Freiheit

Nejvýše položené sídliště v Čechách pozná snad každý i na novodobém odlitku původního suvenýru ze Sněžky z první poloviny minulého století. Jeho podobu už dávno smazal čas a z veškeré zobrazené zástavby zůstala na vrcholu jen několik desetiletí stavěná kruhová kaplička svatého Vavřince vysvěcená 10. srpna 1681. My, co scenerii neznáme jenom z obrázků, ale pamatujeme si ji tak říkajíc „na vlastní oka" jsme jako první zaznamenali zmizení Slezské, později Pruské a nakonec Polské boudy, postavené shodou okolností jako první pohostinský podnik na nejvyšší hoře Krkonoš už v roce 1850. Byla zbourána v souvislosti s výstavbou moderního objektu „létajících talířů" na polské straně hranice v roce 1976. Krátce nato byla rozebrána dřevěná osmnáctimetrová věž meteorologické stanice sloužící od roku 1900. Po druhé světové válce dokonce jako jediná funkční ve střední Evropě. Z pohledu diváka vis á vis přímo uprostřed skupiny je nebožka stará Česká bouda, jen o 18 let mladší než její honosnější slezský protějšek. Hygieniky uzavřená dlouho chátrala vybydlená a prožraná dřevomorkou až byla v letech 2005 - 2006 snesena. Na jejích základech stojí originální současná jednoduchá dřevěná stavba České poštovny, dodnes vzbuzující rozporuplné reakce. Halabala nakupený shluk stavení, působící zdáli jako nesourodá obří drúza rašící ze skály, popíral všechna estetická měřítka. Přesto dodnes vyvolává v pamětnících silnou nostalgii. Kdo ví, jak bude na současníky působit dnešní silueta materiálově ani stylově neladících staveb až přijdou do let. Královně pohoří opravdu slušela jen osamocená korunka rotundy v romantickém 18. století.

Alianční znak soustátí Rakousko - Uherska, nesený v heraldice oblíbenými bájnými gryfy jako štítonoši, je dekorován stuhou s devizou Viribus Unitis, která byla i osobním heslem císaře Františka Josefa I. a zní v češtině „Spojenými silami". Stejně byl pokřtěn bitevník SMS Viribus Unitis, vlajková loď celé námořní flotily monarchie. Vyrobena byla jako první ze čtyř v té době nejmodernějších plavidel třídy Tegetthoff za vydatného přispění českých firem - plzeňské zbrojovky Škoda, vítkovických železáren nebo elektrozávodů Kolben a spol. Po jejím spuštění na vodu a dokončení v letech 1911 - 1912 sloužilo na její palubě až do konce první světové války v posádce čítající 1 087 mužů mnoho bezejmenných námořníků z Čech i Moravy. Kolos o výtlaku více než 20 000 tun, dlouhý 151 metrů poháněný čtyřmi lodními šrouby dosahoval rychlosti 20,5 uzlu za hodinu. Stejně jako sesterské lodi SMS Tegetthoff a SMS Prinz Eugen byl postaven v loděnicích v Terstu. Pouze čtvrtou SMS Szent István smontovali loďaři v Rijece.

Staré české přísloví „Čím blbější sedlák, tím větší brambory" lze aplikovat i na blbého zahradníka, kterému ani náhodou neroste nic samo pod rukama. S výjimkou miniaturního alpina, které zalévá boží deštík, hnojí ptactvo nebeské a pleje jednou za rok ledabyle majitel osobně. Ale možná je to tím, že veškeré skalničky jsou darem úspěšných alpínkářů ze sousedství a kamenné koryto s bohatou a doloženou historií je poctivě vlastnoručně ukradené. Fuj! Ale je to tak. Nadřel jsem se s ním jako mezek, než jsem ho z toho nejmenovaného zbořeniště vydoloval. Určitě nikomu nechybí a po těch letech by už bylo dávno zarostlé kopřivami v náletu rychle rostoucích dřevin. Dnes již zvěčnělý hospodář Josef Baudisch z čp. 26, který přišel s nyní již neexistujícím statkem i o domov, by mi ten malý prohřešek jistě odpustil. Dokonce i právně je tento můj hanebný "zločin" několikanásobně promlčen. Duch místa se tak jen s opracovaným kamenem přestěhoval na jiný svah rýchorského podhůří. Ani ozdobná hlavice s historickým letopočtem 1871 nepostrádá zajímavý příběh. Toho roku 17. prosince přijel na nové nádraží ve Svobodě nad Úpou první slavnostně vyzdobený vlak. Souvislost se tak přímo nabízí a někdy v dobrém rozmaru patřičně opepřenou historku prodávám udiveným nevěřícím Tomášům. Bohužel pravda je poněkud prozaičtější. Z vylidněné sudetské osady Drajborna na jiném konci Trutnovska, česky Studnice, části obce Jívka, mi ho z nějaké tamější skládky v batohu přinesl jeden zdivočelý trempíř a kolega z práce jako frajerský dar k narozeninám. S přihlédnutím, že si tím dobrým skutkem chtěl nejspíš kompenzovat svou předrevoluční nelibou činnost, nešlo odmítnout. Modré kalichy hořců bezlodyžných (Gentiana acaulis) září mezi kameny každoročně nejvíc.

