Freiheit

Jaro se vehementně dobývá do dveří i v nejvyšších partiích hor. Lanovky mají sezonní odstávku a za posledním sněhem vyrážejí jen skalní milovníci zimy. Nikdy jsem nebyl nějaký extra zdatný lyžař a už drahně let jsem spíš nelyžař. A tak místo posledního mazání lovím v paměti nějaký zajímavý zážitek z mých sporadických chvilek s lyžemi na nohou. Trochu mě inspiroval štítek výrobce lyží, uložený v mé „sbírce" v poslední přihrádce vpravo dole v krabičce s nápisem „Různé". Přesně si pamatuji, jak jsem k němu přišel a kdyby to šlo, tak bych si zpětně nafackoval. Černé masivní práskačky s pérovým vázáním na zpuchřelých řemíncích a značně oježděnou skluznicí bez hran se co má paměť sahá, povalovaly u nás doma na půdě s několika dalšími páry. Předpokládal jsem, že jsou také dědictvím po Němcích, kteří byli z domu vystěhováni po světové válce. Pro malého kluka byly příliš dlouhé, takže mé snahy o jejich úpravu je nějakým zázrakem minuly. Vhodnějších bylo na výběr dost. Za mých mladých let se nic nevyhazovalo jako dnes, a tak se s námi zcela vědomě v polovině padesátých let stěhovaly blíž k horám. Mezitím jsem si vlastnoručně předníma nohama vyrobil nové lyže na míru... ale ten příběh už mí čtenáři znají. Když v roce 1963 zemřel můj táta a hrozilo, že dávno znárodněné zařízení kolářské dílny odveze nenasytný bolševik, využil jsem příležitosti a veškeré dostupné dřevo v kůlnách i na půdě jsem na pásové pile pořezal matce na topení. A nebyly to jen použitelné odřezky, které táta vršil, protože by se jednou mohly hodit. Došlo i na množství různých polotovarů, součástek hospodářských strojů, žebřiňáků a saní, včetně mnoha desítek neokovaných tajfunů, dřevěných bruslí vynálezce Linky. A samozřejmě i na zmíněné lyže. Jak říkám, nejen nafackoval, ale i nakopal. Co by za ně současní vyznavači retro závodů a různých taškařic v dobové výstroji dali! Firemní štítek se dochoval jen na jedné, a protože su takové shánčlivé a sentimentální k tomu, uložil jsem ho k ostatním svým „pokladům".

Odešel kamarád.

Náhle, nečekaně, navždy.

V. P.

1941 - 2018

R. I. P.

Potkali jsme se pozdě. Dva šedí vlci na podzim. Stejný válečný ročník, stejné štíří znamení s nejhorší pověstí ve zvěrokruhu. Stejný smysl pro humor. Tisíce stejných vzpomínek, kdy jsme vyli na měsíc každý jinde a jinak. Mnohé nás spojovalo, v mnohém jsme se neshodli. Nehráli jsme spolu kuličky. O to intenzivnější byly společně strávené chvíle. Naše mlčení při prohlížení porcelánových figurek z produkce žacléřské porcelánky na aukčních portálech, spojeni internetem, málokdo chápal. Jen občas prořízlo ticho tvé spokojené konstatování „tu mám". Sběratelská vášeň nás vlastně před lety svedla dohromady. Najeli jsme spolu za životními koníčky stovky kilometrů, vypili litry lahodného espressa. Po každé vernisáži nebo přednášce v muzeu jsem nedočkavě čekal na laskavou nabídku - „Hodím tě domů, mám dnes volno". To znamenalo zároveň zastávku v útulné kavárničce obchodního domu Tesco při cestě do hor na večerní šálek. Naposled na mezinárodní svátek všech paní a dívek 8. března 2018. Vždy, když jsi odjížděl, jsi do nočního ticha ještě furiantsky zatroubil. Tentokrát byl klakson ticho.

Sbohem Václave! Budeš mi chybět.

Příští rundu platím já...

