Freiheit

Slavnostní vernisáží byla ve čtvrtek 27. ledna 2022 v 17.00 hodin zahájena v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově dlouho avizovaná výstava nazvaná Pozdrav z Krkonoš. S nostalgií ji jistě uvítají všichni návštěvníci našich nejvyšších hor. Vždyť kdo by neměl doma nějaký suvenýr z některé návštěvy atraktivního a snadno dostupného pohoří s dominantní Sněžkou a všudypřítomným sympatickým vládcem pantátou Krakonošem. Ať už je to některá z nepřeberně druhů pohlednic, stará turistická mapa nebo kapesní průvodce, vyřezávaná vycházková hůl pobitá turistickými štítky, malovaná sklenička, hrníček či talířek s vyobrazením starobylé horské boudy, veduty některého z letovisek nebo tváře samotného vousatého pána krkonošských kopců a údolí. A ještě jsou tu medaile, plakety a odznaky, turistické přívěsky vedle Krakonoše také s bájným Ullrem patronem lyžařů nebo současné pestrobarevné námětové vizitky. Muzejníci připravili nespočet dalších drobností, které si návštěvníci odváželi na památku z Krkonoš od první poloviny 19. století až po současnost. Mnoho z těchto upomínkových předmětů vyráběli místní horáci podomácku, jiné chrlily firmy specializující se na výrobu suvenýrů roztroušené po různých místech v tuzemsku i ve světě. Lační diváci tak mohou srovnávat lidové naivní výrobky s artefakty mnohdy vysoké řemeslné dokonce umělecké úrovně. Na výstavě se bude až do konce května roku 2022 prsit i několik exemplářů ze sbírky, jejíž součástí je s evidenčním označením „Sb. anti ev. č. 057" pajdulák na snímku.

Grafologové dosvědčí - písmo nelže. Stejný rukopis jména Krakonoš na fotografii poslané poštou z Černého Dolu na sklonku roku 1965, stejný v té době již neužívaný tak zvaný „malý" formát a pravděpodobně i tentýž strejda s nalepenými vousy jako na snímku z pozůstalosti svobodského řezbáře Stanislava Háka publikovaném před 21 lety v časopisu Krkonoše - Jizerské hory v článku Krakonošova dýmka. Jenže k odhalení inkognita muže v Krakonošově převleku je to pořád málo. Mysliveckou hučku s odznaky nosil v kraji každý druhý horal. Ale ten urputný pohled a charakteristicky vykrojená ústa - kde jen jsem tenhle kukuč viděl? Největší tma je zpravidla pod svícnem. Tak znova! Ten klobouk....

Foto - anti

Ještě doznívají zážitky z již 17. ročníku Rudolfových slavností pořádaných ve Svobodě nad Úpu v sobotu 18. září 2021. Na sítích je přebila agresivita hackerů a celostátně současný volební tyjátr s výměnou panáků do poslaneckého panoptika. Mohu-li si vybrat, volím prvně jmenovaný mumraj, který se tentokrát obešel i bez mé osobní účasti. Původně se ten velkolepý novodobý jarmark zasvěcený císaři Rudolfovi II. z rodu Habsburků začal slavit symbolicky 18. října na paměť povýšení hornické osady pod Černou horou na město. Panovníkův dekret z 18. 10. 1580 se sice nedochoval, ale na jeho existenci odkazuje řada dalších mladších pergamenů, počínaje listinou Ferdinanda III. z roku 1648, uloženou v depozitu SOkA v Trutnově. Krakonoš ale říjnovému termínu nepřál, tak místní konšelé přesunuli slavnosti z nebezpečí podzimních plískanic do poklidnějšího období babího léta.

To je Krakonoš na měsíc září. Čas, kdy se léto zvolna láme do podzimu. Sluníčko se ještě občas blýskne hřejivým paprskem babího léta, ale co naplat, konec je už na dohled. Ani Krakonoš není žádný jura aby necítil každý kloub v obřím těle. Na Sněžku nevyběhne jako za mlada rychleji než trénovaný jelen od Luční boudy. Jen ve vzpomínkách si ještě vybaví, jak i v pokročilejším věku rošťácky mával na zkřehlé turisty ploužící se od sloupu ke sloupu na dosluhující sedačkové lanovce. Ty moderní kabinky pod taktovkou „nového koštěte" náčelníka Jirky Špetly z nedaleké Svobody nad Úpou, profrčí kolem nějak příliš rychle. Pán hor stále častěji odpočívá. Sem tam ostudně zakopne o vyčnívající kámen na štětované cestě nebo o uschlý kohát kosodřeviny, které kdysi s lehkostí jankovitě přeskakoval. (Inu, bosky ani v polobotkách starý brachu se už dávno do hor nechodí, jak ví z letáčků Horské služby každý školáček). Kilometrové stoupání po „Klimešových schodech" s fujtajbl plechovými podstupnicemi ho začíná děsit i ve snu. Ani jemu na nich nevychází kolohnátský krok a funí jako prasklý měch u historických varhan mistra Tauchmanna z Verchlábe před restaurováním. Žádný z nás, smrtelných horáků Jeho Majestátu sice do hlavy nevidí, ale třeba se mu v ní i při vědomí vlastní nepomíjivosti honí stejné myšlenky jako kdysi „krkonošskému poutníkovi" Karlu Hynkovi Máchovi, který do své Pouti krkonošské vepsal věštecká slova: „...pak spláchne déšť a setře vítr stopy kroků mých, jako bych nikdy nebyl šel po horách těchto."

