Freiheit

Ať jsme i v roce 2011 v dobrých rukách!

„ Ještě žije, ještě vládne, ten starý pohan, ve své říši na hranici mezi Čechami a Slezskem, veliký a plný sil, jako odpradávna."

/Otfried Preussler/

Setkání s Krakonošem

Snad proto, že když jsem byl ještě malý kluk a hory na horizontu se mi zdály z kopce od trianglu, kam jsem většinou chodil pást naši kozu Bětu a v zimě lyžovat, díky podobě s obrovskými ňadry, tak tajemné a lákavé a Sněžka v pozadí tak vzdálená a nedostupná, poslouchal jsem povídačky o Krakonošovi vždycky se zvláštním zaujetím. Dohady o tom, zda mocný duch hor opravdu sedává na skalisku nad Obřím dolem, klátí nohama a huláká na kolemjdoucí, mi nedávaly spát.

Některé omyly přejímané z generace na generaci houževnatě přežívají s tvrdošíjností hodnou obdivu přesto, že pravý stav věcí je znám a cestička k prameni vyšlapaná. V krkonoš­ské regionální literatuře je čítankovou ukázkou takové dezinformace spor o autorství sochy Krakonoše na kašně v Trutnově. Početnost jejího výskytu vzbuzuje podezření, že ji stále novým hlasatelům podsouvá se škodolibostí sobě vlastní sám vládce hor. Zvláště, když ten trutnovský není žádné harrachovské dobračisko, ale neúprosný běsů pán, podporovaný navíc čtyřmi pidikumpány, kteří už sice na kašně dávno nej­sou, leč pikle určitě kují dál. Známe permoníky! Nechal se ošálit i seriozní Vladimír Preclík ve svém půvabném sochař­ském místopisu našeho kraje - Tiše se přemisťovati, stejně jako zkušený regionální badatel, autor stati o Krakonošovi v nejnovějším turistickém průvodci Krkonoše z jilemnického nakladatelství Gentiana. Kořínky bludu o Krakonošově kolébce ve Vídni je nutno hledat před těmi více než sto lety na trutnovském rynku.

Krkonoše v patnáctém století, to jsou červánky dějin lidského pronikání i do nejvyšších partií hor. Tajuplné neprobádané oblasti a pověsti o bohatství rud a drahých kamenů, začaly lákat cizince, hlavně Benátčany, kteří zkoumali naleziště po celé tehdejší Evropě. Měli zájem především o drahé kameny pro florentskou mozaiku, kameje a intaglie do šperků. Jejich drobná prospektorská díla, krátké štoly a povrchové odkryvy, byla roztroušena po celých Krkonoších. Stopy po nich smazala staletí. Zůstaly jen písemné zprávy, mnohdy záhadné a značně nadsazené, tzv. Vlašské knihy. Zhruba do této doby lze trochu hypoteticky umístit vznik bájí o mocném duchu hor Krakonošovi.

Ilja Erenburg, ruský spisovatel a světoběžník, patrně nikdy nenavštívil Krkonoše. Jinak by nemohl opomenout zařadit do své půvabné povídkové kolekce Třináct dýmek i tu čtrnáctou - dýmku Krakonošovu. Alespoň ten méně démonický, lidštější pantáta v zelené kamizole, do kterého zhmotnilo své představy o bájném pánovi hor za několik století jeho „existence" české etnikum, je bez dobře zakouřené dýmky společensky téměř nemožný. Také na posledním přírůstku mé sbírky krakonošovských památek je zachycen jeden z pozemských představitelů Jeho Majestátu s pěknou vyřezávanou dýmkou, zobrazující shodou okolností jen další podobu svého majitele. Svoboda nad Úpou je naštěstí malé hnízdo a většina pamětníků si ještě vzpomíná na mistrné figurky, loutky a samorosty řezbáře Stanislava Háka. Desítky jeho originálních autorských loutek včetně scénických výprav pro válečné Boučkovo divadlo v Jaroměři, doplnila početná řada dalších, vzniklých již v poválečné Svobodě nad Úpou, pro zdejší Krakonošovo loutkové divadélko, jehož byl duší i tělem zároveň. Svůj nesporný talent a řemeslnou zručnost promarnil bohužel v zapšklých maloměstských poměrech modelářského ateliéru místní továrny na okrasné svíčky, váben stále častěji naléhavým voláním pochybných kumpánů od šenku, kam to bylo jen pár kroků přes dvorek. Identifikovat jeho Krakonošovu dýmku, bylo tedy docela snadné. Zvlášť když se v archivu tvůrcovy rodiny našla fotografie jejího detailu. Kdo je ale onen zamračený Krakonoš s nalepenými vousy? Píši to nerad, ale jeho dokonalé inkognito se mi zatím odhalit nepodařilo.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/12