Porcelánka v Žacléři produkovala od založení v roce 1878 vedle svého hlavního zaměření na technický elektroporcelán i široký sortiment užitkového porcelánu v podobě levného pouťového zboží - hraček, váziček, popelníků, drobného stolního náčiní, ozdobných figurek a sošek svatých, kropenek z poutních míst a řady dalších dekoračních předmětů vesměs nevalné umělecké úrovně. S jedinou výjimkou autorských předloh svého odchovance a chráněnce majitele továrny Theodora Pohla, jednoho z nejvýraznějších sochařských talentů v regionu mezi světovými válkami, Emila Schwantnera. Podle oblíbeného rčení - je to kýč, ale hezkej - a také díky důslednému značení většiny výrobků číslem modelářské formy, jsou dnes dávno odložené starožitné maličkosti předmětem zájmu několika regionálních sběratelů a v poslední době i osvícených správců muzejních domů. Jedna z největších sbírek těchto artefaktů na Trutnovsku čítá mnohakusovou kolekci exemplářů, díky zachovaným firemním katalogům i snadno zařaditelných do přibližného období jejich vzniku. Nezletilá kráska chystající se do koupele s vytlačeným téměř satanským číslem 1666 v soupisu sbírky zatím chybí. A potvora majitel, svázaný s ní nějakým těžko pochopitelným erotickým poutem, ji prý neprodá ani za plnou vaničku zvonivých euromincí.

Nepublikováno

Novinové zprávy mají jepičí život. Ve víru stranických tanečků počínající kampaně prezidentských voleb nebo trapného virtuálního duelu Sobotka - Babiš, který soudného člověka zajímá asi jako ten barnumsky ohlašovaný opravdový match mezi provazy, souboj století Joshua versus Kličko ve Wembley, zapadlo jako létavice sdělení o tradiční hornické akci v areálu Dolu Rožná I odštěpného závodu GEAM Dolní Rožínka s datem 27. dubna 2017. Při příležitosti ukončení těžby uranu v lokalitě Rožná vyfárali havíři v parádních uniformách podle starodávného ceremoniálu s „Posledním vozem uranové rudy", aby tak ukončili šedesátiletou éru těžby, která se velkou měrou podílela na rozvoji kraje Vysočina. Končí tak prakticky činnost posledního uranového dolu na území České republiky a tím i v celé střední Evropě. Již druhý den zastínily tuto událost na žurnalistickém mini pískovišti české kotliny pompézní oslavy narozenin Leoše Mareše. Takové jsou konce i těch nejdůležitějších událostí. Jak to ale vůbec bylo na začátku? A proč mě to zajímá?

V létě roku 1964 projížděl Československem tradiční americký dostavník s typickou obloukovou plachtou s dvěma statnými belgičáky v zápřahu a třepetající se vlajkou s hvězdami a pruhy na zádi. Jeho majitel, stavitel a kočí, dobrodruh a cestovatel Leon Gillis ho pojmenoval Poslední vůz Západu a všude kudy projížděl, budil zaslouženou pozornost. Do spartánsky zařízeného prostoru dočasného domova na kolech naložil s výjimkou devatenáctiletého syna Alana, který končil studium v USA, celou svou početnou rodinu. Především ta byla největší atrakcí zejména pro kluky všech věkových kategorií. Pět štíhlých modrookých a dlouhovlasých krasavic, seřazených jako píšťaly u varhan, počínaje paní Iyone Gillisovou, pyšnou na čtyři sympatické dcery. Nejstarší, dvacetiletou Lee Ann, sedmnáctiletou Carol, šestnáctiletou Barbaru a miláčka davů, teprve dvanáctiletou Janett. Benjamínek Georg, malý devítiletý všudybyl a neposedný štírek, tenkrát pánské pozornosti celkem pochopitelně unikal.