Freiheit

Mezi umělci, kteří zpodobnili vládce Krkonoš, se to německými jmény jen hemží. Zato například Maďara aby pohledal. Asi nikoho nepřekvapí, když další přírůstek do galerie Krakonošů je opět Rübezahl s původem v Německu. I nevzdělaný sběratel pohlednic si tak může osvojit pár informací z encyklopedie výtvarného umění. Autorem expresivní kresby odpočívajícího obnaženého velikána se Sněžkou po boku, která vyšla jako reprodukce v kalendáři „Umění a život" byl všestranný umělec Julius Diez. Malíř, grafik a rytec navrhoval také plakety a medaile i knižní vazby. Mezi sběrateli grafiky je znám především produkcí originálních knižních značek - ex libris. Narodil se 18. září 1870 v Norimberku a zemřel 15. května 1957 v Mnichově. Obchodnický synek podědil umělecké geny po svém strýci Wilhelmovi von Diez, významném bavorském malíři, který to jako autodidakt dotáhl na učitele Mnichovské akademie výtvarných umění, oceněného za jedno z jeho děl na mezinárodní výstavě „Velkou zlatou medailí".

Nenechte se ošálit, milé děti. Krakonoš, Rübezahl i Rýbrcoul - jedno jsou. Personifikace Ducha hor má mnoho podob, odvislých od fantazie interpretů. Vlivem věků se mění a své polínko postupně přikládají další a další tvůrci. Ani věřící křesťan si určitě nemyslí, že Bůh je ten často zobrazovaný bělovlasý stařec se svatozáří. Ve snaze dát přírodní síle nějakou konkrétní podobu, stvořili si dávní horáci ve svých představách, a to nejen v Krkonoších, obří personu vládnoucí živlům, bájného vládce horstva. A je úplně jedno, jestli to je ta známá heraldická složenina s parohy, vydávaná jejími současnými vyznavači za jediného, pravého a nefalšovaného super bio Rýbrcoula s naprostým ignorováním vzniku toho slova z původního německého Rübezahl. Nebo nadpřirozený kulturista a otužilec, rudovousý hromotluk s kyjem opásaný kožešinou, na kterém trvalo německé etnikum. České „holubičí" povaze, kterou nám ale vsugerovali teprve obrozenci v 19. století, holt nejvíc odpovídá dobrácký strejda z hájovny a jméno Krakonoš souznící s pohořím. Ponechme stranou věčné neplodné rozepře, kde se zrodil či odkud přišel a dopřejme mu velkoryse při znalosti úrovně současného bádání volný pohyb alespoň v rámci Schengenského prostoru po kopcích a údolími střední Evropy. On sám nejlíp ví, kam patří! Že je ve většině případů zpodobněn tak říkajíc se Sněžkou za zády, to přece nemůže být náhoda.

Pán nejvyšších českých hor Krakonoš je téma prakticky nevyčerpatelné. Stejně jako početná řádka jeho známých i zapomenutých nebo jen jednorázových představitelů. O mě je známo, že jejich vyobrazení vyhledávám a pídím se i po zajímavých podrobnostech. Je mi velkou ctí se s některým z těch současných setkat a dětinským potěšením získat autogram. Pohlednic s jejich podobou je už pěkný štůsek, a tak o materiál k podepsání není nouze. Ti nejznámější s tím žádné ciráty nedělali. Jednička v mých očích Jindřich Buchal Benecký šel podobným pošukům naproti a vždy měl u sebe pohotově některou ze svých oficiálních fotografií již podepsanou. Mnozí, jako příkladně svobodský pan Umlauf nebo Oldřich Janoušek Kabelický zemřeli dřív, než jsem se osmělil. Ladislav Jirouš z Poniklé, spoluzakladatel apolitické Krakonošovy strany, který se ve svých šestašedesáti letech stále ještě vyhřívá na výsluní zájmu mě při náhodném setkání v informačním centru KRNAP ve „čtyřech historických domcích" ve Vrchlabí pěkně vypekl. Rychle jsem si koupil jednu z několika variant jeho pohlednic z nabídky a požádal o podpis. Velkoryse načmáral nějakou muří nohu, ve které jsem až doma v klidu vyluštil jméno Krakonoš. Což pan Buchal dělal sice taky, ale většinou skromně až za své civilní jméno.