Marné volání krkonošských nadšenců, oživené opět docela nedávno při volbě prezidenta, není samozřejmě nic nového pod sluncem. Pán hor se už dokonce jednou na Hradčanech usadil. Zatím co kronika Špindlerova Mlýna o této skutečnosti mlčí, dokládá to dobový tisk. Konkrétně drobná zprávička podepsaná šifrou - ar - v deníku Práce z 24. 3. 1946 s titulkem „Z Krkonoš u presidenta." Prezident republiky dr. Edvard Beneš podle ní přijal 19. března 1946 delegáty ze Špindlerova Mlýna v Krkonoších, kteří mu mimo jiné tlumočili pozvání obyvatel k návštěvě tohoto horského střediska a Krkonoš vůbec. Tehdejší předseda Místního národního výboru Jan Musil, národní správce hotelu Nikolaj, předal panu prezidentovi také krásně řezanou sošku sedícího Krakonoše, jako ukázku domácké umělecké tvorby. Na našem doprovodném snímku je Krakonoš z lipového dřeva, sloužící jako stojánek na fotografie, zhotovený v přibližně stejné době ve svobodské „dílně" Stanislava Háka. Kde asi vznikl a jakou měl podobu ten, který skončil v některém z temných koutů hradního depozitáře v matičce nad Vltavou?

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/2

Krkonošská mytologie zná nekonečnou řadu podob pána hor. Z galerie důstojných starců s mohutným plnovousem se výrazně vymyká eroticky pojatá mladistvá postava máchovsky romantického vzhledu, na poválečné nedatované pohlednici neznámého vydavatele. Předloha z roku 1946 je dílem někdejšího profesora kreslení na reálce v Karlíně, rodáka z Podkrkonoší, Josefa Tomáše Blažka. Mistr perokresby, významný ilustrátor a krajinář se narodil 7. března 1884 v Dolní Kalné na Novopacku. Studoval na pražské umělecko průmyslové škole u profesorů Lišky, Preislera a Hofbauera, později na akademii ve speciálce Maxe Pirnera. Po návratu ze studijního pobytu v Mnichově působil krátce jako asistent kreslení v Hradci Králové. Množství ilustrací, kterými přispíval do soudobého tisku, ať již to byly „Kopřivy", dětský časopis „Máj" či v letech 1925 - 1935 „Venkov", je signováno i jeho početnými pseudonymy - Alois Kuchař, Antonín Husák, Frant. Jeteba, J. O. Quetl. První knihu - Annu Kareninu pro nakladatele J. R. Vilímka ilustroval roku 1909. V letech první světové války byl převelen jako „civilkář" spolu s O. Blažíčkem na restaurování fresek kostela sv. Mikuláše v Praze. Byla to zřejmě dobrá škola. Nabyté zkušenosti uplatnil později při malbě rozměrných fresek na mnoha venkovských záložnách, při výzdobě hornického kostela sv. Prokopa v Březových Horách, nebo při ztvárnění výjevu se sv. Václavem na soukromé vile ministra Dolanského v Lochově. Výstižné portréty bývalých ministrů, již zmíněného chlebodárce Dr. Dolanského, Dr. Meissnera, Dr. Veselého a Dr. Popelky z Blažkova pera, zdobily kdysi jeden z interiérů ministerstva spravedlnosti. Z mnoha studijních cest po Německu, Holandsku a Anglii, pobytu v Paříži i putování za prací na freskách po vlasti, pochází jeho okouzlení krajinou. Od první výstavy v Benátkách roku 1918, které se zúčastnil s obrazem „Vesna", získal mnoho významných ocenění - za portrétní perokresby, návrhy plakátů, krajinářské cykly kreseb i živelně erotické akvarely nebo tempery. Pod jedno jisté uznání navíc od samotného Krakonoše - za tvůrčí odvahu - se bez váhání podepisuji i já.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/7