Freiheit

Jakkoli se mně osobně naroubované zvyklosti z jiných kultur bytostně příčí, ať už to byl nadiktovaný Děda Mráz z východu, kterého vystřídal vlezlý zápaďácký Santa Klaus, zpovykaný Valentin či aktuálně strašidelný Halloween slavený v anglicky mluvících zemích v předvečer svátku Všech svatých 31. října - Krakonoš je vždycky trendy. Vousatý skřet s vypoulenýma očima a výbojným postojem se sukovicí v ruce připomíná opravdu spíš strašidlo než důstojného ducha hor. Jakoby ho zručný řezbář odněkud ze Slezska nebo možná až z Krušných hor vyřezal z lipového špalíku přímo na objednávku. Skromný autor netradičního Rýbrcoula očividně germánské provenience své dílko signoval na spodní straně soklíku bohužel jen iniciálami E. W. a zkratkou letopočtu 85 - pravděpodobně v minulém století. Už podle nevkusného nátěru lesklým lakem. Původnímu majiteli nebo jeho dědicům se nejspíš taky nijak moc nelíbil, když se rozhodli ho zpeněžit na internetovém aukčním portálu eBay. Neprozíravě nasadili jen symbolickou vyvolávací cenu. Ani ta však nenalákala ke koupi „zrůdičky" žádného dražitele. Radoval se jen jistý chudý horal z Krkonoš a mezinárodní pošta. Taxa za přepravu nehorázně převýšila cenu artefaktu. Z čehož plyne poučení i pro platonického Krakonošova ctitele: Nic není tak laciné, jak se to na první pohled jeví.

Nepublikováno

Ano, to je on. Klasický český Krakonoš, jak jej vyráběli povětšině anonymní lidoví tvůrci z dostupných přírodních materiálů. Ještě donedávna stávala u nás v Krkonoších i v podhůří podobná figurka uznávaného pána nad horami za oknem téměř každé chalupy. Dospělé děti si ji pro štěstí odvážely i do svých nových příbytků. A při změně majitelů chalupy byl obvykle dřevěný symbol Krkonoš to jediné, co zůstávalo. Dnešní boudaři jsou jiní kabrňáci. Není nic neobvyklého, když na zápraží stojí dvoumetrový halama vyřezaný s různým výtvarným citem motorovou pilou nebo řidčeji kvalitní řezbářská vzácně i kamenická práce. Panáčci z kůry a lišejníků, kteří si vysloužili opovržlivý název pracholapky, se stěhují do vitrín muzeí nebo za výlohy prodejen starožitností. A to v tom lepším případě. Téměř v každé větší muzejní nebo soukromé sběratelské kolekci se najdou podobné typy od různých autorů. Z těch podepsaných je „našincovi" hodně blízko téměř dokonalý až ulíznutý elegán s razítkem výrobce „Emil Vraštil". Na opačném pólu je možná úmyslně naivní lidová plastika s nálepkou Josefa Seiferta z Jilemnice. Co do demonstrativní přirozené neškolenosti ale zdaleka nemá na kostrbaté disproporční figurky svobodského amatérského nadšence a mého dobrého zemřelého kamaráda Jury Dubského. Ten je sice nijak nesignoval, ale každý zkušenější „krakonošolog" je pozná na první šlápnutí. V nijak se nemenšící záplavě novodobých „hygieničtějších" suvenýrů s podobou Krakonoše ze skla, porcelánu, cínu, vosku (?), sádry či moduritu (fuj) je klasika s plnovousem z koudele, fajfkou a holí reprezentantem ryzí horácké člověčiny. I když jsou Krakonošové z dílny jednoho výrobce jeden jako druhý je každý nezaměnitelným originálem. Stejně jako lidi. Jen nehorázné sumy na cenovkách v nejednom luxusnějším Antiku, vrátí člověka od poezie zpátky na zem. Nezbývá, než se pokochat aspoň fotografií.

