Freiheit

V pátek odpoledne je kličkování mezi houbaři v lese docela únavné. Na houbařských stránkách www.nahouby.cz se to kromě nekonečné polemiky s nesmrtelným Václavem Burlem, skutečným i fiktivním, hemží motýly, kobylkami a vlčími máky, maximálně choroši. U nás naštěstí rostou, natruc suchu i fázím měsíce. Nenasytní rabovači s bramborovými koši, krosnami a někteří i s kolečkem, vyrážejí několikrát denně a prudí svými selfíčky s kupami hříbků, pro jistotu ještě párkrát rozmnoženými ve fotošopu. A všude je plno babek! Jenže ty jsou bohužel taky na houbách. Dýchavičný chromajzl, který má les za chalupou, je rád, když je ve formě aspoň jednou za týden. A protože je odjakživa líný, ráno už ho z pelechu nedostane nikdo ani na ty houby. Takže většinou až po obědě s tím nejmenším česáčkem číslo 1 (kdo se s tím má taky tahat). Už dávno vím, že houby rostou neustále (když rostou). Jen ráno je větší naděje něco najít, protože v noci s čelovkou šmejdí po lese jen mizivé procento šílenců. A i ten nejvěhlasnější houbař občas něco přehlédne. To je naprosto nevyvratitelný fakt, na kterém je postavena má idealistická teorie, optimismus a víra, že něco se dá najít vždycky. Dnes to byl navíc jako bonus letošní shoz nějakého jeleního mlaďocha - osmeráčka. Na místě, kudy proudí davy a já osobně jsem tudy šel letos minimálně třikrát. Chápu, že ne každý by sebral kost ohryzanou od myší několik měsíců pohozenou v lese, ale že ani jeden?

Staré věci „po babičce" snesené z půdy, i když už dávno neslouží původnímu účelu, předávají dál své kouzlo rukodělné práce a bývají milým výtvarným protipólem strohému modernímu vybavení současných interiérů. Mnoho drobných obyčejných předmětů denní potřeby zútulňuje pobývání nejen na chalupě a nejen milovníkům starožitností. Vytvářejí pevné neviditelné pouto s generacemi předků a pranic nezáleží na tom, zda pokrevních. Mají - li však navíc svůj příběh, který se spolu s vyhlédnutým kouskem v žádném starožitnictví koupit nedá, jsou o to cennější součástí našeho života. Někdy mají i příslovečných devět životů jako kočka, než skončí nenávratně v kontejneru na odpadky, nebo v lepším případě s inventárním číslem na regálu v příšeří muzejního depozitáře.

Říkám - li pár růžovek, nemyslím pochopitelně dvě, ale minimálně - tři. No prostě nic moc! Oproti loňskému fotografovanému pestrobarevnému „poprvé", které bylo ve skutečnosti potřetí a vlastně až o měsíc později, mě tentokrát neodrazovala od výšlapu do lesů ani tak fyzička, ale sucho, sucho, SUCHO! Přesto v houbařských kuloárech začaly prosakovat zvěsti, že vyhlášení hledači nosí a kdo umí a má svá místa v údolích potoků na severním svahu, má hbité nohy, bystrý zrak a na své straně Štěstěnu i Krakonoše, nikdy s prázdnou nepřijde. O víkendu pršelo, nedělní televize nasadila vějičku v podobě křemenáčů z Orlických hor a blbec Tonda opět chytnul na první šlápnutí. Můj milovaný a tvrdošíjně navštěvovaný houbařský revír je v globálu nasměrován k jihozápadu, kopec jak kráva (však se taky jmenuje Kraví vrch). Novopacký Babák je proti němu jen taková drobná mezička - aby i motorizovaní Pražáci věděli, o čem je řeč. Zadní běhy mi už taky občas stávkují, i když ještě pořád chválabohu bez hole, zrak na draka a Štěstěna je mi nejspíš nevěrná s jiným. Jen o přízni Krakonoše bych si nedovolil pochybovat a chválím ho, kudy chodím. Téměř v pravé poledne, jak je mým nedobrým zvykem - v lukách je vlání na všechny strany - v poledním lese kdo houbaří, košík neunese! Prdlajs! Jen pár růžovek.

Dnes je to okřídlená věta nejvyššího hradního pána, která s nesmyslným protikuřáckým zákonem bleskurychle zlidověla. Kamarád Petr ji s oblibou užívá při dlouholetém objíždění sběratelských burz, bleších trhů, antiků a bazarů, co má paměť sahá. Však také za ta léta nashromáždil úctyhodnou sbírku kuřáckých potřeb, značkových originálů, praktických doplňků, reklamních předmětů i kuriozit, až mi z toho vždycky jde zrak šejdrem. Když jsem jeho průpovídku slyšel poprvé, byl český kuřák č. 1 ještě neznámý cifršpión, šedá myš z podnikové účtárny národního podniku Tatra Kolín. Osobně jsem celoživotní nekuřák a nikdy jsem nepochopil pokrytectví vlád všech režimů, které na jedné straně tyjí z prodeje cigaret a na druhé vkládají nemalé prostředky na zamezení následků kouření.

