Freiheit

Jeden, dva, tři, čtyři.

Ať žijí všichni štíři!

Zapijme život přetěžký

„šnapsem" v pohárku ze Sněžky.

Konečně mohu splatit dluh nejnovější akvizici ze zářijového jarmarku v Jelení Hoře. O léta hledané skleničce do cínového pohárku s motivy krkonošských dominant jsem už podrobně psal hned po příjezdu z Polska. Jen fotografie se mi pomocí mého předpotopního blikátka (ještě na petrolej) ne a ne podařit. Naštěstí jsou mistři, kteří mají Canon x-té generace, se kterým prý koukatelnou fotku svede i naprostý slepejš se stovkou dioptrií na každém oku, pokud nahmátne spoušť. Není to tak docela pravda, nebo jsem ten snímek pokazil já několika operacemi ve fotošopu, ale mám tu mnohem horší. Pro informaci to postačí a nikdo aspoň nemá potřebu si obrázek stahovat. Což se u kvalitních fotografií děje denně jak na běžícím pásu. Přesto je nějakými autorskými značkami a vodoznaky kazit nebudu. A že bych to taky uměl. Tímto nabízím pokoukání zvědavcům, i když vím, že takovou radost ze zkompletování starého kýčového suvenýru z nejvyšší české hory s německým textem se mnou nikdo sdílet nebude.

Nepublikováno

Pro mé svobodské vrstevníky jsem byl vždy pouze ten přivandrovalý„Bučák", i když jsem na rozhraní katastrů města Svoboda nad Úpou a obce Mladé Buky bydlel jen několik málo roků. Kuličky jsem s nimi ale nehrál a do školy nechodil. A při pěstních potyčkách jsem chtě nechtě stával až do nástupu na vojnu na straně venkovanů. Díky nepatrnému článečku v armádním tisku (dnes už si nevzpomenu, zda to byla Obrana lidu nebo Křídla vlasti), který jsem jako voják základní služby s výsadkářským výcvikem s patřičným komentářem nalepil do dopisu své ženě v létě 1963, jsem se na chvíli samovolně pasoval mezi významné osobnosti Úpského údolí. To bylo gratulací! Pochybná sláva trvala pochopitelně jen krátce, než nějaký zasvěcený čmuchal rozhlásil, že je to jen náhodná shoda jmen. Básnicky shrnuto asi takhle:

Mezi paragány platí zásada / nikdy nepadat na záda / ale do kotoulu.
Já jsem v životě za moulu / co řízením osudu / padá na hubu.

Stejně jako Jára Cimrman nebo Forrest Gump se šťastnou shodu osudových náhod vždycky nechtěně ocitli v místech, kudy právě kráčely dějiny, chodí po světě kulatém tisíce dalších nýmandů, co se občas dostanou do záběrů kamer v houfu významných osobností, špiček svého oboru, populárních hvězd kulturního či sportovního nebe i jen chvilkových celebrit. Jsou i tací, kteří dokážou jít jedinečným událostem cíleně v ústrety a do záběrů se prostě vetřou, jako to svého času dokázal jistý nejmenovaný hradní ceremoniář. Historie se po letech neptá, kdo je ten pán vedle pana prezidenta, kdo to sedí v řadě s církevními hodnostáři nebo si potřásá rukou s právě povýšeným generálem. Ani, co dělá v kruhu čerstvých adeptek při volbě královny krásy, nebo mezi filmovými star na červeném koberci. Umět se nenápadně vetřít, to je oč tu běží. Mnohokrát zveřejněné záběry se nakonec archivují, a pokud se nejmenujete zrovna Clementis nebo Slánský, nikdo už vás z nich nevymaže. Alespoň pokud se kolo dějin neotočí výrazně zpět.

Rok se s rokem sešel, druhý prázdninový měsíc se nachyluje ke svému zlomu s jedním z největších mariánských svátků, Nanebevzetí Panny Marie, kterému jsou zasvěceny oba katolické kostely v Horním Maršově. To znamená, že u sousedů je slavná Maršovská pouť s dlouho očekávanou zlatou tečkou v podobě sobotního poledního divadelního vystoupení maršovských ochotníků na jednorázové každoroční použití v rozverném Maršovském příběhu, autorském pásmu se zpěvy, tentokrát na téma kulturních událostí v obci během uplynulých let. Osvědčení matadoři - herci, tanečníci, zpěváci, muzikanti i tradiční vypravěč - své početné fanoušky opět nezklamali a opět sklidili zasloužený aplaus na otevřené scéně. Jsem už velký kluk a ostatní pouťové atrakce mě nechávají celkem v klidu, ale tuhle každoroční odvahu vážených občanů udělat ze sebe na chvíli odvázané šašky v tom nejvznešenějším významu toho slova dokážu maximálně ocenit. Navíc si obvykle stejně něco na památku přivezu. A nemusí to být zrovna obligátní perníkové srdce s načinčanou polevou. Stačí mi zážitek z nečekaného setkání, polibek krásné dámy, nebo jako loni originální pamětní list z řádu „cetek bezcenných". Letos jsem si od stánku dvou letitých kamarádů, milých kluků a sběratelských konkurentů, byznysmenů moderního střihu skrytých za značkou „Staré Trutnovsko", odnášel jejich tradiční nástěnný kalendář se záběry z historických pohlednic „Staré Trutnovsko 2018". Slíbil jsem, že je za to budu místo díků všude pomlouvat. Tohle je začátek.

