Freiheit

Snahy projektantů proniknout pomocí železnice do nitra krkonošských hor, včetně pokoření té nejvyšší, se datují od druhé poloviny 19. století a časopis Krkonoše o nich mnohokrát zasvěceně informoval. Většina těchto smělých plánů byla kupodivu neúspěšná. Dokonce i jejich moderní verze v podobě nové lanovky, známá jako „Kauza Sněžka" se vleče víc než desetiletí. K problému se během té doby vyjadřoval už kdekdo. Od ochránců přírody, podnikatelů v cestovním ruchu, obecních zastupitelstev i státních orgánů, lyžařů a Horské služby, až po stavbaře, výrobce lanovek a vleků nebo svaz turistů. Nevyjímaje ani všemocná media a politiky bez rozdílu stranické příslušnosti. Jen toho nejpovolanějšího se nikdo neptá. Jeho pravděpodobnou odpověď zachytil nakladatel Max Leipelt z někdejšího Warmbrunnu /Cieplice Sląskie/ na pohlednici podle originálu Fr. Rowlanda už kolem roku 1910. Obrázek je dostatečně výmluvný. Přesto je na adresní straně přitištěno ještě doplňující čtyřverší:

Co se sem všichni tlačíte -

mé horské ticho rušíte?

S rachotem hleďte zmizet!

Víc o vás nechci slyšet.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2001/9

„Album starých pohlednic Krkonoš" ještě stále voní novotou. Přesto si už jistě většina pozorných milovníků našich nejvyšších hor přečetla kapitolu o historii posílání těchto obrázkových pozdravů. Znalci jistě ocení zveřejněnou dopisnici německé pošty, vydanou tiskařem Kristianem Peipem z Gothy. Trojice turistů, či jak se sami podepsali cestujících, ji odeslala ze Sněžky 26. 7. 1886! Adresát František Malina ve Starém Kolíně ji obdržel hned následující den. Všimněte si, jak se od té doby změnil nejen vzhled královny pohoří a jejího nejbližšího okolí, ale především představy o Krakonošovi. Ať se na mne Jeho Veličenstvo nezlobí, ale tady vypadá opravdu jako strašidlo. Je jen smutnou skutečností, že největšími „ničiteli" historických pohlednic, byli paradoxně filatelističtí pionýři. Odtržením běžné a prakticky bezcenné známky znehodnotili nejeden přírůstek do sbírky pozdějších sběratelů pohlednic. To je také jediná chyba na kráse téhle rarity. S perfektním prvním hranatým razítkem pruské poštovny na Sněžce by to byla chlouba každé sběratelské kolekce.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/9

Motto: Ještě žije, ještě vládne, ten starý pohan, ve své říši na hranici mezi Čechami a Slezskem, veliký a plný sil, jako odpradávna.

/Otfried Preussler/

V poměru k trvání krakonošovské legendy docela nedávno, žili i lidé, kteří se s jeho kousky osobně setkali. Do obecní kroniky Pece pod Sněžkou zapsal několik příběhů starých horalů kronikář Stefan Dix. Tak například Tobiáš Jusuf z Chaloupek chodíval sekat vlčinu na seniště v Úpské rokli. Jednou, asi dvě hodiny po poledni, vedle něj postával kozel, černý jako uhel. Na Tobiášovu výzvu: „Dělej už něco, ty lenochu" se zjevil další černý kozel a začali se navzájem trkat. Tobiáš opět popichoval: „Trkněte se přece pořádně." Kozlové se do sebe pustili s takovou vervou, že létaly nejen jiskry, ale celé plamenné blesky a za chvíli byla louka v jednom ohni. Jusuf s vypětím všech sil unikl požáru na Kamennou pláň. Doma pak osm dní blouznil v horečkách. Později, když se probral, poslal do Úpské rokle na obhlídku spáleniště syna. Ten se vrátil s údivem: „Otče, co jste si to představoval? Louka je stejná jako dřív. Vaši kosu jsem přinesl i raneček s chlebem. Po ohni ani stopa." Starý po chvíli váhání usoudil: „To si Krakonoš ze mne udělal blázna."

Ani potutelně se uculující strejda v opršalém hubertusu, rozšafně bafající z památeční gypsovky, ani nabubřelý démon s muskulaturou kopírující žulové stavivo svých rodných „Riesengebirge". Do zástupu víceméně statických suvenýrových panáků vnesl trutnovský mistr modelace především pohyb. Schwantnerův Krakonoš v komorním provedení z bílého glazovaného porcelánu o maloučko přesahující výšku 20 cm, tak jak jej autor vymodeloval pro žacléřskou porcelánku svého mecenáše Theodora Pohla, energii přímo vyzařuje.

