Freiheit

V hromádce starých pohlednic s vyobrazením nejvyššího vládce krkonošských hor uvízla na některé dávné sběratelské burze i tato zajímavá pohlednice. Široko daleko žádné hory. Jen lán zrajícího obilí a v něm statná postava velice podobná Krakonošovi. Až na přehlédnutelnou maličkost - kosu připevněnou k noze. Je to Krakonoš? Není to Krakonoš? Není to Krakonoš! I když se jménem podivného žence „Da Billmatzschnitta", napsaným na zadní straně lístku chebským dialektem, jsem si dlouho lámal hlavu. Že je to ale nějaký vzdálený Krakonošův bratranec z Krušných hor se dalo tušit. Pohlednici vydal spolek německých obyvatel někdejšího Egerlandu, jak se kdysi nazývalo území Chebska bez ohledu na státní hranice.

Při každém objevení další neznámé fotografie z tisíců profesionálních pohlednic a nespočítatelného množství amatérských snímků Jindřicha Buchala - Beneckého, Krakonoše na plný úvazek, od jehož narození uplynulo již neuvěřitelných 130 let, mi znovu a znovu defiluje před očima bezděčné srovnání s desítkami dalších představitelů nejvyššího pána nad Krkonošemi. Ti první následníci jako pan Podstata, Klíček, Umlauf nebo Pechan a s přimhouřením oka, ať mi promine, i trochu přezdobený, dosud kralující pan Jirouš, uplatnili především svou fyzickou podobu se všeobecnou představou o Krakonošovi a jedinou stylizací jim byla „civilně" působící lesnická uniforma, v mnoha případech patřící k jejich povolání a typická fajfka i dávno nefunkční hůl. Působili, stejně jako první a nejpopulárnější ryze český poválečný Krakonoš pan Buchal, důstojně a uvěřitelně jako přirozená součást krkonošské přírody, skoro jako by byli jedním z horalů. Ani oni však v mých očích ve srovnání neobstojí. Možná i proto, že bývalý benecký fořt byl první můj Krakonoš poznaný osobně ve vnímavém věku na hranici dětství a chlapectví, navíc uprostřed svého království, při mém prvním výstupu na Sněžku začátkem léta 1949.

Všestranný jizerskohorský umělec Adolf Schnabel se k postavě Krakonoše vracel ve své tvorbě vícekrát. Jen z pohlednic s námětem nejvyššího pána krkonošských hor, známého v malířově rodném etniku jako Rübezahl a vydaných jeho nakladatelstvím v Desné, by se dala sestavit docela pestrá minikolekce. V duchu germánského kultu nikterak přívětivého, spíš škodolibého a zlomyslného obra, tak odlišného od dobračiska s faječkou, který jakoby právě vyšel z některé z českých hájoven, ho taky většinou ztvárňoval. Ať už jak domlouvá neukázněnému lyžaři, či si nebezpečně pohrává s příliš dotěrným turistou, nebo se chystá svrhnout skalisko na celé to nevycválané lidské plémě, vždy je to proti „pidi člobrdíkům" opravdový a mocný velikán. I jeho rozevlátá postava sjíždějící horské svahy šusem na lyžích, nebo majestátní figura strnule přehlížející své království, budí respekt. Dokonce i účelově přepracovaná vánoční varianta s ozdobeným stromečkem má do laskavosti svátečního kýče na hony daleko.

V letošním březnovém čísle časopisu Krkonoše - Jizerské hory vyšel článek o bronzové sošce Krakonoše objevené až v San Francisku. Souhrou šťastných náhod se na druhém konci republiky pod Krušnými horami vynořil Krakonošův dvojník. Pan Mgr. Petr Zahradníček, současný místostarosta města Loket, zakoupil už v roce 1999 totožnou bronzovou sošku, jen na odlišném soklu z hrubě opracovaného kamene, údajně moravské žuly. Vymyslel si k postavičce legendu o skřítku Gottsteinovi, vládci loketských skal, hvozdů a podsvětí. A protože je nejen recesista, ale i muž činu, nechal za zhruba 50 000 Kč vyrobit metr vysokou bronzovou kopii, která je od roku 2001 umístěna na skalním ostrohu přímo uprostřed hradního nádvoří hradu Loket na Sokolovsku spolu s kasičkou na příspěvky na její zhotovení.

Tuhle pozoruhodnou bronzovou plastiku klasického Rübezahla se podařilo díky vymoženosti internetu objevit až za velkou louží v jedné vyhlášené galerii v San Francisku. Dílko zařazené galeristou s americkou velkorysostí do okruhu tvorby některého českého nebo německého umělce kolem roku 1910 není bohužel signováno. Je však naprosto očividné, že se autor zcela nepokrytě inspiroval známým obrazem rakouského malíře Moritze von Schwinda z roku 1859 uloženého v Schackgalerii v Mnichově, jehož více i méně zdařilé kopie jsou rozšířeny nejen v Krkonoších, o nesčetných reprodukcích včetně pohlednic ani nemluvě. Vyobrazená soška na masivním mramorovém soklu je vysoká 265 mm (se soklem, díky němuž váží 12,8 kg o necelých10 cm víc) a nápadně se podobá dřevěné nadživotní figuře, vycházející z téže obrazové předlohy a známé dnes už jen z fotografií.

 ....štípla blecha Němce; .... Áda spad s kredence. Bože, co různých variant jsme si jako kluci navymýšleli na melodii slavného sokolského pochodu ještě z dob Rakouska - Uherska. A to jsme tenkrát ani zdaleka netušili, že tento na historické události bohatý den, se daleko za oceánem pompézně oslavuje jako Den nezávislosti na paměť přijetí Deklarace nezávislosti USA na Velké Británii dne 4. 7. 1776. Jen pár náboženských šprtů možná zaznamenalo, že má taky svátek svatý Prokop, český zemský patron, který se nebál zapřáhnout čerta do pluhu. Češi jsou dnes minimálně v celé Evropě vyhlášeni jako národ bezvěrců. Ale taky houbařů! A každý správný houbař přece ví, že sv. Prokop seje houby. Jenže vykládejte to v Krkonoších. U nás se této bohulibé úlohy ujal sám Krakonoš. Pro siroty a chudé vdovy sází údajně do mechu, alespoň podle oblíbené spisovatelky Marie Kubátové, občas i hříbky z ryzího zlata. Že je to pravda pravdoucí dosvědčuje i plejáda všemožných postaviček Pána hor z dílen lidových tvůrců, kteří ho při této činnosti zachytili. Kdosi jej prý nedávno viděl na vlastní oči na Dlouhém hřebenu a v Lysečinách. Kdo nevěří, ať tam běží. Už rostou!

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2012/7

Název článku o bezesporu nejznámějším obyvateli našich nejvyšších hor jsme si vypůjčili od pana Antonína Tichého - znalce krkonošské historie, ukázkového patriota a hlavně literáta, který se (nejen) Krakonošem zabývá už pěkných pár let. Následující řádky jsou vlastně koláží jeho textů, publikovaných v nejrůznějších periodikách. Při četbě se možná neubráníte dojmu, že Antonín Tichý je Krakonošův nejlepší kamarád...

Jana Patková