Freiheit

Povídačky, že si Krakonoš své panství na horách ohlídá sám, platí jen v pohádkách. A taky na historických pohlednicích. Celou sérii působivých „ochranářských" námětů s nas-štvaným Krakonošem alias Rübezahlem v hlavní roli situovaných do Krkonoš, ale i do pověstmi opředeného pohoří Harz ve středním Německu s nejvyšší tajemnou horou Brocken vyprodukoval německý malíř a ilustrátor s anglickými předky Franz Hermann Robert Rowland. Narodil se v Löbau v Horní Lužici v roce 1864 kam se jeho otec přistěhoval z Anglie v roce 1852 a po čtyřech letech se oženil s místní dívkou Augustou Schulze. Franz nastoupil roku 1887 na uměleckoprůmyslovou školu v Drážďanech. V městské části Blasewitz působil později jako uznávaný malíř. Zemřel v roce 1941. Rowlandovy sto let staré apely jsou platné stále.

Krakonoš - a třeba i po tisící! Klidně zase ten „německý". Co naplat, když historických pohlednic s Rübezahlem je na evropském sběratelském trhu podstatně nejvíc. A každá je jiná. To jen laikům se zdají všechny na jedno brdo. Na letní měsíc červenec, kdy se to v přírodě všelijakou tou nově zrozenou živočišnou havětí a žouželí přímo hemží, se mi kolorovaná kresbička pána hor s doprovodem jeví jako stvořená. Podepsaný autor Peter A. Becker, s nímž jsem ještě bohužel neměl tu čest, je v úzce vyhraněných kruzích filokartistů znám například vícekusovou kolekcí jubilejních barevných litografií z roku 1910. Působivé ilustrace z dějin Słupska byly vytištěny k 600. výročí založení starobylého města Stolp v Pomořansku. Z této části dnešního Polska pocházela čtvrtá manželka Karla IV. Eliška Pomořanská, kterou nezapomenutelně ztvárnila mladá Jana Brejchová ve filmu „Noc na Karlštejně". A jen na okraj - Eliška nebo též Alžběta zemřela ve věnném městě českých královen Hradci Králové v roce 1393, téměř na dohled od Krkonoš. S podobným posláním vznikla nejspíš série obrázků ze slezských hor.

„Takhle maličkej" byl krkonošský velikán Krakonoš za vlády rudých komančů, kdy hory patřily pracujícím. I když i on se snažil vystupovat v duchu prázdného hesla „Čelem k masám" hlásaného proletářskými křupany, kteří se usalašili na Hradě českých králů, byl jimi nahlížen jako nicotná figurka z dalekých hor. Ať už to byl alkoholik a vrahoun s rukama od krve a hoblinami ve vlasech se svou karlínskou partou a primitivní Martou, bodrý prolhaný odborář z kamenolomu Zápotonda s nerozlučnou garmoškou alias Ušaté torpédo nebo „der schöne Toni" od soustruhu v ČKD pro toporný oficiální postoj zvaný Urukvajec. Nakonec skončili všichni jako kůl v plotě a my jsme se bláhově domnívali, že zacinkáním klíči se všechno změnění aspoň na nejvyšších vrcholcích. No nezměnilo. Jen Krakonoš je veličina stálá, i když je to jen mrňavý panáček z lipového dřeva. Drobná sympatická dřevořezba je na první pohled dílem zručného profíka, který se skromně podepsal jen pouhými vyrytými iniciálami R. H. To může být prakticky kdokoliv. Jeden z prvních bláznivých nápadů tipoval dokonce, že je to monogram Schwantnerova bájného učitele, vrchního modeléra ze žacléřské porcelánky Theodora Pohla uváděného všude jen jako „starý Hartmann" z Durynska. To by ale byla opravdu velká náhoda. Jeho dodatečně zjištěné křestní jméno začínající písmenem G (Gustav?, Gerhard?, Günter?) utnulo všechny další spekulace. Nakonec tu chybu, že svůj výtvor neoznačil plným jménem, udělal možná nějaký soudruh z NDR v podhůří Krušných hor, který nezapomněl poctivé řemeslo.

