Freiheit

Můj dlouholetý kamarád, významný trutnovský fotograf Ctibor Košťál, s jehož vymazlenými motivy z Krkonoš se snad každý vnímavý patriot už nesčetněkrát setkal je muž mnoha profesí a koníčků. Vystudovaný stavební inženýr, světoběžník a horolezec, vtipný vypravěč s nepřehlédnutelnou postavou se již léta živí fotografováním. Jednou z jeho sympatických úchylek je systematické dokumentování i těch nejbizarnějších holičských oficín ve všech destinacích, které na svých cestách navštíví. Proč bych se tedy na jeho originálním nápadu nepřiživil alespoň slovně a v omezeném prostoru někdejšího katastrálního území městečka Svoboda nad Úpou? Bradýři a lazebníci patřili v minulosti k váženým povoláním. Často provozovali veřejné lázně a jako ranhojiči suplovali vystudované lékaře. Půvabné lazebnice ve svůdných splývavých řízách bývaly alespoň podle legend společnicemi králů - nezdárný syn Otce vlasti Václav IV. by o jisté Zuzaně mohl dlouze vyprávět. Holičská oficína a kadeřnický salon se i později staly oblíbeným místem společenských setkání a sousedského poklábosení. Břitvou dohladka vyholené brady pánů zákazníků domácí chlupodravec na baterky s několika planžetami nikdy nevykouzlí. Bohužel, vražednému nástroji v rukou holičů zničilo existenci v osmdesátých letech minulého století nebezpečí přenosu viru HIV při sebemenším pořezání. Současní kaskadéři, kteří jdou s kůží pod břitvu v těch několika ojedinělých exkluzivních salonech, zapláčou spíš nad nehoráznou minimálně třícifernou cenou za výkon.

... jehož sláva nikdy nedotkne se hvězd.

Tak nějak by mohlo znít, na rozdíl od známé věštby bájné kněžny Libuše proroctví starého (slepého, hluchého, chromého, blbého - dosaď dle uvážení) mládence v nějakém novodobém podvrhu rukopisu Rýchorského. Idylický obrázek malebného podhorského městečka Svoboda nad Úpou uchovávaný v paměti mnoha rodáků rozprchlých do všech světadílů doznává při konfrontaci se skutečností značné trhliny. Záleží pochopitelně zejména na tom, co chce oko diváka vidět především. Zda vkusně opravené fasády historické architektury, čilý dopravní a turistický ruch, vzkvétající občanskou vybavenost s přemírou prosperujících obchůdků, pohostinství a útulných kavárniček, obležená udržovaná sportoviště a dětská hřiště plná drobotiny či malebnou kulisu horských velikánů na pozadí zelených strání a šumících hvozdů. Škodolibý reportér by jistě našel nevábná zákoutí, oprýskanou omítku, povalující se odpadky, pavučiny ve výlohách zavřených krámů, bujné propletence křoví z divokých náletů kousek za posledním obydlím a často i uprostřed osídlení nebo zamračené tváře nerudných kverulantů v ulicích. Také kdysi hyzdily město polorozpadlé stodoly a kůlny, prašné ulice a rozbité chodníky, čadící tovární komíny a smrdutá řeka hýřící barvami vypouštěnými z papíren. A nic na tom nezměnila ani nároží polepená hesly „Pod vedením strany vstříc šťastným zítřkům!"

Není lehké po tom, co byla v závěru loňského roku vydána obsáhlá publikace o Svobodě nad Úpou, vybrat nějaké nové dosud nepoužité téma z historie města. Pro první letošní střípky jsem tedy oprášil a doplnil článek, který vyšel před lety pouze v němčině díky bravurnímu překladu Güntera Fiedlera právě s tímto názvem. Redakce Riesengebirgsheimat - měsíčního zpravodaje poválečných vystěhovalců z okresů Trutnov a Vrchlabí ho otiskla ve zkrácené podobě pouze se dvěma doprovodnými fotografiemi.

„Rohový dům č. 102 s barokizujícím štítem při ústí hlavní svobodské ulice do náměstí, býval v polovině minulého století vyhlášenou cukrárnou, konkurující nejznámější místní firmě s bohatou tradicí, provozovně cukráře a perníkáře Antona Petery v č. 25. Už před první světovou válkou zde August Müller a později jeho syn Viktor obchodovali se smíšeným zbožím. Ve dvacátých letech přebudoval nový majitel Oskar Illner prostory na útulnou kavárnu s cukrářskou výrobnou v prvním patře, jejíž dobroty se záhy staly proslulými v širokém okolí. Po druhé světové válce převzal pomyslné žezlo cukrářského krále ve Svobodě nad Úpou nový nájemce Jan Barbořík z baťovského Zlína. Jeho úspěšný rozlet zastavil vývoj po roce 1948 soukromému podnikání nepřející. Cukrárna národního podniku „Pramen" se zde udržela až do 80. let, ale to už byl jen odlesk někdejší slávy. Na fotografii Bohumila Vavrouška je Illnerova cukrárna v roce 1933, interiér kavárny z téže doby a osazenstvo cukrářské dílny při výrobě kremrolí, dle data na kalendáři 23. září 1937. Pozná ještě dnes někdo některého z mistrů sladkého řemesla?"

