Freiheit

Říkám - li pár růžovek, nemyslím pochopitelně dvě, ale minimálně - tři. No prostě nic moc! Oproti loňskému fotografovanému pestrobarevnému „poprvé", které bylo ve skutečnosti potřetí a vlastně až o měsíc později, mě tentokrát neodrazovala od výšlapu do lesů ani tak fyzička, ale sucho, sucho, SUCHO! Přesto v houbařských kuloárech začaly prosakovat zvěsti, že vyhlášení hledači nosí a kdo umí a má svá místa v údolích potoků na severním svahu, má hbité nohy, bystrý zrak a na své straně Štěstěnu i Krakonoše, nikdy s prázdnou nepřijde. O víkendu pršelo, nedělní televize nasadila vějičku v podobě křemenáčů z Orlických hor a blbec Tonda opět chytnul na první šlápnutí. Můj milovaný a tvrdošíjně navštěvovaný houbařský revír je v globálu nasměrován k jihozápadu, kopec jak kráva (však se taky jmenuje Kraví vrch). Novopacký Babák je proti němu jen taková drobná mezička - aby i motorizovaní Pražáci věděli, o čem je řeč. Zadní běhy mi už taky občas stávkují, i když ještě pořád chválabohu bez hole, zrak na draka a Štěstěna je mi nejspíš nevěrná s jiným. Jen o přízni Krakonoše bych si nedovolil pochybovat a chválím ho, kudy chodím. Téměř v pravé poledne, jak je mým nedobrým zvykem - v lukách je vlání na všechny strany - v poledním lese kdo houbaří, košík neunese! Prdlajs! Jen pár růžovek.

Dnes je to okřídlená věta nejvyššího hradního pána, která s nesmyslným protikuřáckým zákonem bleskurychle zlidověla. Kamarád Petr ji s oblibou užívá při dlouholetém objíždění sběratelských burz, bleších trhů, antiků a bazarů, co má paměť sahá. Však také za ta léta nashromáždil úctyhodnou sbírku kuřáckých potřeb, značkových originálů, praktických doplňků, reklamních předmětů i kuriozit, až mi z toho vždycky jde zrak šejdrem. Když jsem jeho průpovídku slyšel poprvé, byl český kuřák č. 1 ještě neznámý cifršpión, šedá myš z podnikové účtárny národního podniku Tatra Kolín. Osobně jsem celoživotní nekuřák a nikdy jsem nepochopil pokrytectví vlád všech režimů, které na jedné straně tyjí z prodeje cigaret a na druhé vkládají nemalé prostředky na zamezení následků kouření.

Fenomén přírodních amfiteátrů je spojen s uvolněním spolkového života v poslední třetině 19. století a oživením Rousseauových idejí o návratu k přírodě. Vlastenecké spolky ochotníků se z tradičních hradních nádvoří a romantických zřícenin stále častěji uchylovaly se svými představeními i do volné přírody a kde to dovolovala konfigurace terénu, vznikala přirozená hlediště s jednoduchým vybavením, jak je známe z mnoha míst v Čechách i na Moravě. Některá s dlouholetou tradicí jsou stále udržována. Většina jich ale časem zanikla, stejně jako lesní divadlo v Horním Lánově na historické pohlednici, kde strohé dřevěné lavice ještě svítí novotou. V regionu bývalo podobné divadlo také v Horním Starém Městě u Trutnova, vybavené rovněž pevným základem scény, známé z mnoha černobílých i barevných dobových pohlednic. Divadelními hrami ožívalo i nádvoří na Břecštejně, ještě dříve, než je zastínily zahradní slavnosti na později prezidentském Hrádečku.

Vrcholové partie Krkonoš po obou stranách státní hranice poznamenaly kruté přírodní podmínky během dlouholeté historie množstvím katastrof, osobních neštěstí, nehod jednotlivců i celých skupin, končících často tragicky. Na jejich paměť vyrostla řada pomníčků, prostých dřevěných křížů i okázalých monumentů. Mnohé jsou stále udržovány, některé splynuly s okolním terénem, jiné zanikly nebo byly zničeny a po čase zmizely i z map. Mnohé stojí za připomenutí a pár jich dokonce bylo v poslední době obnoveno. Jedním z těch zapomenutých, o kterém poválečné prameny mlčí záměrně, je rozporuplný kamenný kříž, který stával na severním svahu Stříbrného hřebene nedaleko zaniklé Boudy prince Jindřicha jako připomínka smrti čtyř poutníků ve sněhové vánici. První podrobnější zprávu o tragédii otiskl měsíčník „Der Wanderer im Riesengebirge" číslo 2 v únoru 1930. Rozjařená skupina národněsocialistických sportovců z Berlína a Jelení Hory, ubytovaná v malé soukromé boudě na Liščí hoře, kde chtěli oslavit Vánoce, se 22. prosince 1929 vypravila ze Špindlerovky i přes pozdní patnáctou hodinu odpolední, velký vítr a sněhovou vánici a varování zkušených horalů směrem k hřebenové Boudě prince Jindřicha. Několik zcela vysílených se jich z poloviny cesty vrátilo zpět na Špindlerovku. Pouze tři muži došli až do cíle. Z obou jmenovaných bud vyrazily narychlo zformované záchranné výpravy, které zachránily několik dalších lidí. Profesní (vojenský) student Werner Wessel, knihvazač Fritz Radloff a účetní Hildegard Schönfeldtová byli nalezeni mrtví na Stříbrném hřebeni. Teprve následující den v poledne byl objeven v tzv. „Sněžné díře" umrzlý 26letý rolník Hans Tesche z Jelení Hory. Na místě neštěstí byl vztyčen nahrubo opracovaný žulový kříž z místního kamene se jmény čtyř obětí a datem události. Až potud běžný, i když smutný příběh, jakých je v horách nepočítaně.