Obnovená spojovací cesta od mladobuckého kostela svaté Kateřiny do osady Dolní Sejfy vedoucí mezi lukami a poli, kdysi hojně užívaná farníky z údolí potoka Kalná pod Rýchorami k cestě do chrámu Páně, ale i školáky do školy v Mladých Bukách, bude po obnově sloužit turistům k příjemným vycházkám krkonošskou přírodou. Farní kostel v Mladých Bukách sloužil věřícím i dalších sídel ležících dnes na mladobuckém katastru. Kromě Sejfů i z Antonínova údolí, ze zaniklých Sklenářovic i sousední Bystřice, pro které byla hlavní spojnicí silnička vedoucí kolem dnešního sportovního stadionu. Pěší však používali různé zkratky po polních a lesních cestách a pěšinách. Přestože měly zmíněné osady většinou vlastní samosprávu a co se týče potravin a služeb byly při skromnosti obyvatel celkem soběstačné, návaznost na farnost a školu byla v minulosti silná a určující. Opačným směrem putovaly o nedělích zástupy výletníků do malebné panenské krajiny s dřevěnými chaloupkami za lákadlem řady vyhlášených hospod. Ať už to byly podniky v Antonínově údolí, na které úspěšně navazuje nový Hotel Pod Pralesem, nebo od roku 1932 otevřené atraktivní lesní koupaliště pod širým nebem, dnes znovu otevřený Retropark Sejfy s chatičkovou osadou pro letní táborníky či bohužel zaniklý Franzův hostinec v Bystřici s prostorným tanečním sálem.

V pátek odpoledne je kličkování mezi houbaři v lese docela únavné. Na houbařských stránkách www.nahouby.cz se to kromě nekonečné polemiky s nesmrtelným Václavem Burlem, skutečným i fiktivním, hemží motýly, kobylkami a vlčími máky, maximálně choroši. U nás naštěstí rostou, natruc suchu i fázím měsíce. Nenasytní rabovači s bramborovými koši, krosnami a někteří i s kolečkem, vyrážejí několikrát denně a prudí svými selfíčky s kupami hříbků, pro jistotu ještě párkrát rozmnoženými ve fotošopu. A všude je plno babek! Jenže ty jsou bohužel taky na houbách. Dýchavičný chromajzl, který má les za chalupou, je rád, když je ve formě aspoň jednou za týden. A protože je odjakživa líný, ráno už ho z pelechu nedostane nikdo ani na ty houby. Takže většinou až po obědě s tím nejmenším česáčkem číslo 1 (kdo se s tím má taky tahat). Už dávno vím, že houby rostou neustále (když rostou). Jen ráno je větší naděje něco najít, protože v noci s čelovkou šmejdí po lese jen mizivé procento šílenců. A i ten nejvěhlasnější houbař občas něco přehlédne. To je naprosto nevyvratitelný fakt, na kterém je postavena má idealistická teorie, optimismus a víra, že něco se dá najít vždycky. Dnes to byl navíc jako bonus letošní shoz nějakého jeleního mlaďocha - osmeráčka. Na místě, kudy proudí davy a já osobně jsem tudy šel letos minimálně třikrát. Chápu, že ne každý by sebral kost ohryzanou od myší několik měsíců pohozenou v lese, ale že ani jeden?

Staré věci „po babičce" snesené z půdy, i když už dávno neslouží původnímu účelu, předávají dál své kouzlo rukodělné práce a bývají milým výtvarným protipólem strohému modernímu vybavení současných interiérů. Mnoho drobných obyčejných předmětů denní potřeby zútulňuje pobývání nejen na chalupě a nejen milovníkům starožitností. Vytvářejí pevné neviditelné pouto s generacemi předků a pranic nezáleží na tom, zda pokrevních. Mají - li však navíc svůj příběh, který se spolu s vyhlédnutým kouskem v žádném starožitnictví koupit nedá, jsou o to cennější součástí našeho života. Někdy mají i příslovečných devět životů jako kočka, než skončí nenávratně v kontejneru na odpadky, nebo v lepším případě s inventárním číslem na regálu v příšeří muzejního depozitáře.