Freiheit

Někdejší sláva svobodského rudního dolování je dávno silně omšelá, skoro jako starý zrezivělý hunt před veřejnosti přístupným dolem Kovárna v Obřím dole pod Sněžkou na snímku trutnovského montánního badatele Václava Jiráska. Na pozapomenutá místa rýchorské těžby zlata upozorňuje jen několik textových tabulí, lemujících turistickou naučnou stezku „Zlatá cesta" a zapomenutý hornický „vercajk" v historickém znaku města Svoboda nad Úpou. Při přípravě ilustrací pro chystanou publikaci, jejíž veřejný účet 4115223309/0800 na nějaký tučnější sponzorský příspěvek stále čeká, autoři zjišťují, jak relativně málo obrázků je právě k tomuto důležitému období historie, která se odehrávala na kousku území z přiložené současné ilustrativní mapky. Jedním z nejstarších je schematická veduta v rohu Schindlerovy mapy rýchorského zlatonosného revíru z roku 1764.

Jedna z nejstarších drobných sakrálních památek v intravilánu města Svoboda nad Úpou, zaznamenaná na mapě stabilního katastru z roku 1841 (podle některých badatelů už i na I. vojenském mapování v roce 1764), je jednoduchá výklenková kaplička Panny Marie na tak zvané „mateční louce" (v originále Mutterwiesse) ve stráni nad kostelem sv. Jana Nepomuckého. Stávala pod mohutnou lípou u bývalého Holubova statku, doplněná odpočinkovou lavičkou s vyhlídkou na úpské údolí, ještě ve druhé polovině minulého století. V posledních letech se na neudržovaném místě v kopřivách povalovaly už jen zubem času a hlavně vandaly poničené trosky. Podle dobových fotografií z nich několik nadšenců, kteří mají raději činy než plané řeči, zrekonstruovalo její současnou podobu. Původní svatý obrázek se nedochoval. Nahradila ho soška Panny Marie od známého trutnovského mecenáše a sběratele Václava Petiry. Dřevěný šindel na stříšku věnovala firma Klimeš z Horního Maršova. Rámeček na sklo zhotovil truhlář Petr Ambrožy. Veškeré klempířské práce včetně ozdobné mřížky provedl mistr Jaroslav Vít. Pomáhalo i několik dalších kamarádů. Největší podíl na zkulturnění místa, stavební obnově kapličky a zhotovení lavičky pro spočinutí kolemjdoucích má však iniciátor celé akce, organizátor a neúnavný pracant, který uhradil i většinu finančních nákladů, majitel sousedního pozemku Josef Čermák. Při příznivém počasí by měla být kaplička slavnostně dokončena do svátku sv. Václava. Obdiv okolo jdoucích turistů i drobotiny z mateřské školy sklízí již teď.

Foto ze slavnostního dokončení kapličky zde a zde a ještě tady

In.: Svoboda fórum XXVIII. ročník, číslo 811, říjen 2017

Pročpak asi / tihle Češi / všecko / co člověka těší / zadupou?
A proč / pro pět ran do čepice / jediná Svoboda v republice / je nad Úpou?

Dávným srpnovým povzdechem (ne)známého autora se vracím k nechvalně proslulému datu 21. srpna, abychom nezapomněli! Také tenkrát v tom roce 1968 k nám přivandrovali nezvaní hosté a po několika měsících jsme své ideály dokázali pošlapat sami. Ta slova platí stále.

Pro druhou polovinu léta nabízím věrným čtenářům novin Svoboda fórum veselý vědomostní kvíz z publikovaných i připravovaných článků o historii i současnosti našeho města Svoboda nad Úpou. Porovnejte své znalosti s výsledky na konci článku. Přeji hezký zbytek léta.