Vybrat nějakého zajímavého Krakonoše na květen v duchu mé autorské zkratky a zůstat věrný historickým pohlednicím nebylo kupodivu nic těžkého. Nejkrásnější jarní měsíc tentokrát jakoby chtěl vynahradit veškeré strádání způsobené pandemií koronaviru, opravdu hýří barvami, které si v karanténě při pohledu z okna zrovna moc neužijem. Šťavnatá zeleň stromoví je prozářená květy v počáteční převažující bílé, do které se postupně mísí všechny ostatní barvy duhy. Všechno pučí a se nalejvá, jen mě nikdo nepučí ani nenaleje - hospody jsou dosud zavřené. Proti logickému očekávání nějakého kýčovitě pestrobarevného pána hor, kterými překypují mnohé kolekce historických pohlednic z Krkonoš, nasazuji těžkou váhu originální kresby tužkou na nejlevnějším korespondenčním lístku z počátku 20. století. Jestli pisatele vedla touha prosadit své výtvarné nadání či jen pouhá šetrnost už asi nikdo nezjistí. Vsadil bych spíš na druhou možnost, protože dopisnice německé provenience pouze s nápisem Postkarte v záhlaví a předtištěnými adresními řádky tak zvané „krátké adresy" (po roce 1906) nemá žádný další identifikační marker. Ani signaturu tiskárny, ani předtištěnou známku. Jen vtipné zdravice psané ve verších minimálně pěti různými rukopisy s humorem žehrající na deštivé psí počasí od plných půllitrů v suchu a teple v té době vyhlášené horské restaurace. Neznámému adresátovi nevšední památku z hřebenové túry napsanou na Boudě prince Jindřicha zřejmě veselá partička kolem podepsaného strýčka doručila osobně. Bohužel u data 26. VII. zapomněli připsat rok. V tomto směru je vypovídací hodnota lístku poměrně omezená.

Při výběru Krakonoše na měsíc březen byla po výhledu z okna na holé stráně volba téměř jednoznačná. Šťavnatá zeleň zahrady koresponduje s předtuchou jara postávajícího nedočkavě za dveřmi už od začátku roku. Letošní skrovné příděly sněhu jaké pamětníci už dlouho nepamatují jako by měl na svědomí právě Krakonoš připomínající na první pohled spíš svého vzdáleného bratrance hastrmana. Povedený dáreček od milých přátel k jednomu mému minulému kulatému jubileu nese typické stopy řezbářského dláta člena trutnovského Spolku podkrkonošských výtvarníků Milana Pejřimovského zastupujícího sochařskou sekci. Dřevěnému panáčkovi, který by si klidně mohl notovat lidovou z Prácheňska „Sedm let jsem u vás sloužil" tak říkáme po jeho duchovním otci familiárně Pejřa. Milan je původní profesí horník a opravdu fáral jako štajgr do dolů. Jako umělec je autodidakt a svému koníčku se věnuje od svých čtyřiadvaceti let. My co ho známe od narození, si dokážeme snadno spočítat, že je to od roku 1980. Od té doby mistrně zvládl řezbářskou techniku i proporce postav a vnikl do tajemství různých druhů dřev. Jeho venkovní atelier v Mladých Bukách vítá návštěvníky zahradou zabydlenou monumentálními sochami. Je až s podivem, že stejnýma rukama dokáže opracovat subtilní erotické postavičky nahých žen s bujnými druhotnými znaky, tak odlišné od uťápnutých horských dědků vydávaných za Krakonoše, kterých už vypižlal taky pěknou řádku. Jsme tak trochu sousedé po chalupě. Jistý čas jsme v jednom koutě Mladých Buků bydleli jen pár kroků od sebe hned tři šikovní kluci už jen názvem bydliště předurčení k práci se dřevem. Milan vyřezává sochy, zesnulý Jirka Šafář kouzlil z barevných dřívek filigránské šperky, přívěsky a brože. Já jsem nezanedbatelnou část života stloukal bedny, police a jarmary. Pejřu řezal Pejřa na objednávku s vědomím, že je přímo pro mě, tak se nelze divit, že mám k němu intimní vztah. Jak už to ale v mém případě obvykle bývá v krakonošovské mini galerii zaujímá nezaslouženě místo toho po mé levici. Že je to Krakonoš vím já a tvrdí to i Milan. Zlé jazyky pochybovačů občas našeptávají, zdali mu nestál modelem úpský vodník Fíba. Tak trochu se to samo podsouvá. Mistrův atelier stojí na břehu řeky Úpy a v meandrech pod prádelnou, kterou založil svobodský podnikatel Johann August Fiebiger jako továrnu na dřevitou lepenku už v roce 1886 bývá prý jakýsi skřehotající dědula s kapkou u šosu občas vidět. Dlouholetý pobyt v místech s trvale nízkou hladinou vody se údajně podepsal na jeho nevelkém vzrůstu. Nechme žáby kvákat! Když můžou mít Hořice v Podkrkonoší sochu obřího trpaslíka od Mistra Gebauera, proč by u nás ve Svobodě nad Úpou nemohl trůnit miniaturní obr Mistra Pejřimovského.

