Freiheit

Již staří Keltové a po nich stovky generací hledačů blýskavého kovu, který se stal opěvovaným i proklínaným symbolem světského bohatství, probádali, prokopali a přerýžovali každou píď zemí české Koruny s nepatrnou indícií výskytu kovu po staletí nejdražšího. Zlato je svůdnou vábničkou i pro současnou pestrou chásku zlatokopů, geologů, historiků i prostých milovníků přírody a turistiky. Všem jmenovaným, ale i ostatním zvídavým čtenářům, je určen průvodce po cestách přírodou za zlatem a historií, který vydala Česká geologická služba. RNDr. Petr Morávek, přední znalec zlata a jeho ložisek v České republice, autor, spoluautor a editor více než sta publikací s kolektivem spolupracovníků se tentokrát zaměřil na fenomén naučných turistických stezek po početných zlatonosných revírech Čech a Moravy. Na sličné publikaci plné informací, doprovodných fotografií, grafů a mapek se zasvěcenými příspěvky z jednotlivých regionů podíleli: Ing. Jaroslav Cícha, geolog Prácheňského muzea v Písku, Mgr. Lenka Losertová, studentka geologie na Masarykově univerzitě v Brně, RNDr. Josef Večeřa z České geologické služby v Jeseníku, Bohumil Toms, předseda Klubu českých zlatokopů, RNDr. Jaromír Tvrdý, geolog Česko - bavorského geoparku a Ing. Václav Zemek, v současné době poslanec Sněmovny ČR, odborník na historii a geologii zlatodolu Roudný.

O souvislosti vzniku Svobody nad Úpou s dobýváním zlatonosné rudy v kopcích nedalekých Rýchor by měl mít jakous takous povědomost každý svobodský občan. Dlabané zlatokopecké necičky vynášeli dávní hledači třpytivých zlatinek proti proudu Staré vody, která je dnes v mapách uváděna jako Zlatý potok, a po povrchových žílách do rozsáhlého terénu Bartova lesa i protilehlého Sklenářovického vrchu. Vesnice sevřená v údolí mezi oběma jmenovanými rozložitými návršími dostala údajně podle původní sklářské pece jméno Sklenářovice. Traduje se, že právě tady stála kolébka hornické osady, založené nedaleko při řece Úpě, nazvané podle starých hornických výsad Bergfreiheit - Svoboda (dolování). Souhrou nevyzpytatelných náhod jsem se v polovině právě uplynulého měsíce května ocitl ve Sklenářovickém údolí v nezasloužené roli průvodce plně obsazeného autobusu výtvarně nadaných mrňat ze Základní umělecké školy v Trutnově, namíchanými napůl se stejně zaměřenými dětmi z partnerského polského města Svídnice. Jejich prvotním úkolem bylo později v suchu a klidu učeben namalovat zajímavé spatřené dominantní prvky v krajině nebo vlastní osobité ilustrace mého nesouvislého vyprávění. Přál bych každému pohled na vytřeštěná kukadla, i přes nevlídné deštivo pozorných posluchačů, slyšících poprvé o první písemně zaznamenané lavině v Krkonoších, spadlé právě tady kousek od vás děti v roce 1655 a pootevřené papulky nad pověstí o svaté Barboře. Abych si zas tak moc nefandil, určitě mnohem větší nadšení vzbudily přítulné trpasličí kozičky v ohradě domácích zvířat místního farmáře.

Akce Brontosaurus, Den Země, Otvírání studánek, Ukliďme svět, Čisté Krkonoše, Čistá řeka (doplň dle libosti) a desítky dalších možností nabízejí všemožné spolky a organizace především na jaře všem, komu není lhostejný stav prostředí, ve kterém žijeme. Každý papírek sebraný v lese, nedopalek, odhozený do koše, když už nutně musíme kouřit na ulici, i úklid biologických stop po čtyřnohém miláčkovi, vypovídá mnohokrát o kulturnosti každého z nás víc, než vzletné proklamace. I při největší snaze je však stále dost lidí, kteří to mají tak zvaně „na háku" a s nimi odjakživa ruku v ruce kráčí jako škůdci všemocné živly. Vítr, déšť i současné civilizační technické vymoženosti, například doprava. Ne všechno zvládnou placené úklidové služby, ale ani nezištná pomoc dobrovolníků není nic nového pod sluncem. Ideální stav nebyl nikdy. Však si vzpomeňte, jak to společnost řešila jen během našeho života. „Totál ajnsac", brigády Národní fronty, akce Z, každoroční sklizeň zeleného zlata, noční výmlat (pochopitelně obilí) a další dobrovolně povinné zapojení veřejnosti do společensky prospěšných prací. V těch nejkrizovějších situacích nastoupila armáda. Naštěstí už nepamatujeme robotu. I tak je srovnávání zodpovědného a dobrovolného přístupu současných nadšenců, ochránců přírody i patriotů s „musem" totalitních let, kdy na účasti záviselo mnohé - od doporučení ke studiu, udržení místa v zaměstnání, pořadník na byt, výjezdní doložka na dovolenou k Baltu nebo na Balaton, přednostní poukaz na Trabanta - ve výsledku stejné: čisté město, čistá řeka, zdravý les.