Když si malý Emilek Schwantnerů modeloval v Lysečinách z jílu u potoka figurky zvířat a později za školou v Bobru vyřezával kudličkou postavičky ze dřeva, byl určitě šikovnější než anonymní insitní „umělec" (jehož jméno redakce zná) který před více než půl stoletím spáchal neumělou mužskou hlavičku z kousku ořechu. Není to žádný zasloužilý soudruh, jak by snad prvoplánově sváděla barva pozadí. Imaginární miniaturku z rukou viditelně neškoleného autora, zhotovenou z momentální dlouhé chvíle, ozvláštňuje snad jen náhodný výběr špalíčku se dvěma odstíny dřeva. Světlejší běl a tmavší jádro mohly na čerstvé řezbičce budit iluzi muže dvou tváří, podle úhlu pohledu. Výrazné barevné rozdíly časem sestejnaly, a tak jen rádoby profesionální adjustace na době poplatný soklík a vědomí premiéry nejspíš vedlo mladého tvůrce k uschování dílka mezi památeční artefakty na důkaz, že to taky jednou zkusil. Nepotkal ho však žádný starý Hartmann, aby rozpoznal míru jeho talentu a podal mu pomocnou ruku. Region možná přišel o dalšího slavného sochaře. Ale co, jeden Schwantner bohatě stačí.

Nepublikováno

Nejvýše položené sídliště v Čechách pozná snad každý i na novodobém odlitku původního suvenýru ze Sněžky z první poloviny minulého století. Jeho podobu už dávno smazal čas a z veškeré zobrazené zástavby zůstala na vrcholu jen několik desetiletí stavěná kruhová kaplička svatého Vavřince vysvěcená 10. srpna 1681. My, co scenerii neznáme jenom z obrázků, ale pamatujeme si ji tak říkajíc „na vlastní oka" jsme jako první zaznamenali zmizení Slezské, později Pruské a nakonec Polské boudy, postavené shodou okolností jako první pohostinský podnik na nejvyšší hoře Krkonoš už v roce 1850. Byla zbourána v souvislosti s výstavbou moderního objektu „létajících talířů" na polské straně hranice v roce 1976. Krátce nato byla rozebrána dřevěná osmnáctimetrová věž meteorologické stanice sloužící od roku 1900. Po druhé světové válce dokonce jako jediná funkční ve střední Evropě. Z pohledu diváka vis á vis přímo uprostřed skupiny je nebožka stará Česká bouda, jen o 18 let mladší než její honosnější slezský protějšek. Hygieniky uzavřená dlouho chátrala vybydlená a prožraná dřevomorkou až byla v letech 2005 - 2006 snesena. Na jejích základech stojí originální současná jednoduchá dřevěná stavba České poštovny, dodnes vzbuzující rozporuplné reakce. Halabala nakupený shluk stavení, působící zdáli jako nesourodá obří drúza rašící ze skály, popíral všechna estetická měřítka. Přesto dodnes vyvolává v pamětnících silnou nostalgii. Kdo ví, jak bude na současníky působit dnešní silueta materiálově ani stylově neladících staveb až přijdou do let. Královně pohoří opravdu slušela jen osamocená korunka rotundy v romantickém 18. století.

Alianční znak soustátí Rakousko - Uherska, nesený v heraldice oblíbenými bájnými gryfy jako štítonoši, je dekorován stuhou s devizou Viribus Unitis, která byla i osobním heslem císaře Františka Josefa I. a zní v češtině „Spojenými silami". Stejně byl pokřtěn bitevník SMS Viribus Unitis, vlajková loď celé námořní flotily monarchie. Vyrobena byla jako první ze čtyř v té době nejmodernějších plavidel třídy Tegetthoff za vydatného přispění českých firem - plzeňské zbrojovky Škoda, vítkovických železáren nebo elektrozávodů Kolben a spol. Po jejím spuštění na vodu a dokončení v letech 1911 - 1912 sloužilo na její palubě až do konce první světové války v posádce čítající 1 087 mužů mnoho bezejmenných námořníků z Čech i Moravy. Kolos o výtlaku více než 20 000 tun, dlouhý 151 metrů poháněný čtyřmi lodními šrouby dosahoval rychlosti 20,5 uzlu za hodinu. Stejně jako sesterské lodi SMS Tegetthoff a SMS Prinz Eugen byl postaven v loděnicích v Terstu. Pouze čtvrtou SMS Szent István smontovali loďaři v Rijece.