Freiheit

Ve dnech 12. až 14. července uplyne rovných sedmdesát let od největší poválečné sportovní akce ve Svobodě nad Úpou, slavného sokolského sletu v Krkonoších v roce 1947. Rád bych událost připomněl něčím originálnějším než jen sletovým odznakem nebo příležitostním poštovním razítkem. Nabízí se spousta dokumentárních fotografií, ale i ty jsou už poměrně okoukané. Takže z dosud nenačatého soudku. Staří sokolové byli tenkrát ještě relativně mladí a měli i svérázný smysl pro humor, jak lze doložit autentickou archiválií, která snad ani nemohla být míněna vážně. Jinak by to, z dnešního hlediska přísně vzato, bylo zneužití pravomoci veřejného činitele při užití úředního tiskopisu včetně oficiálního razítka a vzhledem k osobě vystavující listinu i nekorektní postup zavánějící korupcí. Pouze jistota, že povedená partička přátel neměla z nevinné kulišárny jednoho z nich evidentně žádný hmotný prospěch, řadí listinu mezi spolkové kuriozity, jakých se dochovalo proklatě málo - a z běžného života se téměř vytrácejí. Jejím zveřejněním vzdávám hold nezastupitelné roli humoru, který je kořením našeho životního pinožení.

„Tak kampak letos, paní Nováková? Zase do Chorvatska? Máte recht, tam je to nejlepší. Mladí jezdí sice na Baleáry, ale to je zbytečně daleko a Jadran je Jadran. Praděda tam bojoval ještě za monarchie v první válce u maríny, a i když to pak byla Jugoška, cítili jsme se tam vždycky jako doma." Nechtěně zaslechnutý útržek rozhovoru na jinak liduprázdném chodníku nejživější svobodské ulice - a hned je tu téma k odlehčenému letnímu vzpomínání. Pro horaly z Krkonoš byla každá větší vodní kaluž v krátkém létě vždycky velkým lákadlem a nedostatek vhodných míst ke koupání se podepsal i na skutečnosti, že mnoho vynikajících zimních sportovců neumělo plavat. Voda v řekách byla většinou znehodnocená splašky z průmyslových provozů. Dnes, kdy je aspoň malý bazén téměř na každé zahradě a letecké spoje dopravují cestovatele chtivé zážitků k mořím všech kontinentů, mladá generace těžko pochopí letní dovolenkové touhy svých prarodičů. Volného času nebylo zdaleka tolik. Představte si milé děti, že se makalo i v sobotu! Cestovat za hranice všedních dnů šlo jen s Čedokem a výlet za hranice státu zdaleka nebyl pro každého. Když připomenu jen komplikace s vydáním pasu, souhlas závodní organizace ROH, uličního výboru, případně vojenské správy, omezený příděl valut, ponižující vyplňování výjezdní doložky a stovky dalších totalitních ptákovin, slyším už dopředu údiv současníků: „Co to kruci je?" A přitom šlo třeba jen o několikadenní zájezd rozhrkanou Karosou ČSAD k nehostinnému a studenému Baltu. Za teplem vás stejný autobus dovezl k Magyar tenger Balatonu a samozřejmě i k Černému moři do Bulharska, nad jehož tehdejší vybaveností spousta Čecháčků ohrnovala nos. Nebo ty šťastnější (a spořivější) do již zmiňované Jugoslávie. Žádné Kanáry, Thajsko, Madagaskar nebo Seychely, Kapské město, Dubaj, Abú Zabí a další perly v Emirátech. Ale ani Egypt, Tunis či Itálie a vůbec svět za železnou oponou. A tak jsme šlapali přes kopec, stejně jako generace před námi, k otevřenému přírodnímu koupališti v Sejfech.

Historickou lékárnu ve Svobodě nad Úpou na hlavní městské ulici, tvořící s navazujícím náměstím nejstarší stavební jádro původně hornického sídliště pod Černou horou, otevřel ve výstavné pozdně empírové budově s mansardovou střechou a výraznými štukatérskými zdobnými prvky na uliční fasádě Emanuel Breuer z Trutnova 1. června 1865. Mnoho let v držení rodiny Breuerů se jmenovala „U Panny Marie Pomocné", což respektovala i první poválečná žena za tárou, paní magistra Miloslava Tylšová. Po únorovém vítězství strany, která se s náboženstvím moc nekamarádila, to byla prostě jen lékárna, kam jsme si k magistru Topkovi chodili pro „zaručeně poslední" balení předepsaných léků. Za změnou názvu na lékárnu „U Černého orla" stojí sametová podnikatelská euforie po roce 1989. Konkrétně velkolepý rozjezd nového majitele magistra Řádka, který dal starobylému domu, vystavěnému rodinou Etrichů, jeho současný barevný vzhled. Dnes je lékárna téhož názvu přestěhována do budovy zdravotního střediska a pro původní budovu se nejspíš chystá nové využití.

