Freiheit

Na počátku všeho byl chaos. Věta převzatá z řecké mytologie platí i pro určení přesného data založení obecního spolku dobrovolných hasičů v někdejším podkrkonošském městečku Freiheit, dnešní Svobodě nad Úpou. Den, kdy se svobodští sousedé Weigert a Finger sešli u piva a dospěli k názoru, že by i Svoboda měla mít vlastní hasičský sbor jako nedaleké Hostinné, které tak učinilo první v oblasti s německým osídlením v roce 1864, nejspíš nikdo nezaznamenal. Od nápadu k realizaci je dlouhá a klopotná cesta. V byrokratickém Rakousko - Uhersku to platilo dvojnásob. Data registrací, povolení licencí, zapsání do katastru spolků s nespočtem úředních razítek a podpisů se postupně poztrácela v překladech. Nakonec se za směrodatný zvolil zápis dobového kronikáře, který do obecní kroniky napsal, že hasičský spolek byl založen v druhé polovině roku 1868, jako jeden z prvních následníků města Hostinné. Stejný rok je napsán na první známé fotografii zakládajících členů v původní hasičské fotokronice uložené v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově.

Ani když jde jen o tvarově nijak nápaditý pouťový hrníček s tou nejběžnější vedutou náměstí ve Svobodě nad Úpou na neznačeném porcelánu neznámé provenience. Třeba je to další objevený výrobek někdejší Pohlovy porcelánky v Žacléři, kam mohl obecní posluha dojít s objednávkou přes hřeben Rýchor pohodlně pěšky. Zlacený nápis „Freiheit in Riesengebirge" vzal za své pochopitelně jako první. Omšelost obrázku má však nejspíš na svědomí přepečlivá hospodyňka, která neměla o nějaké myčce na nádobí ani potuchy a Ottovým jemným pískem z Rakovníka ve dřezu nijak nešetřila, už kvůli přiloženým pohádkám pro děti. A mnoho by se nezměnilo, ani kdyby zůstala věrná tradiční krystalové sodě regionálního výrobce Franze Stephana ze svíčkárny v na hrníčku zobrazeném Freiheitu. Však to znáte - stokrát nic... Aneb, jak říkali staří latiníci, jmenovitě jistý Ovidius: Guta cavat lapidem non vi sed saepe cadendo.

Ústředním motivem dalšího pokračování seriálu s putováním za měnícími se kouty a mizejícími domy města Svobody nad Úpou je trojice ne příliš starých, ale vzácných fotografií již neexistující chaloupky s původním číslem 3. Na jejím místě vedle mateřské školy stojí „novostavba" ze sedmdesátých let minulého století s upraveným číslem popisným 403. Fotografie, za které děkuji manželům Bajburinovým, jsou dokladem, jak je důležité uchovávat památky na dobu jen nedávno minulou. Je běžnou zkušeností všech zájemců o historii (regionální obzvlášť) že se daleko snáz získají relikvie z dob Rakousko - Uherského mocnářství, než z let po druhé světové válce. Dnes, kdy fotografuje skoro každý je papírových fotografií paradoxně daleko míň než před vynálezem digitálních aparátů a chytrých mobilních telefonů. Tisíce virtuálních snímků ale dokáže zlikvidovat jeden pořádný blackout. O vžitém nešvaru nepopisovat obrázky pro budoucí pokolení a tím je odsuzovat do anonymity ani nemluvě. Přitom každé zachycení pomíjivého okamžiku má svou vypovídací hodnotu, bez které by nemohly vzniknout například ani tyto články.

