vyšly, zahrnuje jen mizivé procento vydaných typů a jsou jen příslovečnou kapkou v moři. Oproti ve světovém měřítku milionům druhů mincí, v nichž mají sběratelé nevyčerpatelné pole působnosti, byly však jednotlivé účelové známky raženy často v omezeném regionu někdy pouze ve stokusových a vzácně i jen desetikusových nákladech, obvykle z obecného kovu. Ke smůle sběratelů byly v mnoha případech zcela nebo částečně anonymní. Třeba jen s prostým uvedením hodnoty nebo dávno zapomenutou zkratkou vydavatele. A když skončila jejich platnost, ať už zánikem zřizovatele, změnou poměrů nebo náhradou za jiný způsob komunikace, staly se z dochovaných „účelovek" bezcenné plíšky vhodné na hraní dětem. Mnoho jich bylo poztráceno, v případě hodnotnějšího kovu i roztaveno. Občas najdou nějaký neznámý exemplář hledači kovů, nebo se objeví při pořádání pozůstalosti po starším sběrateli. Dlouho přehlížená Popelka numismatiky se dnes po zásluze stává stále hledanějším dokladem regionální historie.

Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa! Špatný odhad aneb naprosté přecenění vlastní inteligenční kapacity. Teprve docela nedávno jsem měl možnost prohlédnout si obraz rozkvetlého parku, známý až dosud jen z fotografie, tak říkajíc in natura na vlastní oči. Se suverenitou sobě vlastní jsem jej kdysi přisoudil místnímu malíři Hansi Bernatschekovi, protože v jeho prospěch nahrávalo hned několik vedlejších indicií a nakonec rozhodlo, že jiného neznám. Že je námětem dnes již zaniklý park u vily majitele papíren ve Svobodě nad Úpou Prospera Piette - Rivage není sporu. I když stoprocentně se to potvrdit nedá. Ale v duchu geniálního uvažování Járy Cimrmana v podstatě ani vyvrátit. Pamětníci parku v plné kráse už se ve své většině procházejí po heboučkých pěšinkách nebeských. My, co máme ve vzpomínkách jen pouhé torzo postupně ukusované výstavbou, si ho do celkového vyznění obrazu s jistou dávkou fantazie dokážeme promítnout. Zvlášť když dominantní červený buk uprostřed, za kterým zasvěcení tuší kontury výstavné vily, stále jako jedna z mála rozličných okrasných dřevin stojí na svém místě.

Na počátku všeho byl chaos. Věta převzatá z řecké mytologie platí i pro určení přesného data založení obecního spolku dobrovolných hasičů v někdejším podkrkonošském městečku Freiheit, dnešní Svobodě nad Úpou. Den, kdy se svobodští sousedé Weigert a Finger sešli u piva a dospěli k názoru, že by i Svoboda měla mít vlastní hasičský sbor jako nedaleké Hostinné, které tak učinilo první v oblasti s německým osídlením v roce 1864, nejspíš nikdo nezaznamenal. Od nápadu k realizaci je dlouhá a klopotná cesta. V byrokratickém Rakousko - Uhersku to platilo dvojnásob. Data registrací, povolení licencí, zapsání do katastru spolků s nespočtem úředních razítek a podpisů se postupně poztrácela v překladech. Nakonec se za směrodatný zvolil zápis dobového kronikáře, který do obecní kroniky napsal, že hasičský spolek byl založen v druhé polovině roku 1868, jako jeden z prvních následníků města Hostinné. Stejný rok je napsán na první známé fotografii zakládajících členů v původní hasičské fotokronice uložené v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově.

Ani když jde jen o tvarově nijak nápaditý pouťový hrníček s tou nejběžnější vedutou náměstí ve Svobodě nad Úpou na neznačeném porcelánu neznámé provenience. Třeba je to další objevený výrobek někdejší Pohlovy porcelánky v Žacléři, kam mohl obecní posluha dojít s objednávkou přes hřeben Rýchor pohodlně pěšky. Zlacený nápis „Freiheit in Riesengebirge" vzal za své pochopitelně jako první. Omšelost obrázku má však nejspíš na svědomí přepečlivá hospodyňka, která neměla o nějaké myčce na nádobí ani potuchy a Ottovým jemným pískem z Rakovníka ve dřezu nijak nešetřila, už kvůli přiloženým pohádkám pro děti. A mnoho by se nezměnilo, ani kdyby zůstala věrná tradiční krystalové sodě regionálního výrobce Franze Stephana ze svíčkárny v na hrníčku zobrazeném Freiheitu. Však to znáte - stokrát nic... Aneb, jak říkali staří latiníci, jmenovitě jistý Ovidius: Guta cavat lapidem non vi sed saepe cadendo.

Ústředním motivem dalšího pokračování seriálu s putováním za měnícími se kouty a mizejícími domy města Svobody nad Úpou je trojice ne příliš starých, ale vzácných fotografií již neexistující chaloupky s původním číslem 3. Na jejím místě vedle mateřské školy stojí „novostavba" ze sedmdesátých let minulého století s upraveným číslem popisným 403. Fotografie, za které děkuji manželům Bajburinovým, jsou dokladem, jak je důležité uchovávat památky na dobu jen nedávno minulou. Je běžnou zkušeností všech zájemců o historii (regionální obzvlášť) že se daleko snáz získají relikvie z dob Rakousko - Uherského mocnářství, než z let po druhé světové válce. Dnes, kdy fotografuje skoro každý je papírových fotografií paradoxně daleko míň než před vynálezem digitálních aparátů a chytrých mobilních telefonů. Tisíce virtuálních snímků ale dokáže zlikvidovat jeden pořádný blackout. O vžitém nešvaru nepopisovat obrázky pro budoucí pokolení a tím je odsuzovat do anonymity ani nemluvě. Přitom každé zachycení pomíjivého okamžiku má svou vypovídací hodnotu, bez které by nemohly vzniknout například ani tyto články.

Běda, třikrát běda, propadne-li někdo sběratelské vášni. I přes to, že poeta jakýsi, kdysi kdesi o sběratelství napsal - cituji: „Povznáší ducha, nezná věk ani pohlaví, je lhostejné k dalekým i blízkým. Ale andělskou perutí se dotýká věčnosti! Je to tajuplná cesta do vznešených světů. Je to slavný čin, který přináší obdiv a úctu, pocty i závist." Začíná to nevinně. Čirou náhodou máte najednou něčeho dva kusy. Pokud k nim začnete shánět třetí, jste lapeni. Může to být cokoliv. Od bezcenných tretek přes zlaté mince, automobilové veterány, vzácné obrazy až...až. Ale zůstaňme u pohlednic, ty zná každý. Od jejich vynálezu v druhé polovině 19. století přes „zlatý věk" do konce Velké války až dosud, zažily ve vlnách boom i úpadek, stejně jako filokartie, jak se chorobnému hromadění „obrázků, které změnily svět" dnes všeobecně říká. I sběratelé jsou většinou také jen lidi. Někdo má rád vdolky, někdo holky. Mnozí obojí. Každý si svou kolekci pořádá podle vlastního vkusu a dnes nutno dodat bohužel také podle finančních možností. I ten nejposlednější koníček je v dnešní době mrcha rozežraná. Ty tam jsou časy klukovského velikášství, kdy si rodící se sběratel myslí, že může sbírat všechno. Dříve nebo později narazí na své limity. Vzdělanostní, finanční, prostorové nebo manželku.