Již staří Keltové a po nich stovky generací hledačů blýskavého kovu, který se stal opěvovaným i proklínaným symbolem světského bohatství, probádali, prokopali a přerýžovali každou píď zemí české Koruny s nepatrnou indícií výskytu kovu po staletí nejdražšího. Zlato je svůdnou vábničkou i pro současnou pestrou chásku zlatokopů, geologů, historiků i prostých milovníků přírody a turistiky. Všem jmenovaným, ale i ostatním zvídavým čtenářům, je určen průvodce po cestách přírodou za zlatem a historií, který vydala Česká geologická služba. RNDr. Petr Morávek, přední znalec zlata a jeho ložisek v České republice, autor, spoluautor a editor více než sta publikací s kolektivem spolupracovníků se tentokrát zaměřil na fenomén naučných turistických stezek po početných zlatonosných revírech Čech a Moravy. Na sličné publikaci plné informací, doprovodných fotografií, grafů a mapek se zasvěcenými příspěvky z jednotlivých regionů podíleli: Ing. Jaroslav Cícha, geolog Prácheňského muzea v Písku, Mgr. Lenka Losertová, studentka geologie na Masarykově univerzitě v Brně, RNDr. Josef Večeřa z České geologické služby v Jeseníku, Bohumil Toms, předseda Klubu českých zlatokopů, RNDr. Jaromír Tvrdý, geolog Česko - bavorského geoparku a Ing. Václav Zemek, v současné době poslanec Sněmovny ČR, odborník na historii a geologii zlatodolu Roudný.

O souvislosti vzniku Svobody nad Úpou s dobýváním zlatonosné rudy v kopcích nedalekých Rýchor by měl mít jakous takous povědomost každý svobodský občan. Dlabané zlatokopecké necičky vynášeli dávní hledači třpytivých zlatinek proti proudu Staré vody, která je dnes v mapách uváděna jako Zlatý potok, a po povrchových žílách do rozsáhlého terénu Bartova lesa i protilehlého Sklenářovického vrchu. Vesnice sevřená v údolí mezi oběma jmenovanými rozložitými návršími dostala údajně podle původní sklářské pece jméno Sklenářovice. Traduje se, že právě tady stála kolébka hornické osady, založené nedaleko při řece Úpě, nazvané podle starých hornických výsad Bergfreiheit - Svoboda (dolování). Souhrou nevyzpytatelných náhod jsem se v polovině právě uplynulého měsíce května ocitl ve Sklenářovickém údolí v nezasloužené roli průvodce plně obsazeného autobusu výtvarně nadaných mrňat ze Základní umělecké školy v Trutnově, namíchanými napůl se stejně zaměřenými dětmi z partnerského polského města Svídnice. Jejich prvotním úkolem bylo později v suchu a klidu učeben namalovat zajímavé spatřené dominantní prvky v krajině nebo vlastní osobité ilustrace mého nesouvislého vyprávění. Přál bych každému pohled na vytřeštěná kukadla, i přes nevlídné deštivo pozorných posluchačů, slyšících poprvé o první písemně zaznamenané lavině v Krkonoších, spadlé právě tady kousek od vás děti v roce 1655 a pootevřené papulky nad pověstí o svaté Barboře. Abych si zas tak moc nefandil, určitě mnohem větší nadšení vzbudily přítulné trpasličí kozičky v ohradě domácích zvířat místního farmáře.

Akce Brontosaurus, Den Země, Otvírání studánek, Ukliďme svět, Čisté Krkonoše, Čistá řeka (doplň dle libosti) a desítky dalších možností nabízejí všemožné spolky a organizace především na jaře všem, komu není lhostejný stav prostředí, ve kterém žijeme. Každý papírek sebraný v lese, nedopalek, odhozený do koše, když už nutně musíme kouřit na ulici, i úklid biologických stop po čtyřnohém miláčkovi, vypovídá mnohokrát o kulturnosti každého z nás víc, než vzletné proklamace. I při největší snaze je však stále dost lidí, kteří to mají tak zvaně „na háku" a s nimi odjakživa ruku v ruce kráčí jako škůdci všemocné živly. Vítr, déšť i současné civilizační technické vymoženosti, například doprava. Ne všechno zvládnou placené úklidové služby, ale ani nezištná pomoc dobrovolníků není nic nového pod sluncem. Ideální stav nebyl nikdy. Však si vzpomeňte, jak to společnost řešila jen během našeho života. „Totál ajnsac", brigády Národní fronty, akce Z, každoroční sklizeň zeleného zlata, noční výmlat (pochopitelně obilí) a další dobrovolně povinné zapojení veřejnosti do společensky prospěšných prací. V těch nejkrizovějších situacích nastoupila armáda. Naštěstí už nepamatujeme robotu. I tak je srovnávání zodpovědného a dobrovolného přístupu současných nadšenců, ochránců přírody i patriotů s „musem" totalitních let, kdy na účasti záviselo mnohé - od doporučení ke studiu, udržení místa v zaměstnání, pořadník na byt, výjezdní doložka na dovolenou k Baltu nebo na Balaton, přednostní poukaz na Trabanta - ve výsledku stejné: čisté město, čistá řeka, zdravý les.

Trochu nostalgie nikoho nezabije. (Nenechte se zmást úvodním obrázkem - to se jen ohlašuje apríl). Pro převážnou většinu pamětníků začíná jejich svobodská životní etapa po roce 1945. I ti mladší jistě uvítají pohled na známá místa na historických fotografiích, z úprkem se vzdalujícího 20. století, dříve než vyblednou stejně jako vzpomínky. Současný aprílový vtípek hlásí konec zimy, zato docela mladý buk u kostela v jedné z prvních poválečných, nejen pro manžele Korbelářovy s malým Vlastíkem, oblevu ještě určitě nečeká (1).