Fenomén přírodních amfiteátrů je spojen s uvolněním spolkového života v poslední třetině 19. století a oživením Rousseauových idejí o návratu k přírodě. Vlastenecké spolky ochotníků se z tradičních hradních nádvoří a romantických zřícenin stále častěji uchylovaly se svými představeními i do volné přírody a kde to dovolovala konfigurace terénu, vznikala přirozená hlediště s jednoduchým vybavením, jak je známe z mnoha míst v Čechách i na Moravě. Některá s dlouholetou tradicí jsou stále udržována. Většina jich ale časem zanikla, stejně jako lesní divadlo v Horním Lánově na historické pohlednici, kde strohé dřevěné lavice ještě svítí novotou. V regionu bývalo podobné divadlo také v Horním Starém Městě u Trutnova, vybavené rovněž pevným základem scény, známé z mnoha černobílých i barevných dobových pohlednic. Divadelními hrami ožívalo i nádvoří na Břecštejně, ještě dříve, než je zastínily zahradní slavnosti na později prezidentském Hrádečku.

Vrcholové partie Krkonoš po obou stranách státní hranice poznamenaly kruté přírodní podmínky během dlouholeté historie množstvím katastrof, osobních neštěstí, nehod jednotlivců i celých skupin, končících často tragicky. Na jejich paměť vyrostla řada pomníčků, prostých dřevěných křížů i okázalých monumentů. Mnohé jsou stále udržovány, některé splynuly s okolním terénem, jiné zanikly nebo byly zničeny a po čase zmizely i z map. Mnohé stojí za připomenutí a pár jich dokonce bylo v poslední době obnoveno. Jedním z těch zapomenutých, o kterém poválečné prameny mlčí záměrně, je rozporuplný kamenný kříž, který stával na severním svahu Stříbrného hřebene nedaleko zaniklé Boudy prince Jindřicha jako připomínka smrti čtyř poutníků ve sněhové vánici. První podrobnější zprávu o tragédii otiskl měsíčník „Der Wanderer im Riesengebirge" číslo 2 v únoru 1930. Rozjařená skupina národněsocialistických sportovců z Berlína a Jelení Hory, ubytovaná v malé soukromé boudě na Liščí hoře, kde chtěli oslavit Vánoce, se 22. prosince 1929 vypravila ze Špindlerovky i přes pozdní patnáctou hodinu odpolední, velký vítr a sněhovou vánici a varování zkušených horalů směrem k hřebenové Boudě prince Jindřicha. Několik zcela vysílených se jich z poloviny cesty vrátilo zpět na Špindlerovku. Pouze tři muži došli až do cíle. Z obou jmenovaných bud vyrazily narychlo zformované záchranné výpravy, které zachránily několik dalších lidí. Profesní (vojenský) student Werner Wessel, knihvazač Fritz Radloff a účetní Hildegard Schönfeldtová byli nalezeni mrtví na Stříbrném hřebeni. Teprve následující den v poledne byl objeven v tzv. „Sněžné díře" umrzlý 26letý rolník Hans Tesche z Jelení Hory. Na místě neštěstí byl vztyčen nahrubo opracovaný žulový kříž z místního kamene se jmény čtyř obětí a datem události. Až potud běžný, i když smutný příběh, jakých je v horách nepočítaně.

Když si malý Emilek Schwantnerů modeloval v Lysečinách z jílu u potoka figurky zvířat a později za školou v Bobru vyřezával kudličkou postavičky ze dřeva, byl určitě šikovnější než anonymní insitní „umělec" (jehož jméno redakce zná) který před více než půl stoletím spáchal neumělou mužskou hlavičku z kousku ořechu. Není to žádný zasloužilý soudruh, jak by snad prvoplánově sváděla barva pozadí. Imaginární miniaturku z rukou viditelně neškoleného autora, zhotovenou z momentální dlouhé chvíle, ozvláštňuje snad jen náhodný výběr špalíčku se dvěma odstíny dřeva. Světlejší běl a tmavší jádro mohly na čerstvé řezbičce budit iluzi muže dvou tváří, podle úhlu pohledu. Výrazné barevné rozdíly časem sestejnaly, a tak jen rádoby profesionální adjustace na době poplatný soklík a vědomí premiéry nejspíš vedlo mladého tvůrce k uschování dílka mezi památeční artefakty na důkaz, že to taky jednou zkusil. Nepotkal ho však žádný starý Hartmann, aby rozpoznal míru jeho talentu a podal mu pomocnou ruku. Region možná přišel o dalšího slavného sochaře. Ale co, jeden Schwantner bohatě stačí.

Nepublikováno