Foto Lubor Kotek

Jedním z méně známých sochařských ztvárnění Krakonoše byla polopostava inspirovaná očividně Šalounovou sochou v hořickém parku, umístěná daleko od domovského pramene největší české řeky, v Ústí nad Labem - Krásném Březně. Místní podnikatel a obchodník kovovým zbožím, náruživý ochránce přírody a uznávaný ornitolog Dr.h.c. Heinrich Lumpe (16. 2. 1859 - 21. 3. 1936), rodák z Doubice u Krásné Lípy, zde na místě zrušené cihelny na svahu Mariánské skály založil v roce 1908 na rozloze 6 ha přírodní ptačí rezervaci nazvanou Lumpepark, pokládanou dnes za první zoologickou zahradu na území někdejšího českého království. Ovlivněn činností jiného milovníka přírody, amerického průmyslníka Henryho Forda, budoval se značnými finančními náklady toto vyvážené a umělecké krajinné dílo celých 20 let, až do své nevysvětlitelné sebevraždy při pobytu v lázních Dubí u Teplic. V duchu dobového vkusu zde kromě stovek listnatých i jehličnatých dřevin, okrasných keřů a neobvyklých rostlin, se srnčí oborou a množstvím úkrytů pro ptačí hnízda, nechal z 20 vagónů tufu dovezeného z Duryňska vystavět romantické objekty zahradní architektury - pohádkovou jeskyni, trpasličí hrádek Heinrichsburg, či údolní jezírko s celým systémem kaskád a vodopádů. V roce 1914 byl park zpřístupněn veřejnosti. V meziválečném období jej navštěvovalo ročně až 50 tisíc návštěvníků. To už byl areál obohacen o Růžovou zahradu, Leknínové jezírko a řadu pohádkových výjevů a scenérií jako Perníková chaloupka, Červená Karkulka i publikovaný Krakonoš, obklopený zkamenělým lesem z araukaritů dovezených z Radvanic u Trutnova. Ve stejném roce jako park, založil podnikatel Lumpe společnost pro výstavbu vodovodů, která se v roce 1912 stala hlavním dodavatelem při výstavbě vodovodu v Janských Lázních a o dva roky později i na Sněžku. Vyhlášené radvanické naleziště zkamenělých pravěkých stromů mu tudíž nemohlo uniknout. V té době se na drancování vzácné archeologické památky zdaleka nepohlíželo dnešníma očima. Za zásluhy o ochranu přírody byl „Otec evropského ptactva" (o zákazu lovu zpěvných ptáků prý přesvědčil i italského diktátora Benita Mussoliniho) oceněn zlatým diplomem na univerzitě ve Vídni a čestným doktorátem univerzity v Greifswaldu v Duryňsku. Na místě Lumpeparku se do dnešních dnů zachoval pouze o sochařskou výzdobu ochuzený trpasličí hrádek. Kolem dokola se rozprostírá téměř 30 ha ústecké zoologické zahrady.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2007/6

Ne náhodou tvoří ústřední motiv poštovního razítka, které bude používáno ve dnech 16. - 19. 11. 2006 u příležitosti Regionální výstavy poštovních známek v Trutnově, jeden z významných symbolů města. Při té příležitosti určitě neuškodí připomenout si historické souvislosti.

Název půjčený z tradiční výstavky rukodělných prací amatérských tvůrců, pořádané každoročně na podzim Krkonošským muzeem ve Vrchlabí, uvádí historickou „Hand mache", která nijak neskrývá svou inspiraci jedním z nejrozšířenějších motivů zobrazení Krakonoše na pohlednicích v jejich zlatém věku na přelomu 19. a 20. století. A jako fotografická koláž užívaný ještě po druhé světové válce. Také na poslední výstavě v klášterním ambitu bylo možno spatřit artefakty, jejichž jedinou předností je aktivní vyplnění volného času autora. Hodně drsně řečeno, kdyby nevznikly, asi by se nic nestalo. Anebo jim chybí nános laskavé patiny několika desetiletí, který řadí uvedený obrázek pod shovívavý okřídlený výrok - „je to kýč, ale krásnej". Olejová malba na plátně, nesoucí „rukopis" celkem zručného malíře, zdobila původně načančaný oválný polštářek korunující pyramidu peřin pod vyšívaným přehozem v parádním pokoji. V krajním případě jej pán domu, když se hospodyně nedívala, použil jako podložku pod hlavu při nedělním šlofíčku na kanapátku tamtéž. Patrné stopy opotřebení tomu dokonce nasvědčují, i když dle hrubé slamněné výplně soudě, tomuto účelu asi opravdu určen nebyl. Vsazením plátna do současného rámečku vznikla docela milá a esteticky únosná dekorace interiéru milovníka krkonošských starožitností.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2008/12