Freiheit

Krakonoš na leden je pro změnu opět cizí provenience. Ctitelům originálních dřevořezeb Emila Schwantnera možná už na okamžik trochu zajiskřila očička, i když naprosto zbytečně. Kdyby byl autorem fantazijní barevně mořené dřevěné figurky se vzdáleně podobným řezbářským rukopisem opravdu uznávaný trutnovský umělec, už by ji určitě loni předčasně zesnulý ctitel jeho díla Václav Petira dávno vypátral. Komorní sošku postaršího chasníka s uhrančivýma očima a charakteristickými znaky mnichovské secese, zobrazenou na dobovém sítotisku, ne o moc větším než list ze školního sešitu, vyřezal na začátku minulého století německý sochař a vysokoškolský učitel profesor Hans Sautter. Narodil se v Mnichově 5. května 1877 a vystudoval tamější prestižní Akademii výtvarných umění. Po I. světové válce se stal profesorem na uměleckoprůmyslové škole v Kasselu, kde žil od roku 1906. V roce 1921 byl jmenován ředitelem a působil i jako městský radní. Po nástupu nacismu v Německu byl často perzekuován za svou aktivní politickou činnost v Sociálnědemokratické straně Výmarské republiky na komunální i krajské úrovni v provincii Hesensko - Nassau. Zpočátku spolupracoval na několika architektonických projektech, například se známým architektem Aloisem Holtmeyerem. V Kasselu byl v prosinci 1953 odhalen podle Sautterova návrhu památník obětí fašizmu v knížecí zahradě. V Kasselu umělec 15. prosince 1961 také zemřel.

Krakonoši z Obřího dolu,
co máš pod sebou horský svět.
Přestaň nás mít za stádo volů,
pak si budem rozumět.
Nebuď jako politici
v naší vlasti české.
Blesky, hromy na palici -
ó to není hezké!
Vždyť my, tví věrní trpaslíci
jsme vděčnější než lidi.
Stačí nám štěstí, zdraví, dlouhá léta...
a taky nějaké peníze!
Naši lásku sklidíš.

(Mluvčí odborové organizace „Permon"
Antiquis Vetus Antonius)

Krakonoš lišejníkovej, pro září jako vyšitej! Duch Gór mi pro tentokrát doufám promine trochu té lajdácké horácké mluvy z Krkonoš. Je totiž Polák jako poleno z dolnoslezského vnitrozemí, poněkud vzdáleného od hraničních horských hřebenů. Hned o první záříjové neděli se ke mně přitovařišil ve starobylém městě Svídnici, která je jedním z partnerských měst našeho „guberna", brány Krkonoš a někdejšího sídla okresu - rovněž starobylého, právovárečného věnného města českých královen, Trutnova. Na rozdíl od některých představitelů obou jmenovaných měst si nemyslím, že se dá sedět na více židlích současně, a tak jsem si ze dvou mumrajů vybral ten komornější, mému nenažranému sběratelskému oři bližší a tudíž jako na potvoru ale logicky vzdálenější. Na Krakonošově náměstí v Trutnově probíhal hojně navštívený jarmark s bohatým kulturním programem a na Radničním náměstí a přilehlých ulicích ve Svídnici tradiční jarmark starožitností, bleší trh s neopakovatelnou atmosférou a nabídkou všeho možného a mnohokrát i nemožného. Za mého mládí nabízela podobné skvosty mnohá smetiště, sběrny druhotných surovin i organizované „železné neděle" v podstatě zadarmo. Tady je každý kovaný hřebík, rezavá sekerka nebo otlučená bandaska na mléko patřičně oceněná a postavená na roveň barokním andělíčkům, míšeňskému porcelánu a „ručně malovaným" rozměrným olejům na plátně. Už dávno jsem se smířil s tím, že vůbec není nutné nic kupovat, stačí jen zírat a nepřestat se divit.

Jen málokdy mě něco nadzvedne ze sedla. Dokonce jsem si vědom, že žiji v uzavřené bublině svých soukromých zájmů a koníčků. Nedržím tudíž prst na tepu doby, takže mě poněkud zaskočila existence spolku Rýbrcoul - duch hor, o jehož první avizované akci téhož názvu, plánované na 6. října 2018 jsem se právě dočetl v Trutnovinkách. Nedalo mi příliš práce zjistit, že v řadách partnerů společné akce plánované pro trutnovské Společenské centrum Uffo a Ski areál v Mladých Bukách teprve nedávno založenou zapsanou společností stojí vesměs mladí, vzdělaní, inteligentní a sympatičtí lidé. Jsem letitý ctitel Pána našich nejvyšších hor Krkonoš, ať už mu říkáme Krakonoš nebo Rýbrcoul. I když správnější by bylo užívat původní německé Rübezahl než český zkomolený překlad. Ale budiž. Ani prvotní heraldická figura z Helwigovy mapy Slezska, která v moderním zpracování sochařky Pauliny Skavové oživila kruhový objezd na výpadovce z Trutnova na sever, mi není nijak proti mysli. Naopak velmi vhodně doplňuje realistickou personu na Krakonošově náměstí. I v logu společnosti působí svěže a neotřele. Při vší skromnosti si troufám tvrdit, že o rozličných podobách horského vládce něco málo vím a zlomek jsem jich s tolerancí sobě vlastní zveřejnil i ve speciální záložce tohoto webu.