Nepublikováno

Jméno značící v překladu doslova rudovous vyvolává v každém jiné asociace. Senioři s klasickým vzděláním, kteří dodnes citují zpaměti úryvky z Dalimilovy kroniky, například ten o bitvě u Milána z roku 1158 kdy „Češi pod městskými valy řeku snadno překonali. Odolen tam našel brod a tím proslavil svůj rod..." a Přemyslovský kníže Vladislav II. získal českou královskou korunu, dobře vědí, kdo byl římský král a císař z dynastie Štaufů Fridrich I. Barbarossa. Novodobé historiky zas nejspíš na první dobrou napadne krycí název zhůvěřilé operace německého válečného štábu na pověstnou invazi v duchu Drang nach Osten a napadení dočasného spojence Sovětského svazu v červnu 1941. A jako by toho pro válkou sužovanou Evropu nebylo málo, ještě téhož roku na podzim se mé matce narodil syn. Intelektuální ctitelé Akira Kurosavy se jistotně vytasí s jeho ranějším dílem Rudovous oceněným Zlatým lvem na filmovém festivalu v Benátkách (1965). No a ulítlí puberťáci bez rozdílu věku zas nedají dopustit na muzikantskou formaci téhož jména, která o sobě tvrdí - v cizině nás znají, doma se nás bojí. Kapela Rudovous z Prahy je těžko zařaditelná a jediné co mě s ní spojuje je apríl každý den. Kdybych chtěl být chytřejší než Wikipedie, zmíním pochopitelně ještě osmanského piráta Chajruddína a v neposlední řadě i údajně oblíbenou hru s plastelínou, o které jsem nikdy neslyšel. Ale Krakonoš?!

Hluboko v minulém století když hory patřily pracujícím a Revoluční odborové hnutí slibovalo za dobrou práci rekreaci, působila téměř na každé zotavovně, kterými byly Krkonoše doslova posety nějaká hudební skupina. Uvedený slogan měli muzikanti přímo v popisu práce. Zejména v zimní sezóně krátkých turnusů se taneční večírky odbývaly skoro každý den od prvního na uvítanou přes populární maškarní uprostřed týdne až po sentimentální na rozloučenou. A protože slovy jednoho z šlágrů ve foxtrotovém rytmu „ z Janských Lázní k Černé hoře / lanovkou jste hned nahoře / ze Svobody do Pece / není daleko přece" bývali jsme svého času téměř všude. A skoro všude zazněla aspoň jednou píseň „Krakonoš". Hudbu i text napsal Karel Šraml, kmenový hráč stálého hudebního ansámblu hotelu Varšava na Krakonošově náměstí v Trutnově. Přestože mu Krakonoš na skalisku uprostřed kašny vévodil už tenkrát, jmenovalo se ale Gottwaldovo, po nějakém dávno zapomenutém Klémovi. Neklamný důkaz, že politici přicházejí a odcházejí - Krakonoš zůstává. Věhlas muzikantského jména Šraml šíří dál Karel junior, kapelník trutnovského městského dechového orchestru Krakonoška.

Nepublikováno

Krakonoš je všude! Bylo by jen nošením lýkožrouta do smrkových lesů po několikáté opakovat, jak na sebe béře podoby rozličné, když u nás v Krkonoších ho jako vousatého strejce v myslivecké kamizole a s tralaláčkem na stranu máme přece jen nejradši. A nejsme sami. I v dalekých Alpách si leckterý horal libuje ve fotogenické figuře vládce horských velikánů. Až má jeden pochybnosti, zda je to skutečně Rýbrcoul osobně nebo některý z jeho početných potomků. Co si budeme namlouvat. I Krakonoš je jen člověk a přemístit se z Obřího dolu na skok do Harzu nebo do Alp je jen otázka momentální chuti. Ten nechtěný dvojsmysl ledacos napovídá. Kde by se jinak vzalo tolik věrohodných levobočků, jejichž podoba s pantátou až mate zrak? Jednoho takového, prezentujícího se jako bezejmenný horský sedlák přinesl pošťák na pohlednici oklikou přes Malou Morávku v Jeseníkách až z vyhlášeného alpského střediska zimních sportů Garmisch - Partenkirchenu. A nebyl by to správný Bavorák, kdyby se mu dalo cokoliv vytknout. Zelená hučka s kančí štětkou pomačkaná tak akorát. Hnědá kazajka se zeleným stojáčkem vypiglovaná jak na začátek Oktoberfestu. Parádní faječka přesně do ruky, ale nic okázalého. Mračák ošlehaný fénem od Rakous a opálený origoš horským sluncem, žádné solárko. A ten vous! Jedna báseň. Úplná Conchita Wurst po šedesáti letech. Z fleku by se mohl přihlásit do každoročně pořádaného světového šampionátu vousáčů.