To mi blesklo myslí okamžitě, když jsem jednou takhle po ránu přehazoval vidlemi všechny ty suvenýrové cetky z Krkonoš a z kupy na mě vykouknul tenhle rozevlátý strejda. Na obvykle stále ještě slunný letní měsíc srpen Krakonoš jako vyšitý. Přestože už je dávno po svaté Anně, kdy i zkušeného horáka prvně zamrazí v zádech. Mužný portrét pána hor na kruhovém medailonku, ještě zdaleka ne starce s širokým úsměvem ve vousaté tváři připomíná symbol sluníčka na parergonech starých map. Současníkům mladších ročníků narození zas určitě evokuje jeden z nejoblíbenějších emotikonů, smajlíka úsměvu. Turistické přívěsky, nejen s motivem Krakonoše, všeobecně a nesprávně nazývané „Ullry" nošené původně na opaskovém poutku lyžařských kalhot jsou již delší čas středem sběratelského zájmu. Mnohé tvoří v numismatických a faleristických sbírkách rovnocenný protiklad svým hodnotnějším raženým sestřičkám - mincím a medailím.

Ne každý strejc, který si nechá narůst vousy se tak automaticky stane Krakonošem. Někteří si tak samolibě říkají a veřejnost jim to takříkajíc s odpuštěním „žere". Našli bychom je daleko od Krkonoš a nejen v Čechách. Jednoho takového jsem kdysi potkal na Valašsku. Donesla se mi zpráva i o Krakonošovi ze Šumavy. Historie zná Rübezahla ze Slezska, z Krušnohoří, Harzu i Bavoráka z Alp. O každém z nich už tu padlo nějaké ztracené slovo. Panáček v myslivecké kamizole vylosovaný na měsíc červenec je ze samého chvostu Krakonošova království, ke kterému se v časech, kdy se jmenovalo Riesengebirge počítala i německojazyčná oblast Adršpašských a Teplických skal. Spojená velkolepá skalní města oddělená hlubokou Vlčí roklí ležící zhruba mezi obcemi Adršpach a Teplice nad Metují jsou od roku 1933 vyhlášena Národní přírodní rezervací, největší svého druhu v Evropě. Členitý reliéf vytvořený v kvádrových pískovcích nabízí pohledy na monumentální seskupení skalních útvarů s obřími rozměry. A co je v české kotlině obří, je i Krakonošovo. Tady všude byl. Tady seděl - dalo by se parafrázovat počínání jiného obra z populárního kusu Divadla Járy Cimrmana.

V normálních časech býval měsícem knihy březen. Jakýsi covid však drasticky zamíchal ustálenými hodnotami. Vše se posouvá, odkládá, ruší, zavádí, rozvolňuje a obnovuje. Tak se nelze divit, že je Krakonoš s čtenářským motivem publikován v červnu. Docela úplně od věci to přece jen není. První letní měsíc je mimo jiné zasvěcen také myslivosti. Tu vzdálenou jazykovou souvislost vytuší snad každý s měřitelnou dávkou fantazie. Stejně tak nebude jistě nikdo pochybovat, že ten chatrně oblečený dobře rostlý stařec sedící na skalisku soustředěný na nějakou zajímavou četbu ledabyle opřený o vývrat mladého stromku místo poutnické hole je Krakonoš. Zejména, když si na podporu této skutečnosti pomůžeme obvyklou troškou životopisných informací. Autorem kouzelného ex libris, který své dílko naštěstí podepsal, byl německý malíř a grafik Georg Bernhard Liebig. Rodák z tehdejšího slezského Wernersdorfu (dnes Pakoszów, městská část Piechowic v Jelenohorské kotlině) kde se na dohled od Krkonoš 17. března 1873 narodil a vyrůstal, studoval později na Berlínské akademii umění a pak u norského malíře profesora Schmitha na umělecké škole ve Výmaru. Zemřel v roce 1937 ve Frankfurtu nad Mohanem kde od roku 1893 žil a tvořil. Proslavily ho zejména cykly leptů z Frankfurtu, hradů na Rýně či města Mainz. Bravurně zvládal krajiny, portréty i zátiší. I na malé plošce knižní značky jako je uvedené ex libris otištěné z desky o rozměrech 10,5 x 10 cm na archu velkém 16 x 24 centimetrů dokázal zachytit svůj vřelý vztah k rodným horám i lidsky ušlechtilou podobu jejich božstva. Pro zadavatele to byl možná jen jeden z mnoha exemplářů jeho proslavené sbírky. I když i spisovatel Oskar Leuschner měl kořeny ve Slezsku. Narodil se 9. května 1870 v Großburgu, což je v současnosti ves Borek Strzeliński v Dolnoslezském vojvodství v Polsku. Stal se věhlasným knihkupcem ve Vídni, Lipsku a Berlíně kde 3. února 1935 zemřel. Své literární práce, ve kterých byl zastoupen i Krakonoš vulgo Rübezahl publikoval pod pseudonymem Erich Stark. V roce 1902 se stal členem sdružení přátel ex libris v Berlíně a jeho početná celoživotní sbírka ho řadí mezi největší německé sběratele tohoto miniaturního výtvarného umění.