Freiheit

To je Krakonoš na měsíc září. Čas, kdy se léto zvolna láme do podzimu. Sluníčko se ještě občas blýskne hřejivým paprskem babího léta, ale co naplat, konec je už na dohled. Ani Krakonoš není žádný jura aby necítil každý kloub v obřím těle. Na Sněžku nevyběhne jako za mlada rychleji než trénovaný jelen od Luční boudy. Jen ve vzpomínkách si ještě vybaví, jak i v pokročilejším věku rošťácky mával na zkřehlé turisty ploužící se od sloupu ke sloupu na dosluhující sedačkové lanovce. Ty moderní kabinky pod taktovkou „nového koštěte" náčelníka Jirky Špetly z nedaleké Svobody nad Úpou, profrčí kolem nějak příliš rychle. Pán hor stále častěji odpočívá. Sem tam ostudně zakopne o vyčnívající kámen na štětované cestě nebo o uschlý kohát kosodřeviny, které kdysi s lehkostí jankovitě přeskakoval. (Inu, bosky ani v polobotkách starý brachu se už dávno do hor nechodí, jak ví z letáčků Horské služby každý školáček). Kilometrové stoupání po „Klimešových schodech" s fujtajbl plechovými podstupnicemi ho začíná děsit i ve snu. Ani jemu na nich nevychází kolohnátský krok a funí jako prasklý měch u historických varhan mistra Tauchmanna z Verchlábe před restaurováním. Žádný z nás, smrtelných horáků Jeho Majestátu sice do hlavy nevidí, ale třeba se mu v ní i při vědomí vlastní nepomíjivosti honí stejné myšlenky jako kdysi „krkonošskému poutníkovi" Karlu Hynkovi Máchovi, který do své Pouti krkonošské vepsal věštecká slova: „...pak spláchne déšť a setře vítr stopy kroků mých, jako bych nikdy nebyl šel po horách těchto."

To mi blesklo myslí okamžitě, když jsem jednou takhle po ránu přehazoval vidlemi všechny ty suvenýrové cetky z Krkonoš a z kupy na mě vykouknul tenhle rozevlátý strejda. Na obvykle stále ještě slunný letní měsíc srpen Krakonoš jako vyšitý. Přestože už je dávno po svaté Anně, kdy i zkušeného horáka prvně zamrazí v zádech. Mužný portrét pána hor na kruhovém medailonku, ještě zdaleka ne starce s širokým úsměvem ve vousaté tváři připomíná symbol sluníčka na parergonech starých map. Současníkům mladších ročníků narození zas určitě evokuje jeden z nejoblíbenějších emotikonů, smajlíka úsměvu. Turistické přívěsky, nejen s motivem Krakonoše, všeobecně a nesprávně nazývané „Ullry" nošené původně na opaskovém poutku lyžařských kalhot jsou již delší čas středem sběratelského zájmu. Mnohé tvoří v numismatických a faleristických sbírkách rovnocenný protiklad svým hodnotnějším raženým sestřičkám - mincím a medailím.

Ne každý strejc, který si nechá narůst vousy se tak automaticky stane Krakonošem. Někteří si tak samolibě říkají a veřejnost jim to takříkajíc s odpuštěním „žere". Našli bychom je daleko od Krkonoš a nejen v Čechách. Jednoho takového jsem kdysi potkal na Valašsku. Donesla se mi zpráva i o Krakonošovi ze Šumavy. Historie zná Rübezahla ze Slezska, z Krušnohoří, Harzu i Bavoráka z Alp. O každém z nich už tu padlo nějaké ztracené slovo. Panáček v myslivecké kamizole vylosovaný na měsíc červenec je ze samého chvostu Krakonošova království, ke kterému se v časech, kdy se jmenovalo Riesengebirge počítala i německojazyčná oblast Adršpašských a Teplických skal. Spojená velkolepá skalní města oddělená hlubokou Vlčí roklí ležící zhruba mezi obcemi Adršpach a Teplice nad Metují jsou od roku 1933 vyhlášena Národní přírodní rezervací, největší svého druhu v Evropě. Členitý reliéf vytvořený v kvádrových pískovcích nabízí pohledy na monumentální seskupení skalních útvarů s obřími rozměry. A co je v české kotlině obří, je i Krakonošovo. Tady všude byl. Tady seděl - dalo by se parafrázovat počínání jiného obra z populárního kusu Divadla Járy Cimrmana.

