Freiheit

Ne každý z nových poválečných osídlenců Svobody nad Úpou byl obdařen vášní fotografovat jako zanícený fotoamatér, drogista Vlastimil Hák, syn majitele vyhlášeného fotoatelieru v Nové Pace Františka Háka a bratr Miroslava Háka, předního představitele české avantgardní meziválečné fotografie, jehož dílo na hodnotovém žebříčku stále stoupá. Při prohlížení početných, pečlivě vedených alb z Vlastimilovy pozůstalosti s pestrou směsí rodinných portrétů, dokumentů z vojny a z cest včetně výletů do Krkonoš a reportážních záběrů z Novopacka, lze objevit i řadu zajímavých, dosud nepublikovaných snímků ze Svobody nad Úpou. Počínaje příchodem čsl. armády v květnu 1945, řadou neznámých reportážních snímků z návštěvy ministra Nejedlého, unikátními záběry z odsunu místních Němců, nebo série z motoristických závodů do vrchu v roce 1947, přes sporadická zachycení krajiny a architektury až k náladovým motivům městských zákoutí i běžného života.

Ať se to komu líbí nebo ne, říjen, byť sebekrásnější, je na horách neklamným předvojem zimy. Až opravdu zbělají stráně, potáhne zase ten pestrobarevný cirkus skijáků k oblíbenému maršovskému vlekařskému areálu Duncan. Teď ještě je lokalita patřící do SkiResortu Černá hora - Pec relativně opuštěná. Za poklidnou idylou osamělého hospodářského stavení v malebném údolí Černohorského potoka první poloviny minulého století s popásajícími se několika kusy dobytka na rozlehlých stráních však současnost značně pokulhává. Někdejší Heinschův statek se dnes téměř ztrácí v chaotické kolotočářské změti provozních budek vleků a lyžařské školy s přemírou vlezlých reklam a poutačů, jejichž invaze v sezoně ještě zesílí. Historie nejmladšího zdejšího hospodářství se začala psát na samém počátku 20. století, kdy mu bylo přiděleno číslo 65 a spojení s rodinou Heinsch se postaralo o název „Heinsch Hof". Heinschův dvůr vznikl na pozemcích mnohem většího zaniklého Schubertova dvora, na jehož základech stojí i nedaleký Růženin dvůr s čp 63, nazvaný po milované dceři pozdějšího majitele, továrníka Prospera Piette Rivage Rose, které se domácky a na rozlišení od matky říkalo Rosel - tudíž „Rosel Hof". V lidovém podání se i kopci v zimě rozbrázděnému sjezdovkami prý říkalo Heinschův. Dnes se pro celou lokalitu používá jméno přenesené z nedaleké výstavné vily anglického lnářského podnikatele a diplomata sira Frederika Wiliama Duncana, půsbícího na Trutnovsku, bohužel s tou trapně zkomolenou výslovností „Dunkan".

V sobotu 22. září 2018 byla v Peci pod Sněžkou při tradiční a oblíbené soutěži ve vaření gulášů s celodenním zábavným programem a vystoupením populárních kapel slavnostně prezentována dlouho očekávaná výpravná publikace o dějinách horského města pod nejvyšší horou České republiky. Autorský kolektiv renomovaných odborníků - Mgr. Josef Harčarik, Mgr. Václav Horák, Mgr. Martin Kubásek, RNDr. Vlastimil Pilous, Ing. Jakub Šimurda, DiS, RNDr. Radko Tásler a PhDr. Pavel Zahradník pod vedením ředitele SOkA v Trutnově Mgr. Romana Reila s bohatými zkušenostmi na přípravě řady podobných vlastivědných publikací z regionu, je zárukou vyvážených informací z přírodovědy, historie i současnosti, dostupných momentálně v archivech, knihovnách, muzeích a soukromých sbírkách v tuzemsku i zahraničí. Fundovaný text doplněný množstvím zajímavých ilustrací, dobových pohlednic a fotografií, grafik a plánů, často dosud nepublikovaných na celkem 255 stránkách velkého formátu A4, i soudobé snímky Mistra krkonošské fotografie Karla Hníka budou bezpochyby obohacením knihovničky nejen obyvatel podhorského města, dávných i současných, ale i mnoha turistů a návštěvníků hor i milovníků regionální historie. Jen nepatrně obměněný kolektiv připravil historicky první literární dílo i o původně hornickém městečku pod Rýchorami, dnešní Svobodě nad Úpou. Kniha o stejném rozsahu s předpokládaným nákladem 1500 výtisků už se peče. V těchto dnech byla předána do tiskárny. Veřejná sbírka vyhlášená Městským úřadem však končí už za pár dní k datu 30. září 2018. K dnešnímu dni je na bankovním účtu zřízeném za tím účelem 1. 1. 2016 celkem 129156,46 Kč. Marně si lámu hlavu, kdo přispěl těmi 46 haléři. Zlé jazyky tvrdí, že skoro každý.

Nepublikováno

Prolog:

Popisujte fotografie!

Popisujte fotografie!

Popisujte fotografie!