Krakonoš na leden je pro změnu opět cizí provenience. Ctitelům originálních dřevořezeb Emila Schwantnera možná už na okamžik trochu zajiskřila očička, i když naprosto zbytečně. Kdyby byl autorem fantazijní barevně mořené dřevěné figurky se vzdáleně podobným řezbářským rukopisem opravdu uznávaný trutnovský umělec, už by ji určitě loni předčasně zesnulý ctitel jeho díla Václav Petira dávno vypátral. Komorní sošku postaršího chasníka s uhrančivýma očima a charakteristickými znaky mnichovské secese, zobrazenou na dobovém sítotisku, ne o moc větším než list ze školního sešitu, vyřezal na začátku minulého století německý sochař a vysokoškolský učitel profesor Hans Sautter. Narodil se v Mnichově 5. května 1877 a vystudoval tamější prestižní Akademii výtvarných umění. Po I. světové válce se stal profesorem na uměleckoprůmyslové škole v Kasselu, kde žil od roku 1906. V roce 1921 byl jmenován ředitelem a působil i jako městský radní. Po nástupu nacismu v Německu byl často perzekuován za svou aktivní politickou činnost v Sociálnědemokratické straně Výmarské republiky na komunální i krajské úrovni v provincii Hesensko - Nassau. Zpočátku spolupracoval na několika architektonických projektech, například se známým architektem Aloisem Holtmeyerem. V Kasselu byl v prosinci 1953 odhalen podle Sautterova návrhu památník obětí fašizmu v knížecí zahradě. V Kasselu umělec 15. prosince 1961 také zemřel.

Krakonoši z Obřího dolu,
co máš pod sebou horský svět.
Přestaň nás mít za stádo volů,
pak si budem rozumět.
Nebuď jako politici
v naší vlasti české.
Blesky, hromy na palici -
ó to není hezké!
Vždyť my, tví věrní trpaslíci
jsme vděčnější než lidi.
Stačí nám štěstí, zdraví, dlouhá léta...
a taky nějaké peníze!
Naši lásku sklidíš.

(Mluvčí odborové organizace „Permon"
Antiquis Vetus Antonius)

Krakonoš lišejníkovej, pro září jako vyšitej! Duch Gór mi pro tentokrát doufám promine trochu té lajdácké horácké mluvy z Krkonoš. Je totiž Polák jako poleno z dolnoslezského vnitrozemí, poněkud vzdáleného od hraničních horských hřebenů. Hned o první záříjové neděli se ke mně přitovařišil ve starobylém městě Svídnici, která je jedním z partnerských měst našeho „guberna", brány Krkonoš a někdejšího sídla okresu - rovněž starobylého, právovárečného věnného města českých královen, Trutnova. Na rozdíl od některých představitelů obou jmenovaných měst si nemyslím, že se dá sedět na více židlích současně, a tak jsem si ze dvou mumrajů vybral ten komornější, mému nenažranému sběratelskému oři bližší a tudíž jako na potvoru ale logicky vzdálenější. Na Krakonošově náměstí v Trutnově probíhal hojně navštívený jarmark s bohatým kulturním programem a na Radničním náměstí a přilehlých ulicích ve Svídnici tradiční jarmark starožitností, bleší trh s neopakovatelnou atmosférou a nabídkou všeho možného a mnohokrát i nemožného. Za mého mládí nabízela podobné skvosty mnohá smetiště, sběrny druhotných surovin i organizované „železné neděle" v podstatě zadarmo. Tady je každý kovaný hřebík, rezavá sekerka nebo otlučená bandaska na mléko patřičně oceněná a postavená na roveň barokním andělíčkům, míšeňskému porcelánu a „ručně malovaným" rozměrným olejům na plátně. Už dávno jsem se smířil s tím, že vůbec není nutné nic kupovat, stačí jen zírat a nepřestat se divit.

Jen málokdy mě něco nadzvedne ze sedla. Dokonce jsem si vědom, že žiji v uzavřené bublině svých soukromých zájmů a koníčků. Nedržím tudíž prst na tepu doby, takže mě poněkud zaskočila existence spolku Rýbrcoul - duch hor, o jehož první avizované akci téhož názvu, plánované na 6. října 2018 jsem se právě dočetl v Trutnovinkách. Nedalo mi příliš práce zjistit, že v řadách partnerů společné akce plánované pro trutnovské Společenské centrum Uffo a Ski areál v Mladých Bukách teprve nedávno založenou zapsanou společností stojí vesměs mladí, vzdělaní, inteligentní a sympatičtí lidé. Jsem letitý ctitel Pána našich nejvyšších hor Krkonoš, ať už mu říkáme Krakonoš nebo Rýbrcoul. I když správnější by bylo užívat původní německé Rübezahl než český zkomolený překlad. Ale budiž. Ani prvotní heraldická figura z Helwigovy mapy Slezska, která v moderním zpracování sochařky Pauliny Skavové oživila kruhový objezd na výpadovce z Trutnova na sever, mi není nijak proti mysli. Naopak velmi vhodně doplňuje realistickou personu na Krakonošově náměstí. I v logu společnosti působí svěže a neotřele. Při vší skromnosti si troufám tvrdit, že o rozličných podobách horského vládce něco málo vím a zlomek jsem jich s tolerancí sobě vlastní zveřejnil i ve speciální záložce tohoto webu.