Běda, třikrát běda, propadne-li někdo sběratelské vášni. I přes to, že poeta jakýsi, kdysi kdesi o sběratelství napsal - cituji: „Povznáší ducha, nezná věk ani pohlaví, je lhostejné k dalekým i blízkým. Ale andělskou perutí se dotýká věčnosti! Je to tajuplná cesta do vznešených světů. Je to slavný čin, který přináší obdiv a úctu, pocty i závist." Začíná to nevinně. Čirou náhodou máte najednou něčeho dva kusy. Pokud k nim začnete shánět třetí, jste lapeni. Může to být cokoliv. Od bezcenných tretek přes zlaté mince, automobilové veterány, vzácné obrazy až...až. Ale zůstaňme u pohlednic, ty zná každý. Od jejich vynálezu v druhé polovině 19. století přes „zlatý věk" do konce Velké války až dosud, zažily ve vlnách boom i úpadek, stejně jako filokartie, jak se chorobnému hromadění „obrázků, které změnily svět" dnes všeobecně říká. I sběratelé jsou většinou také jen lidi. Někdo má rád vdolky, někdo holky. Mnozí obojí. Každý si svou kolekci pořádá podle vlastního vkusu a dnes nutno dodat bohužel také podle finančních možností. I ten nejposlednější koníček je v dnešní době mrcha rozežraná. Ty tam jsou časy klukovského velikášství, kdy si rodící se sběratel myslí, že může sbírat všechno. Dříve nebo později narazí na své limity. Vzdělanostní, finanční, prostorové nebo manželku.

Žijí mezi námi jedinci, kteří si naprosto přesně pamatují, kde byli a co dělali ve zlomových okamžicích dějin, ať už osobních, regionálních nebo světových. Individua posedlá mánií zaznamenávat si pečlivě každý den svého života do deníčku předem vylučuji, i když je to činnost chvályhodná a mnohokrát i prospěšná. Při psaní memoárů jsou to berličky k nezaplacení. O to menší prostor však zůstává pro fantazii. Ale ne každý se narodí jako Kohout, Vaculík nebo Viewegh. Vždycky jsem obdivoval pábitele, kteří při vyslovení jakéhokoliv data sypali události z rukávu. Já osobně si nepamatuji nic! A že bych s blížícím se osmým křížkem na hřbetě mohl.

Když kronikář starobylého hornického městečka pod Rýchorami Bernard Hampel (*20. 10. 1871 - + 2. 10. 1934) vydal v polovině 20. let minulého století nedatovaný útlý svazeček výňatků z dějin Svobody nad Úpou, připsal ho „k užitku a prospěchu vlastivědnému spolku u příležitosti otevření místního muzea". Vlastivědný a muzejní spolek byl oficiálně založen v roce 1927 a jeho prvním předsedou se stal starosta města Rudolf Lissak zvolený v roce 1925. Muzeum bylo prozatímně umístěno ve školní budově a členové spolku za přispění mnoha dárců horlivě shromažďovali jednotlivé historické předměty a archivní dokumenty. Inventární soupis, který býval uložen v archivním fondu muzea, pořízený tehdejším správcem sbírek vrchním učitelem ve výslužbě Vinzenzem Schöpsem ještě před záborem pohraničních oblastí Československa včetně Svobody nad Úpou nacistickým Německem, obsahoval několik stránek vzácných a zajímavých položek. Bohužel po druhé světové válce a dost možná už během ní byla značná část sbírek rozchvácena.

Ze šmírácké komedie v podání trapných klaunů odehrávající se na politické scéně, zvu laskavé čtenáře již poněkolikáté do ryzí a nadšené atmosféry ochotnického divadla, které má ve Svobodě nad Úpou s různými přestávkami dlouholetou tradici. Docela první známý spolek „diletantů", jak se amatérští divadelníci tenkrát nazývali, vznikl již v roce 1870. Pro většinu i těch nejstarších pamětníků, kteří do vylidněného pohraničí přivandrovali s koncem II. světové války, začíná však i divadelní historie rokem 1945. Pováleční divadelní nadšenci se poprvé uvedli na veřejnosti 4. května 1946 hrou Oblaka významného dramatika Jaroslava Kvapila, jehož jméno si spolek zvolil do názvu. Zakladatelskou partu střídaly další generace a soubory. Aktivní bylo seskupení z 50. let při závodním klubu ROH Krkonošských papíren, které našlo zázemí s jevištěm v Národním domě v Maršově II.