Krkonošských pohlednic s reprodukcemi originálů německého malíře Christiana Gottharda Hirsche jako je uvedená Tippeltbaude vydaná bratry Stiepelovými v Liberci nosili před válkou pošťáci z našich hor plné brašny. Téměř každý sběratel pohlednic z regionu se s jejich nezaměnitelnou barevností na nekvalitním papíře určitě setkal, a pokud jich má několik ve sbírce, tak si jistě našel informace o autorovi. Hirsch, původním povoláním bankovní úředník se narodil 20. září 1889 do známé umělecké rodiny ve Vratislavi. Po absolvování studia ve svém rodišti u Siegfrieda Haertela přešel po epizodě záložního důstojníka ve Velké válce ke Georgu Kochovi na berlínskou Akademii výtvarných umění. Hirschův atelier v Berlíně byl v roce 1944 vybombardován při náletu spojeneckých letadel, při němž bylo zničeno na 150 umělcových obrazů. Útočiště našel v Polubném na rozhraní Krkonoš a Jizerských hor v rodišti své ženy herečky Margarety Schierové. V roce 1946 byl vystěhován do Německa. V roce 1951 se usadil v malém domku v Höchenschwandu v Bádensku - Württenbersku kde tvořil zejména impozantní scenerie Alp prozářené expresívním světlem. Po smrti v roce 1977 zanechal téměř 200 obrazů a v domě, kde se už za jeho života setkávali umělci i ctitelé umění, vzniklo jeho muzeum. Tippeltbaude stojící kousek od státní hranice se dnes jmenuje Pivovar Trautenberg a právě na zdejší celnici jsme s hrstkou nadšenců z české i polské strany slavili o půlnoci 21. prosince 2007 vstup České republiky do Schengenského prostoru. O to zajímavější je sdělení Marie Bidlové, Hedviky Fejglové, Anežky a Fanuš podepsaných na rubu pohlednice z 3. srpna 1937. „Chtěly jsme do Pruska, ale nechtěli nás tam pustit. Hned za celnicí je natažen řetěz, na něm tabulka s nápisem Gesperrt". Komentáře netřeba.

Nepublikováno

To vám takhle jednou před lety při jednom z výletů k sousedům do Polska sedíme s kamarády u kafíčka v útulné cukrárně „Cafe u Apostola" v Chełmsku Śl. Vyhlášený zákusek „Bomba Apostołów" se rozplývá na jazyku, oči těkají z jednoho starožitného artefaktu na druhý a uši nestačí zaznamenávat překotné vyprávění svérázného kavárníka Adama, chrlícího veršované historky z bohatých dějin regionu. V starobylém interiéru jednoho z řady dřevěných tkalcovských domků, které jsou jako „Dvanáct apoštolů" největší turistickou atrakcí městečka nedaleko od českých hranic, zdaleka ne ovšem jedinou, nad alby dobových pohlednic jsme s Adamem našli společnou notu. Zavedl nás dokonce i do zahrádky za domem ke svému malému pokladu, jen o dvacet let mladšímu než původní dřevěnka s výraznou lomenicí a miniaturním podloubím. Hraniční kámen křešovských cisterciáků, jaké kdysi v počtu několika set kusů vymezovaly hranice církevních majetků kláštera v Křešově (Krzeszów) sem byl v neznámém čase novodobě přenesen z Hraničního hřbetu Vraních hor. Podle pořadového čísla 517 stával původně přímo na rohu hranic panství na Bečkovském kopci. Nejnověji se ocitl mezi 130 kamenickými výtvory v publikaci „Drobné památky na Trutnovsku", která je součástí mikroprojektu „I malé je krásné" financovaného z fondů Evropské unie. V terénu podobných hraničníků s léty stále ubývá. Jeden téměř identický exemplář je v „životní" velikosti umístěn na podestě vstupního schodiště do Městského muzea v Žacléři.

Nepublikováno

Při pohledu na trápení českých skokanů na lyžích na právě probíhající zimní olympiádě v korejském Pchjongčchangu zní z mnoha stran nostalgické a oprávněné volání Raška, Raška, Raška! Ziskem první zlaté olympijské medaile ve skoku na lyžích na ZOH 1968 v Grenoblu, dosud stále jediné, vstoupil hrdina „Pohádky o Raškovi" od Oty Pavla do dějin jako český lyžař století. I očima sportovního antitalentu a kavárenského ignoranta, který už ledacos pamatuje, včetně všech devatenácti poválečných zimních olympiád, je nad slunce jasnější jak je štěstěna vrtkavá a nespravedlivá. Co jen bylo v Raškově generaci mezi pověstnými Remsa boys vynikajících skokanů, vítězů mnoha skokanských závodů, držitelů fantastických rekordů a účastníků mistrovství světa, kteří se olympijské medaile nedočkali. Třeba zrovna Josef Matouš (1942 - 1999), který sahal na zlato už čtyři roky předtím v Innsbrucku, kdy byl vlajkonošem československé výpravy. V prvním kole vytvořil rekord můstku a nakonec z toho byly vinou zlomené lyže těsně jen „brambory". Z téhož roku 1964 je i uvedený diplom za 18. místo z mezinárodních skokanských závodů Holmenkollen v norském Oslo, kterým tehdy dominovali seveřané Kankkonen, Engan, Wirkola a další. A jen pro zajímavost. Další česká skokanská legenda, světový rekordman a pozdější trenér Dalibor Motejlek skončil podle stejného diplomu na 21. místě. Zatímco medaile jsou chloubou osobních a později i muzejních sbírek, množství diplomů za nebodovaná místa končí mnohokrát někde na skládce. Dva jmenované doklady někdejší slávy českých závodníků měly při vší smůle kapánek štěstí, že je ve sběrovém papíru zahlédlo bystré oko sběratele.