Trochu nostalgie nikoho nezabije. (Nenechte se zmást úvodním obrázkem - to se jen ohlašuje apríl). Pro převážnou většinu pamětníků začíná jejich svobodská životní etapa po roce 1945. I ti mladší jistě uvítají pohled na známá místa na historických fotografiích, z úprkem se vzdalujícího 20. století, dříve než vyblednou stejně jako vzpomínky. Současný aprílový vtípek hlásí konec zimy, zato docela mladý buk u kostela v jedné z prvních poválečných, nejen pro manžele Korbelářovy s malým Vlastíkem, oblevu ještě určitě nečeká (1).

Když se na jaře roku 2016 opravovala ve Svobodě nad Úpou hřbitovní kaple, sloužící v minulosti jako márnice, objevilo se při jejím vyklízení i několik nestejně velkých dřevěných bedniček prošlých c.k. rakousko - uherskou polní poštou v I. světové válce. Okamžitě vyvolaly řadu spekulativních dohadů o jejich určení. Přemíra důležitějších momentů, především sejmutí věžičky a otevření vrcholové makovice slibující ukrytý nález s poselstvím předků, byla přítomnými fotografy bohatě zdokumentována. Na zaprášené polorozpadlé bedýnky se jaksi zapomnělo. Jediné prkýnko, které neuniklo objektivu přítomného Pavla Křivky, se stalo předmětem dalšího zkoumání. Místo uložení tajemných bedniček přímo svádělo k domněnce, že v nich byly posílány drobné osobní věci padlých vojáků pozůstalým rodinám k symbolickému uložení k ostatkům ostatních rodinných příslušníků na hřbitově. Teprve porovnání adres se seznamem svobodských mužských padlých na všech frontách v letech 1914 - 1918 vyvolalo oprávněné pochybnosti.

V Galerii Veselý výlet v Peci pod Sněžkou byla 20. ledna 2017 zahájena atraktivní výstava Portréty z Krkonoš od vybraných autorů tvořících v rozpětí posledních 115 let, slibující vysokou návštěvnost. Shodou osudových náhod se na jednom z nejnavštěvovanějších internetových aukčních portálů eBay objevila krátce před tím fotografická vizitka, inzerovaná jako „Junger Mann Matrose in Kataro" od Josefa Jeschke ze Svobody nad Úpou, majitele jednoho z prvních fotoateliérů v Úpském údolí, na výstavě hojně zastoupeného. Je to jen smutná ukázka konců vzácných rodinných památek krkonošských obyvatel „odsunutých" po druhé světové válce do Německa, o něž potomci už nemají zájem. Přitom je to i kulturně historické dědictví našeho domova, o které se v hodině dvanácté rozhodl starat nově založený zapsaný ústav Paměť Krkonoš, spolupořadatel výstavy. Existují i horší (nevratné) konce dobových archiválií, dobře známé i z domácích luhů a hájů. Tenhle fešný plaváček se tak naštěstí sběratelskou cestou za několik drobných europenízků vrátil zpátky do města vzniku portrétu, ale jak se později ukázalo i do svého rodiště.

Loni na tomto místě pootevírala dveře do nového roku 2016 malá Tonička, které koluje v žilách kapka modré krve dávných předků z rodu Piette Rivage. O podnikání a filantropických činech nejslavnějšího svobodského občana Prospera Piette Rivage neví aspoň něco málo ve Svobodě nad Úpou jen úplný ignorant. Přesto bude možná pro leckoho zmínka o působení firmy Piette na druhém konci republiky ve vzdálené západočeské metropoli Plzni novinkou. Relativně moderní plzeňskou papírnu s jedním papírenským strojem a denním výkonem až 6 000 kg papíru, jejíž odhadnutá cena byla stanovena na 445 775 zlatých, zakoupila podnikatelská rodina Piette výhodně za pouhých 132 000 na úvěr už v roce 1875. Vedení se ujali Prosperovi mladší bratři - Julius jako obchodní a Ludwig jako technický ředitel. Společně s celkovou modernizací zavedli speciální výrobu psacích a tiskových kancelářských papírů, rozšířili závod o výrobu celulosy a nově instalovali další dva papírenské stroje. Od té doby se počítá i úzká spolupráce s vynálezcem Františkem Křižíkem, na jehož vynálezu obloukové lampy se Ludwig patentově podílel. Patent se úspěšně prodával i v zahraničí a jen v roce 1882 vynesl 320 000 rakouských zlatých čistého zisku.