Většina Tondů slaví dnes svátek a gratulanti v tom mají zmatek. Každý trouba na světě nejspíš ví, že 13. červen je zasvěcen jednomu z nejznámějších svatých, františkánskému kazateli ze 13. století Antonínovi z Padovy, zobrazovanému obvykle s Jezulátkem v náručí a s nejčastějšími atributy knihou a lilií. Podle legendy kázal rybám ve vodě, když nenašel žádné posluchače - jak příznačné. V dobách, kdy měl církevní kalendář daleko větší váhu, než dnes byl uctíván i mnohem starší světec Antonín Veliký, považovaný za zakladatele křesťanského mnišství. Egyptský poustevník a opat z přelomu 3. a 4. století, stařec s dlouhým vousem a holí zakončenou do podoby T, takzvaným Antonínským křížem, se žebráckým zvonkem v ruce, jehož atributem je ještě malé prasátko - taky výmluvné. A kdo by neznal nejznámější výjev z jeho života - Pokušení sv. Antonína - kdy se ďáblové zjevují v podobě krásných žen? Pak je tu ještě pravoslavný prorok, asketa a divotvorce Antonín Pečerský či Kyjevský (23. - 24. dubna) sv. Antonín Sijský známý též jako Ondřej (7. prosince) St. Anton uctívaný ve Francii (9. března) Antonín Lerinský (28. prosince) Antonín Sorrentský, Antonín Florentský, Antonij Bystrov, Antonij Smirnickij, Antonín Rimljanin....to by se ten Tonda uslavil. Téměř všichni ti svatí mužové byli poustevníci s asketickým způsobem života. Zůstaneme - li u prvních tří, stali se během staletí patrony ledasčeho: Paduánský - „světec celého světa" je patronem ve všech potřebách, jmenovitě však zamilovaných, manželství, žen a dětí, cestujících a ztracených věcí. Ale také Lisabonu a Padovy, pekařů a horníků. Chrání lodi před ztroskotáním, dobytek před onemocněním a k němu se obracejí věřící v dobách válečných neštěstí. Veliký je patronem chudých, nemocných, bezdomovců, domácího zvířectva a poustevnických mnišských řádů. Zakladatel Pečerské lavry v Kyjevě je ochráncem všech ruských mnichů, to taky není málo.

Nepřeberná je galerie dekorativních personifikací ducha hor, kterým býval před novým uspořádáním Evropy po druhé světové válce v německy mluvících regionech nejen v Krkonoších urostlý hromotluk Rübezahl. Dnes jej ztotožňujeme s Krakonošem, kterého v českých oblastech představuje většinou dobrotivý pantáta z hájovny. Mezi nabídkou starších řezbářských prací převažují sériově vyráběné figurky podle zažitých šablon z okruhu umělecké školy v Sklářské Porubě na slezské straně Krkonoš, nebo tradiční hračky a suvenýry, poznamenané odlišným vkusem lidových tvůrců v německém Krušnohoří. Občas se za sklem starožitnických výloh i na internetových aukcích objeví kousek nesoucí jasnou stopu mistrovské autorské invence. Jednou z takových výrazných sošek vybočujících z unifikované řady je postarší kolohnát s povrchovou úpravou nechávající vyniknout barevné medové valéry jemně namořeného dřeva na připojeném snímku. Statná postava prostovlasého horala s rýsující se muskulaturou pod vetchou přepásanou halenou, v bytelné obuvi a s vlajícím vousem, vyzbrojeného pořádnou sukovicí, nenechává nikoho na pochybách s kým má tu čest. Charakteristické nakročení na imaginárním skalisku a nezbytný tuřín na horskou dumlíkačku v ruce jsou znaky ukazující s velkým procentem pravděpodobnosti na německého autora. U nás v kraji nezaměnitelný Krakonoš ten polopatický atribut v podobě pohádkové řepy nepotřebuje. Nepochybuji, že mistrný výtvor umělce, který jej z neznámých důvodů nepodepsal ani neopatřil autorskou značkou, i přes tento drobný handicap určitě uvízl v hledáčku mnoha sběratelů. Jeden z nás měl nakonec jen větší štěstí nebo větší odvahu sáhnout hlouběji do peněženky.

Nepublikováno

Nejvyšší pán na Krkonoších má na tomto webu samostatnou záložku a pěkná řádka Krakonošů rozličného vzezření se zde již představila. Ne všichni se ovšem setkali s kladným ohlasem. Někteří vyvolali jen pozvednutí obočí svou jedinečnou originalitou, jiní doslova nelibost a nepochopení Krakonošových možností brát na sebe odjakživa nesčetně různých podob. Z pravidelné odezvy čtenářů vyplývá nejčastěji, že ten typicky český je stejně ze všech nejhezčí. Nejspíš je tím míněna tradiční horácká klasika lidových tvůrců - vousatý mysliveček dobráckého vzhledu s pořádnou samorostlou sukovicí v ruce a dýmající fajfkou v ústech v omšelém fráčku z kůry porostlém lišejníky, vysokých holínkách a kloboukem se sojčím pírkem a širokou krempou na hlavě. Malí, velcí, tlustí, tencí, lišící se jen v detailech utvořili by od dob prvního neumělého panáčka z pokrouceného kohátu kosodřeviny nekonečný tisícihlavý zástup. Přímo ukázkový exemplář je tenhle půlmetrový fešák z poloprofesionální sériové výroby z druhé poloviny minulého století na snímku.