„Nepochválím-li se sám, nikdo to za mne neudělá." - Jára Cimrman

Mnohokrát už jsem musel vysvětlovat, že název mých internetových stránek www.freiheit.cz je vlastně z nouze ctnost, když všechny české domény s variantami názvu našeho města Svoboda nad Úpou byly v podstatě rozebrány. První, co mě napadlo, bylo zvolit původní tradiční jméno starobylého hornického sídliště pod Rýchorami v jazyce tehdejších obyvatel - Freiheit. Netušil jsem, kolik zklamaných jednorázových návštěvníků získám především v Německu. O to víc potěší, že několik vážných zájemců, tykajících si s vyhlášeným multilingvistou strýčkem Google, si ledacos se zájmem přečte. A jsou i tací, kteří, i když někdy třeba kapánek zištně, zareagují. Aspoň má člověk jistotu, že jeho bohulibá činnost nemizí zbůhdarma v nějaké vesmírné černé díře. Zajímavá odezva mi přišla mailem na můj pokus o medailonek významného lékaře z Janských Lázní MUDr. Viktora Sellnera. Pisatel Axel Honsdorf, výkonný ředidel Bavorsko - francouzského univerzitního centra v Mnichově, z jehož dopisu si dovoluji volně citovat, přestože psal v dobré víře anglicky, netuše, že já jsem bohužel typickým produktem socialistického školství a dílem i vzhledem ke své vrozené lenosti mluvím „nur tschechisch". S pomocí výše zmíněného překladatele mi po úpravě jeho svérázné „svahilštiny" vyšlo následující:

Hvězdy tančily vždycky! A obyčejní smrtelníci jakbysmet. Jen u toho nebyl takový mediální humbuk. Období končícího roku kromě duchovního poselství Adventu a napjatého očekávání Vánoc vrcholí rozjásaným silvestrem. Nastupující sezona plesů, bálů a tancovaček láká k malému ohlédnutí na dávno zapomenuté parkety v nejbližším okolí. Odvěké uspořádání hlavních radovánek společenské smetánky do čtyř ročních období zavedla kdysi dávno šlechta pořádající okázalé svatby především na jaře, aby v létě mohla cestovat po světě. Na podzim se pánové věnovali honům. A v zimě větraly dámy své nové garderoby ve víru tance. Moderní doba zavedené pořádky stírá - tančení zůstalo. V České republice se od roku 1830 stále pořádají taneční kurzy, kterými prošly početné generace zejména středoškolské mládeže. Taneční gramotnost byla až do nedávna společenskou nutností, školou etikety a často i možností k seznámení nejednoho manželského páru. To se ještě tančívaly párové tance. Osamocené přešlapování na parketu provozovali pouze vydrezúrovaní medvědi v cirkusové manéži, dvojice žen bylo možné spatřit jen na podnikových oslavách MDŽ a gayové chudáci museli svou orientaci tajit kvůli konzervativním předsudkům většinové společnosti. Pamětníci si jistě s lehkou dávkou nostalgie rádi zavzpomínají na mladá léta při prohlídce vybledlých fotografií.

Ej, čtenáři, nebuď hlup
a tuto si knížku kup,
ten, kdo si tu knížku koupí,
ten určitě neprohloupí,
ten však, kdo ji nezakoupí
si pak řekne: byl jsem hloupý,
že jsem si ji nekoupil
to jsem věru prohloupil,
ej, to jsem byl velmi hlup...
Radši si tu knížku kup
ten, kdo si tu knížku koupí,
ten určitě neprohloupí,
ten však, kdo ji nezakoupí
si pak řekne: byl jsem hloupý,
že jsem si ji nekoupil
to jsem věru prohloupil,
ej, to jsem byl velmi hlup...
Určitě tu knížku kup,
ten, kdo si tu knížku koupí,
zaručeně neprohloupí,
kdo si ji však nezakoupí,...

J.R.Pick - 7 kytic pro buvola

S nedobrovolnou výměnou velké části obyvatelstva v pohraničí českých zemí po druhé světové válce, která postihla znatelně celé východní Krkonoše včetně Svobody nad Úpou, zaniklo mnoho původních německých spolků. A s nimi i spousta drobných památek, archiválií a fotografií. Takovým mlčenlivým svědkem kdysi pestré spolkové činnosti je i drobná grafika nesoucí výrazný rukopis vystudovaného svobodského učitele, později malíře na volné noze Hanse Bernatschka juniora z Maršova I. Kromě oslavného nápisu k 50. semestrálnímu jubileu akademického spolku Asciburgia v roce 1929 zaujme zejména miniaturní jednoduchá veduta v lomeném gotickém oblouku s typickým motivem hodinové věžičky staré radniční budovy na svobodském náměstí s částí sousedních domů. Vlevo je umístěn stále ještě jen „dvoubarevný" (heraldici prominou) znak hornického města se zkříženými fajslíky a parožím odkazujícím na blízké Rýchory na jedné a polovinou rakouské císařské orlice na druhé části štítu. Až potud by celkové černobílé provedení obrázku nijak nevadilo. Při čtení protilehlého znaku už je třeba zapojit trochu fištrónu.