Nepublikováno

Mé normální pravidelné nedělní dopoledne je už drahně let věnováno televizním „pohádkám". V poslední době jsou to pořady Kalendárium a Toulavá kamera. Druhý jmenovaný přinesl ve své premiéře 11. února 2018 v samém závěru dokument o početných historických domovních znameních hanácké metropole Olomouce. Co do velikosti mezi nimi dominuje mohutný zlatý jelen na průčelí měšťanského domu „U Zlatého jelena", jednoho z nejvýznamnějších historických objektů olomoucké městské památkové rezervace. Své jméno získal pravděpodobně v druhé polovině 18. století, podle majitelů Hirschů. Jelen je jak známo v němčině Hirsch. V početné galerii majitelů kupeckého domu „Pod Bohatými krámy" s právem várečným se jistý Karl Hirsch z protestantské rodiny olomouckých obchodníků vyskytuje už v době stavovského povstání před bitvou na Bílé hoře v roce 1620. Jako jeho aktivní účastník byl dokonce potrestán vysokou pokutou 1000 zlatých. Sousední dům zase vlastnil Hans Hirsch. A jako poslední majitel domu s jelenem z rodiny Hirschů, který jej v roce 1840 prodal je uváděn Karl Wolfgang Hirsch. Trochu mnoho Hirschů pohromadě aby nevyvolali domněnku, že mezi nimi jsou i předkové „našeho" Maxmiliana Hirsche, člena Krkonošského spolku a šlechetného dárce boudy Maxovky na Rýchory. Také on se totiž v roce 1856 narodil v Olomouci a jeho ostatky byly uloženy do rodinné hrobky tamtéž. Jméno Hirsch je v regionu docela rozšířené a jeho nositelé protestantského, židovského i katolického vyznání spočívají na početných zdejších hřbitovech. Pro trpělivého badatele - genealoga by pokus o vypátrání rodových souvislostí mohl být výzvou. Životem poučený starý lenoch s vědomím, že ne každá pohádka musí mít nutně happy end, se dokáže přesvědčit a nechat věcem volný průběh. Spřádat fabulace je stejně zajímavé.

Nepublikováno

Hubertuska, Hlaholka, Maxovka, Rýchorka, Vávrovka, Pašovka, Sokolka, Vobešlovka, Vébrovka, Bouchalka. Hospody, boudy a budky na území několika málo kilometrů čtverečných, které spojeny vzdušnou čarou připomínají cik cak poletování pomateného vzduchoplavce, by se i v terénu daly v dobách mého jurodivého toulání krajinou navštívit během jediného dne. Tenkrát! Srdce jako zvon právě odlitý věhlasnou hutí v Brodku u Přerova, nepoznamenané jizvami po skalpelech felčarů. Sípavá harmonika v hrudním koši mohla v mládí směle soupeřit s poctivým měchem u výhně vesnické kovárny mistra Hampla, který jsme jako umounění kluci „šlapali" s daleko větším nadšením než těžkopádný pohon obřího dmychadla varhan rušící velebné ticho v hajnickém kostele. Nožky samochodky, páni prezidenti, přes hory a doly, údolí, vrcholy šlapaly jak neúnavný švýcarský strojek za sklíčkem mohutných cibulí „Patent Roskopf" se zlatým řetězem na dědově vestě. A „půltunový" batoh na zádech? Jen sojčí pírko za kloboukem! Na každé z pomyslných zastávek, jež se mi občas vloudí do snů, na přeskáčku časem jiné lákadlo, jiná vzpomínka.