Freiheit

Pozornost pro pražského přítele Pavla:

Příběh potištěného porcelánu po prabábě.

To je pořád Krakonoš, Krkonoše, Freiheit (co je hezky česky Svoboda nad Úpou), Krakonoš... a stále dokola. Jakoby v mozkovém kolovrátku přeskakovala jehla na gramodesce. Koho asi zajímá číst věčně texty na jedno brdo, kromě autora? Ale krkonošské sudetské babičky měly ve svých parádních cinkostnech památeční lahůdky i pro uměním zmlsané Pražáky. Bohužel prašivá léta kolem poloviny minulého století, kdy sotva skončily válečné hrůzy, ujal se vlády nevzdělaný lumpenproletariát s rudou věrchuškou za zády, umění minulosti moc nepřála. A ruku na srdce, ani my, tehdejší nerozumní kluci nově nastěhovaní do opuštěného pohraničí, jsme nic, co neslo stopy něčeho německého, nijak nešetřili. A nemuselo na tom vůbec být potupné znamení nenáviděné svastiky ani zalomené litery fraktury. Zvlášť průsvitný značkový porcelán nebo malované sklo pěkně hlasitě křupaly pod nohama nebo se rozprskly po dobře mířených ranách prakem. Něco se přes to všechno přece jen zachovalo. Nad drobnými prasklinkami vzniklými užíváním nenáročný sběratel jen mávne rukou.

Když se v olympijském roce 1928 v neděli 29. ledna slavnostně zahajovala zimní sezóna na „Dračím skokanském můstku" (v originále „Lindwurmschanze") v Trutnově, byli už někteří z krkonošských lyžařských es, Buchberger, Donth, Möhwald, Wende a další, na cestě do dějiště první samostatně pořádané zimní olympiády ve vyhlášeném švýcarském horském středisku ve Svatém Mořici. Hry se konaly ve dnech 11. až 19. února, ale výprava československých sportovců odcestovala už 27. ledna. Početné zastoupení v ní měli německy mluvící závodníci z pohraničních hor, sdružení v organizaci HDW (Hlavní svaz německých spolků zimních sportů v Československé republice). Jeden z nich, Rudolf Burkert z Polubného, vybojoval pro ČSR historicky první olympijskou medaili pro zimní sporty, bronz za třetí místo ve skoku na lyžích, na dlouhých dvacet let jedinou. Trutnovská německá sportovní federace DSV, pořadatelka sportovního klání, ve snaze přilákat alespoň nejlepší borce z „druhé vlny", připravila pro vítěze jednotlivých kategorií atraktivní sady plaket v tradičním provedení tří cenných kovů, doplněné navíc pěti olympijskými kruhy s barevným smaltováním. První cenu v hlavní kategorii mezi šesti závodníky vybojoval před dvěma reprezentanty Žacléře, Josefem Heinschem a Waltrem Demuthem, zástupce nastupující mladé generace Fritz Klein v barvách spolku „Aupatal" ze Svobody nad Úpou se ziskem celkem 18 417 bodů za skoky v délce 30 a 28 metrů. Zatímco absolutní svobodská jednička, playboy a miláček davů Franz Wende na olympiádě tentokrát výjimečně nebodoval, své fanoušky nezklamalo ani druhé žhavé želízko v ohni. Putovní cenu města Trutnova získal za nejvyšší zisk bodů v obou třídách Josef Richter ze stejného oddílu. Navíc i v obou mládežnických skupinách zvítězili skokani ze Svobody - Walter Heinsch a Franz Maly. Ten za nejhezčí skok dne získal cenu místních dam. Jako dodatečná perlička z dobové novinové zprávy září sdělení, že v komisi rozhodčích byl i známý válečný letec a bývalý aktivní skokan na lyžích Ing. Otto Schrimpel z Horního Starého Města. Uvedená konkrétní plaketa je díky vyryté dedikaci na rubové straně vlastně sběratelský unikát. Jakmile se objevila v aukční nabídce na internetu, dala se tudíž předpokládat vlna zvýšeného zájmu a ne jen finanční přetahovaná pouhých dvou vážných dražitelů.