O tom kolik úsilí stojí identifikovat osoby na fotografiích i z doby docela nedávné by se daly vyprávět ságy. Bez autenticity nemají zakonzervované vzpomínky šťávu. Nesmí do toho ovšem vstoupit nějaký byrokratický pan Brusel s hovadským nápadem vypreparovat ze všeho počínání život v zájmu pofiderní ochrany osobních údajů, který dokáže do absurdity dovést malý hyperkorektní český úředníček s opsanou diplomkou. Všechna podobná opatření pokulhávají míle za Orwellem a Velký bratr se chechtá za každým rohem.

Jak by taky mohla vypadat ilustrace tohoto článku s popiskem neradno domýšlet. Jedna z možností následuje:

Obyvatelé jednoho města v horách sdružení v obecně prospěšné organizaci při volnočasové aktivitě - stojící zleva ???, ???, ???, ???, ???, ???, ???, ???; vpředu klečí ???, ???, ???, ???, ???, ???; vzadu na tribuně ???.

Naštěstí i na podobné situace má duchovní guru mé generace Jára Cimrman přiléhavý citát: „...tam, kde hynuli vlci, tam, kde hynuli sobi, Čech se přizpůsobil."

Přiznám se dobrovolně a bez mučení. O účelových známkách firmy Piette něco málo vím. O perfinech téže firmy jsem už taky ledacos slyšel. Mé vědomosti o barevných reklamních nálepkách na exportní zboží se však rovnají nule. Odněkud ale začít musím, když už jsem to slíbil a chci se několika kousky pochlubit. Povědomí, co jsou to fezovky má mezi sběratelskou cháskou objíždějící burzy, trhy a jarmarky starožitností skoro každý. Barevné a přezdobené nálepky jsou orientální šlechtou mezi obrázkovými papírky, které velcí hraví kluci hromadí v albech a krabicích. Monopolní výrobce fezů, těch legračních červených pokrývek hlavy se střapcem jaké nosí vyznavači islámu především v zemích Orientu, podnik Fezko ve Strakonicích a před tím mnoho drobných manufaktur na Strakonicku, nalepoval jako působivou reklamu na bedny tohoto žádaného vývozního artiklu směřující do všech světadílů. Nálepky o nejužívanějších rozměrech 100 x 250 mm, tištěné kvalitní tiskařskou technikou litografie s výraznou sytou barevností a tradičními náměty užívanými celá desetiletí byly pro zvýšení efektu ještě dodatečně lakovány, aby plně odpovídaly vkusu častokrát negramotných odběratelů. Dnes se stávají ozdobou leckteré grafické sbírky, anebo zarámovány do pasparty originální bytovou dekorací. Filumenisté alias sirkaři, sběratelé zápalkových nálepek zas dobře znají jejich balíkové a bednové zvětšeniny, sice ve skromnějším provedení než fezovky, užívané však k podobným účelům. Někde mezi těmito póly figurují křiklavé reklamní nálepky, které zdobily bedny cigaretových papírků vyvážené z papírny ve Svobodě nad Úpou.

Tady seděl. Tady všude seděl, chtělo by se pokračovat v duchu známého kusu Dlouhý, Široký a Krátkozraký z repertoáru pražského Divadla Járy Cimrmana, kdyby těch sedaček bylo víc. Ale protože nemám na mysli zlého obra Koloděje, nýbrž jednu z vysoce postavených šarží rakousko - uherské admirality z I. světové války, korvetního kapitána Franze Mikuleczkého, musím dodat - možná. Taburet byl součástí vybavení interiéru v pseudolidovém historizujícím stylu s řezbářskou výzdobou tak zvaným vrubořezem v zaměstnanecké vile papírenské firmy Piette ve Svobodě nad Úpou. Dům s číslem 178 na hranici katastrů kdysi samostatných územních celků, městečka Svobody a obce Maršov I., byl v blíže neurčeném období mezi světovými válkami bydlištěm spolumajitele papírny Franze Mikuleczkého, uváděného v adresáři okresu Trutnov z roku 1930 jako jednoho z vedoucích. Spolu s hlavním šéfem Dipl. Ing. Ludwigem Piette Rivage a jeho švagrem Karl von Czipkayem.

Nám, kteří jsme svá nejlepší mladá léta prožívali v druhé polovině padesátých let minulého století, zní známý refrén populární písně stále v uších. Oblíbený slowfox, při kterém jsme se světácky ploužili parketem dávno zbořené kavárny Bílý Kříž v Janských Lázních na hudbu tamní domovské kapely Sextet K club pod taktovkou kamaráda Honzy Koliska, zněl často i na rozhlasových vlnách Českého rozhlasu v podání mnoha tehdejších pěveckých hvězd. Lavičku v jasmínu s melodií pianisty Vlachova orchestru Miloslava Ducháče na slova hitmakera Miroslava Zikána, šlágr, který se při různých příležitostech dodnes hraje, zpívala ještě mladá Yvetta Simonová, Laďka Kozderková s podmanivým hlasovým sexapelem, později svým drsným altem Marta Kubišová a celá řada dalších interpretek. My pamětníci však víme, že úplně první ji v roce 1956 nazpívala pro Supraphon s orchestrem Karla Vlacha brněnská zpěvačka od Broma Věra Racková, životní družka baviče Jiřího Štuchala. Kdyby ho znala dnešní pragmatická mládež, namítne, že kecám jako on. Tolik řečí kolem obyčejného kusu exteriérového nábytku. Básnický guru naší generace Jiří Suchý nás ale naučil, že trocha poezie nikoho nezabije.