V normálních časech býval měsícem knihy březen. Jakýsi covid však drasticky zamíchal ustálenými hodnotami. Vše se posouvá, odkládá, ruší, zavádí, rozvolňuje a obnovuje. Tak se nelze divit, že je Krakonoš s čtenářským motivem publikován v červnu. Docela úplně od věci to přece jen není. První letní měsíc je mimo jiné zasvěcen také myslivosti. Tu vzdálenou jazykovou souvislost vytuší snad každý s měřitelnou dávkou fantazie. Stejně tak nebude jistě nikdo pochybovat, že ten chatrně oblečený dobře rostlý stařec sedící na skalisku soustředěný na nějakou zajímavou četbu ledabyle opřený o vývrat mladého stromku místo poutnické hole je Krakonoš. Zejména, když si na podporu této skutečnosti pomůžeme obvyklou troškou životopisných informací. Autorem kouzelného ex libris, který své dílko naštěstí podepsal, byl německý malíř a grafik Georg Bernhard Liebig. Rodák z tehdejšího slezského Wernersdorfu (dnes Pakoszów, městská část Piechowic v Jelenohorské kotlině) kde se na dohled od Krkonoš 17. března 1873 narodil a vyrůstal, studoval později na Berlínské akademii umění a pak u norského malíře profesora Schmitha na umělecké škole ve Výmaru. Zemřel v roce 1937 ve Frankfurtu nad Mohanem kde od roku 1893 žil a tvořil. Proslavily ho zejména cykly leptů z Frankfurtu, hradů na Rýně či města Mainz. Bravurně zvládal krajiny, portréty i zátiší. I na malé plošce knižní značky jako je uvedené ex libris otištěné z desky o rozměrech 10,5 x 10 cm na archu velkém 16 x 24 centimetrů dokázal zachytit svůj vřelý vztah k rodným horám i lidsky ušlechtilou podobu jejich božstva. Pro zadavatele to byl možná jen jeden z mnoha exemplářů jeho proslavené sbírky. I když i spisovatel Oskar Leuschner měl kořeny ve Slezsku. Narodil se 9. května 1870 v Großburgu, což je v současnosti ves Borek Strzeliński v Dolnoslezském vojvodství v Polsku. Stal se věhlasným knihkupcem ve Vídni, Lipsku a Berlíně kde 3. února 1935 zemřel. Své literární práce, ve kterých byl zastoupen i Krakonoš vulgo Rübezahl publikoval pod pseudonymem Erich Stark. V roce 1902 se stal členem sdružení přátel ex libris v Berlíně a jeho početná celoživotní sbírka ho řadí mezi největší německé sběratele tohoto miniaturního výtvarného umění.

Fešák v letech s majestátním plnovousem vyhlížející přímo symbolicky do dáli, zda se tam konečně nerýsuje konec nenormálního času vyvolaného pandemií přistál do sbírky soudobých pohlednic s námětem bájného vládce Krkonoš jako na zavolanou. Porcelánový panáček je jedním ze skvostů unikátní sbírky figurálních výrobků žacléřské porcelánky ze „zlaté éry" majitele Theodora Pohla, kterou nashromáždil neúnavný sběratel a můj předčasně zesnulý kamarád Václav Petira. Sbírka je v současné době poutavou součástí stálé expozice Městského muzea v Žacléři, které líbivou pohlednici s exkluzívní fotografií Jiřího Pospíšila k radosti sběratelů i všech ctitelů Krakonoše nebo žacléřského porcelánu vydalo.

8. 12. 1931 - 2. 4. 2021
Do výběru Krakonoše na měsíc duben nečekaně zasáhla Smrtholka, která má v životaběhu každého z nás poslední slovo. Svérázní Krakonošové z palety současné ikony trutnovských výtvarníků, věčně usměvavého téměř devadesátiletého mladíka, ctitele ženské krásy a patriota brány do Krkonoš, jejíž představitelé ho poctili Kulturní cenou města Trutnova, najednou osiřeli. Miloš Trýzna 2. dubna 2021 zemřel. Třeba je prostor tam za oponou stejně barevný jako na Milošových obrazech. To bych autorovi svobodského Krakonoše, namalovaného jmenovitě pro mě ze srdce přál. Sbohem, starý brachu! Oslavné nekrology jistě napíšou povolanější. Mě zůstanou vzpomínky a těch několik věnovaných portrétů nejvyššího pána mých milovaných hor.

R. I. P.

Vyrukovat v březnu na hříbky je pro les urážka. To jistě dobře věděl i profesor Jaroslav Vodrážka. Tak zkusme hádat. Kolem hub našlapuje jako zkušený houbař, ale houbař to není. Má hůl jako pocestný, ale ani jen tak ledajaký pocestný to není. Má pušku přes rameno a loveckou brašnu, není to však ani myslivec. Má vousy jako senior v době covidové karantény, ale ani zanedbaný důchodce to není. Má fajfku a širák ozdobený haluzí jako sám Krakonoš ... a je to Krakonoš! Alespoň podle autora volného grafického listu signovaného v roce 1971 s přípiskem „Vodrážka Krakonoš" na rubu vlevo dole. Rodilý Pražák Jaroslav Vodrážka (29. listopadu 1894 Praha - 9. května 1984 Praha) malíř, grafik, ilustrátor, typograf, pedagog a spisovatel, žák Františka Kysely na Střední uměleckoprůmyslové škole a Maxe Švabinského na Akademii žil jako učitel po přeložení z Táborského gymnázia řadu let až do osudného roku 1939 v Martině na Slovensku. Vliv tamního folkloru je vepsán i do četných portrétů nejvyššího pantáty na Krkonoších, zdobících několik knižních značek krkonošských horáků.