Nepublikováno

Lucie Hejsková zpovídá pro Krkonošské Rýchorky publicistu a sběratele Antonína Tichého 

Na vernisáži výstavy obrazů a kreseb významného, avšak pozapomenutého, trutnovského německého malíře Wenzela Labuse (1. 6. 1888 - 4. 1. 1939) v Muzeu Podkrkonoší 26. ledna, jsem si uvědomil, že i v mém hodně, hodně, hodně rozvětveném rodokmenu figurují na jedné postranní větvičce nějací Lábusové z východních Čech. Sám umělec se již narodil v Trutnově, ale jeho stejnojmenný otec pocházel z Dolního Plesu u Jaroměře. Trochu mě popíchlo, když přítomný trutnovský muzikant Vojta Lábus, který se svými spoluhráči obstarával hudební doprovod a na závěr přednesl vtipnou etymologii svého jména, uváděl jako místo původu svých předků nedalekou obec Jasenná. „Moji" Lábusové zas pocházejí z okolí Nového Města nad Metují, rovněž na Náchodsku. I z jiných pramenů je zřejmé, že v minulosti bylo ve zmiňovaném regionu Lábusů jak naseto. Ze zkušenosti vím, že je to příliš mnoho náhod najednou. S pomocí přátel genealogů, především pokrevně vzdáleně spřízněného zkušeného badatele Jana Kočího z Jaroměře, který má ke jmenovaným Lábusům v rodokmenu nejblíže, i již zmíněného Vojty, a také díky online přístupu do některých digitalizovaných matrik, se mi podařilo shromáždit několik neznámých informací.

Poněkud ve stínu slavnějšího mladšího bratra Karla (23. 8. 1897 - 7. 1. 1973), který své obrazy od studijního pobytu ve Francii podepisoval zásadně umělecky zvučnějším jménem Charles, žil a podnikal v Trutnově místní rodák a člen městské samosprávy Wilhelm (Willi) Mayer. Narodil se do měšťanské, kulturně založené početné trutnovské rodiny inspektora pojišťovny Augusta Mayera, původem z Bernartic u Žacléře a Marie Köhlerové z Broumova 21. července 1890. Po absolutoriu obchodní školy ve Vídni se záhy oženil. O jeho rodinné provázanosti s širším regionem Krkonoš vypovídá malá rodopisná statistika. Vzal si Emilii Mohrovou narozenou 27. 6. 1892 v Jablonci nad Jizerou. Její matka Františka, která přišla na svět s počátkem významného roku 1866 a později s nimi už jako vdova bydlela v Trutnově, pocházela z Heřmanových Sejfů, dnešního Rudníku. Oba jejich synové se narodili v Dolní Rokytnici nad Jizerou. Starší Wilhelm v roce 1915, mladší Walter začátkem roku 1919. V březnu toho roku se Willi Mayer s rodinou přestěhoval.

Je nádherné nedělní ráno, Nový rok 1. ledna 2017. Do ojíněných korun stromů na hřebeni Kravího vrchu na vrcholu stráně za chalupou intenzivně svítí slunce a mrazivý vzduch jiskří nad spoře pocukrovanou krajinou. První, co mě napadne je, jak musí být krásně na Rýchorách. Po mnoho let jsem v tomto čase stával před desátou hodinou u Rýchorské boudy a čekal, až se otevřou dveře do vyhřátého bufetu a činovníci turistického oddílu ze Žacléře v čele s obětavým „Ádou" Görnerem a jeho nerozlučným jezevčíkem rozbalí svá fidlátka, potřebná k udělování pamětních listů na hvězdicový novoroční výstup na Rýchory, pořádaný každoročně od roku 1981. Scházela a stále ještě schází se tam veselá parta kamarádů, známých i náhodných příchozích ve směru od Žacléře, Horního Maršova, Svobody nad Úpou, Mladých Buků i Trutnova aby družně uvítali nastávající rok.

Mandatorní výdaje rok co rok stoupají a brutálně tlačí rodinný rozpočet do nebezpečné blízkosti červených čísel. Ve škrtání zbytných položek z celoročních výdajů by důchodcové mého postavení mohli klidně i přes diskvalifikující věk přemýšlet o účasti na OH 2020 v Tokiu, kdyby byla taková soutěž do programu zařazena. A kdo to vždycky odnese jako první? Kamarádi, příbuzní a blízcí přátelé! Protože ti to přece pochopí! V duchu se omlouvám všem, kteří nejsou na internetu. Klasickým papírovým novoročenkám je letos i vzhledem k neomalenosti České pošty (téměř) konec. Telefonování nebylo nikdy mou silnou zbraní, protože nevidím, neslyším a hlavně nemám ten správný vratiprst jako datel. No a posílat přání jako SMS, to je skoro lepší si to přečíst v klidu na webu. Tak především zdraví, zdraví, zdraví...