Nepublikováno

Při výběru Krakonoše na měsíc leden padla volba zase po čase na jednu z početných kreslených pohlednic. Každý soudný divák ale při pohledu na vysokohorskou krajinu vzdálené Skandinávie, tolik odlišné od údolíčka zlatonosné Staré vody označované v současných mapách jako Zlatý potok na úbočí Bartova lesa s oblinami sotva tisícimetrových kopců Rýchor na dohled na horizontu, pozná, že v tomto případě je přání opět otcem myšlenky. Omlouvám se, Krakonoš to opravdu není. Ale mohl by! Přesně takhle si totiž představuji praotce Kelta. Jako osamělého prospektora s rýžovnickou pánvičkou a nezbytným cajkem, jak jásá nad objevem drobných rýchorských zlatinek. Tradiční norské vydavatelství Aune, založené (což je docela zajímavá kuriozita hodná Járy Cimrmana vyučeným cukrářem Kurtem Aune, který měl alergii na mléko, tak se vrhl na fotografování a vydávání pohlednic) už v roce 1949, použilo motiv oblíbeného švédského umělce Rolfa Lidberga (1930 - 2005). Ten proslul zejména množstvím žertovných ztvárnění mytologických postaviček severských trollů, kterým se fyzicky sám osobně velmi podobal. Rozjařený zlatokop je nejspíš jedním z nich.

Copak by to bylo za horácké jesličky z Krkonoš, kdyby v nich chyběl pán hor? Neznámý lidový tvůrce poměrně velkých dřevěných figurek vysokých zhruba 20 centimetrů zaplnil svůj betlém vedle svaté rodiny, tří králů a nezbytných pasáčků ještě rozličnými daráky různých profesí, tak jak je znal ze svého okolí. Při vší zbožnosti přidal i netradiční postavu bájného pohanského Krakonoše. V jeho pojetí je horský duch naprosto civilně vyhlížející stařec s prokvetlým plnovousem s jednoduchou poutnickou holí skromně postávající na okraji kašírovaného lesa a s pokorou vyčkávající až na něj dojde řada, aby se mohl poklonit novorozenému Spasiteli. Jeho Veličenstvo se nijak neodlišuje od svých sousedů s atributy tradičních řemesel. Krakonoš má na sobě horské spodky z jelenice zastrčené do vysokých černých holínek, zelenou propínací vestu a modrý plášť, jaký nosil svého času každý druhý pocestný. Ani širák s rovnou krempou proti dešti a nepohodě nijak nevybočuje z dobových zvyklostí. Pouze majestátní postoj a jakoby vševědoucí pohled dávají tušit, že tenhle panáček není jen tak někdo. Scénou se line téměř hlasité volání „Gloria in excelsis Deo" a částečky hvězdného prachu dopadají i na Krakonošova ramena. Jen bezbožný současník si neslyšně brouká do vousů „...a na zemi dejte pokoj lidem dobré vůle." Amen!

Nepublikováno