Ve dnech 12. až 14. července uplyne rovných sedmdesát let od největší poválečné sportovní akce ve Svobodě nad Úpou, slavného sokolského sletu v Krkonoších v roce 1947. Rád bych událost připomněl něčím originálnějším než jen sletovým odznakem nebo příležitostním poštovním razítkem. Nabízí se spousta dokumentárních fotografií, ale i ty jsou už poměrně okoukané. Takže z dosud nenačatého soudku. Staří sokolové byli tenkrát ještě relativně mladí a měli i svérázný smysl pro humor, jak lze doložit autentickou archiválií, která snad ani nemohla být míněna vážně. Jinak by to, z dnešního hlediska přísně vzato, bylo zneužití pravomoci veřejného činitele při užití úředního tiskopisu včetně oficiálního razítka a vzhledem k osobě vystavující listinu i nekorektní postup zavánějící korupcí. Pouze jistota, že povedená partička přátel neměla z nevinné kulišárny jednoho z nich evidentně žádný hmotný prospěch, řadí listinu mezi spolkové kuriozity, jakých se dochovalo proklatě málo - a z běžného života se téměř vytrácejí. Jejím zveřejněním vzdávám hold nezastupitelné roli humoru, který je kořením našeho životního pinožení.

„Tak kampak letos, paní Nováková? Zase do Chorvatska? Máte recht, tam je to nejlepší. Mladí jezdí sice na Baleáry, ale to je zbytečně daleko a Jadran je Jadran. Praděda tam bojoval ještě za monarchie v první válce u maríny, a i když to pak byla Jugoška, cítili jsme se tam vždycky jako doma." Nechtěně zaslechnutý útržek rozhovoru na jinak liduprázdném chodníku nejživější svobodské ulice - a hned je tu téma k odlehčenému letnímu vzpomínání. Pro horaly z Krkonoš byla každá větší vodní kaluž v krátkém létě vždycky velkým lákadlem a nedostatek vhodných míst ke koupání se podepsal i na skutečnosti, že mnoho vynikajících zimních sportovců neumělo plavat. Voda v řekách byla většinou znehodnocená splašky z průmyslových provozů. Dnes, kdy je aspoň malý bazén téměř na každé zahradě a letecké spoje dopravují cestovatele chtivé zážitků k mořím všech kontinentů, mladá generace těžko pochopí letní dovolenkové touhy svých prarodičů. Volného času nebylo zdaleka tolik. Představte si milé děti, že se makalo i v sobotu! Cestovat za hranice všedních dnů šlo jen s Čedokem a výlet za hranice státu zdaleka nebyl pro každého. Když připomenu jen komplikace s vydáním pasu, souhlas závodní organizace ROH, uličního výboru, případně vojenské správy, omezený příděl valut, ponižující vyplňování výjezdní doložky a stovky dalších totalitních ptákovin, slyším už dopředu údiv současníků: „Co to kruci je?" A přitom šlo třeba jen o několikadenní zájezd rozhrkanou Karosou ČSAD k nehostinnému a studenému Baltu. Za teplem vás stejný autobus dovezl k Magyar tenger Balatonu a samozřejmě i k Černému moři do Bulharska, nad jehož tehdejší vybaveností spousta Čecháčků ohrnovala nos. Nebo ty šťastnější (a spořivější) do již zmiňované Jugoslávie. Žádné Kanáry, Thajsko, Madagaskar nebo Seychely, Kapské město, Dubaj, Abú Zabí a další perly v Emirátech. Ale ani Egypt, Tunis či Itálie a vůbec svět za železnou oponou. A tak jsme šlapali přes kopec, stejně jako generace před námi, k otevřenému přírodnímu koupališti v Sejfech.

Historickou lékárnu ve Svobodě nad Úpou na hlavní městské ulici, tvořící s navazujícím náměstím nejstarší stavební jádro původně hornického sídliště pod Černou horou, otevřel ve výstavné pozdně empírové budově s mansardovou střechou a výraznými štukatérskými zdobnými prvky na uliční fasádě Emanuel Breuer z Trutnova 1. června 1865. Mnoho let v držení rodiny Breuerů se jmenovala „U Panny Marie Pomocné", což respektovala i první poválečná žena za tárou, paní magistra Miloslava Tylšová. Po únorovém vítězství strany, která se s náboženstvím moc nekamarádila, to byla prostě jen lékárna, kam jsme si k magistru Topkovi chodili pro „zaručeně poslední" balení předepsaných léků. Za změnou názvu na lékárnu „U Černého orla" stojí sametová podnikatelská euforie po roce 1989. Konkrétně velkolepý rozjezd nového majitele magistra Řádka, který dal starobylému domu, vystavěnému rodinou Etrichů, jeho současný barevný vzhled. Dnes je lékárna téhož názvu přestěhována do budovy zdravotního střediska a pro původní budovu se nejspíš chystá nové využití.