Nepublikováno

Při vybírání Krakonoše na léto a vlastně na pořád se má mysl přes desítky jistě zajímavých postav a postaviček v plášti pána hor i těch vyřezaných ze dřeva nebo zobrazených na stovkách pohlednic stále vrací jen k tomu jednomu. Marná snaha - byl první! Živý a hmatatelný, žádný pohádkový přelud nebo obrázek z leporela, který se vryl do paměti malého kluka při prvním školním výletu do Krkonoš. Jindřich Buchal Benecký, kterému v té době už bylo hodně přes šedesát, v staromódních kraťasech a s majestátním pupkem určitě nebyl ideálem mužného krasavce. Přesto měl v sobě jisté uhrančivé kouzlo a chlapskou přitažlivost. Prý byl i veselý společník a přes z dnešního pohledu na tělesnou krásu i viditelný handicap pantátovského vzezření oplýval sexappealem pro mnoho tehdejších paní i dívek.

Zhruba 30 metrů žíhaného taženého železného drátu a víc než 30 hodin ruční práce představuje spolu s fortelem lidového umělce zhotovení originální trojrozměrné figury z drátěných smyček, inspirované nejstarším vyobrazením bájného ducha hor na Helwigově mapě Slezska z roku 1561. Unikátní dílko, certifikované logem regionálního výrobku Krkonoše - originální produkt ® šikovného krkonošského dráteníka Ladislava Šlechty z Harrachova je symbolem již tradiční Ceny ředitele Správy Krkonošského národního parku. Ocenění udělované každoročně od roku 2010 několika významným osobnostem, které se prokazatelně zasloužily o rozvoj, výzkum a propagaci Krkonoš nebo záchranu lidí v horách má díky dosavadním laureátům značnou společenskou vážnost. Co jméno to všeobecný věhlas i za hranicemi regionu. Přestože někteří získali ocenění in memoriam a mnozí další v průběhu let odešli na věčnost, žádný z žijících ani dědicové nedal dosud zajímavou a zaručeně dobře prodejnou sošku tak říkajíc „do frcu". Z morálního hlediska by to bylo jistě nedůstojné, ale lidé za mrzký peníz nabízejí na sběratelském trhu daleko větší cennosti. Nejvyšší státní vyznamenání Řád Bílého lva nevyjímaje. Jediná možnost jak ji získat je být mezi vybranými. Pro oživení paměti uvádím jména všech majitelů hodnotné nevšední plastiky, kteří Cenu ředitele Správy KRNAP již obdrželi:

2010:
Josef Fanta, významný odborník na problematiku lesa
Pavel Klimeš, krajinný ekolog
Valerián Spusta, lavinový specialista a dlouholetý horský záchranář
Jiří Bruník, in memoriam, fotograf Krkonoš
2011:
Marie Kubátová, spisovatelka
Theodor Lokvenc, významný lesnický odborník
Jiří Havel, fotograf
Oldřich Lábek, in memoriam, lesník, bývalý ředitel Správy KRNAP
2012:
Miroslav Klapka, první ředitel Správy KRNAP
Miroslav Chadim, bývalý člen Horské služby
Čestmír Klos, novinář a bývalý redaktor časopisu Krkonoše
Josef Šourek, in memoriam, botanik
2013:
Jana a František Tauchmanovi, vedoucí folklorního souboru Špindleráček
Jaroslav Koldovský, dlouholetý člen Horské služby Krkonoše
Jan Štursa, botanik a bývalý ředitel Správy KRNAP
Otokar Štětka, in memoriam, první náčelník Horské služby Krkonoše
2014:
Jan Vaněk, zoolog
Slávka Hubačíková, lidová vypravěčka
Jaroslav Hovorka, bývalý člen Horské služby
Jan Materna, zoolog
Jiří Novák, in memoriam, bývalý ředitel Správy KRNAP
2015:
Jan Jeník, botanik
Josef a Jarmila Waldmannovi, organizátoři kulturního dění v Pasekách nad Jizerou
Milena Kociánová, geobotanička
Roman Odvárko dlouholetý člen Horské služby Krkonoše
Vladimír Šatný, in memoriam, bývalý vedoucí odboru ochrany přírody Správy KRNAP
2016:
Petr Kadleček, lesník
František Krahulec, botanik
Miroslav Kubát, starosta města Jablonec nad Jizerou
Tomáš Filka, dlouholetý člen Horské služby Krkonoše
Josef Sekyra, in memoriam, geolog
2017:
Antonín Jurásek, lesník
Miloslav Bartoš, historik
Jiří Dunka, bývalý náčelník Horské služby Krkonoše
Aleš Suk, pedagog
Jan Messner a Štefan Spusta, in memoriam, bývalí členové Horské služby