Freiheit

Tak jsem to dokázal! Letos jsem na houby shodou několika nepříznivých okolností opravdu moc nechodil. Počet mých houbařských vycházek je určitě hluboko pod průměrem běžného Čecha. Jít zamknout les před zimním obdobím však patří k dobrému tónu a je stavovskou ctí každého milovníka bezbolestného lovu. V našich zeměpisných šířkách tak pravidelně rok co rok činím většinou v druhé polovině října. Posledních několik dní se šíří veřejností fámy, že navzdory suchému létu, relativně pokročilému času a houbám nepřejícím teplotám, po deštích přece jen rostou. Řada televizních stanic oblbuje diváky plnými košíky krásných plodnic, hřibů, křemenáčů i klouzků (nevím, kam na to ti lidé chodí) a zároveň jedním dechem ohlašuje příchod prvních přízemních mrazíků. To by byl, jak víme ze zkušenosti, definitivní konec. Takže radši hned! 20. října je docela slušné datum, 13,00 hod pro lenochy ideální čas. Momentálně neprší, sesbírám poslední zbytky odvahy a s odhodláním - to dám - vyrážím. Už po několika krocích cítím kyslíkový dluh. Mein Herz! Sunu se krok sun krok a před očima mám hrdinu mých dětských nevědomých let Aljošu Meresjeva. Vyplazil jsem se silou vůle na kopec a tam po rovince obešel remízky kolem louky. Při prezentaci úlovku by se nejspíš červenal studem leckterý houbařský začátečník, já mám nefalšovanou radost. Jsou to možná moje poslední osobně nasbírané. Příště už asi jen žampiony z Kauflandu.

Nepublikováno

Optimistické nadšení nad slušným houbařským úlovkem z července zpražilo suché léto bez jediné houbičky i má fyzička poněkud z formy. Teď na začátku října po několika deštích prý snad někde i rostou. Déja vu někdejší záplavy kozáků přímo na zahradě u domu mi Krakonoš připravil rozhozením výtrusů třepenitky svazčité, která vyráží v trsech na trouchnivějících kořenech dávno pokácené břízy. Nahloučené žlutě svítící plodnice vyrážejí zdánlivě ze země. Ve skutečnosti opisují rozsáhlý pozvolna odumírající kořenový systém stromu, který léta poskytoval ve vzájemné symbióze výživu početným kozákům březovým. Třepenitka je sice na pohled fotogenická a roste od jara do podzimu, ale pozor! Hořká, hořká, hořká! To hlavně, ale taky prý (jen) mírně jedovatá. Nezkušení houbaři si jí občas pletou s jedlou a výbornou opeňkou měnlivou. Podle zkušených lesních matadorů je však třepenitka houba vhodná leda k zahození. Není všecko zlato, co se v trávě žlutě třpytí.

Nepublikováno

Kdo nechodí volit, je prý hlupák.

Kdo jsou ale potom ti, co volili?

Tak jako se u nás v Úpském údolí až do nedávna tradovalo, že aspoň jeden člen z každé rodiny někdy pracoval, pracuje nebo bude pracovat v papírnách, těžko byste v Žacléři hledali mužského, který v životě nefáral v dolech. Proto jsou osobní fárací různě tvarované známky havířů s čísly jako základní registrační prostředek na tabuli v cáchovně každého dolu všeobecně známé. O těch ale řeč nebude. Každý sběratel mincí mi dá jistě za pravdu, že má někde v šuplíku i několik kulatých plíšků, které se tváří jako mince, ale mince to nejsou. Jde o účelové známky, žetony i nouzová platidla, které se v posledních letech s přibývající odbornou literaturou a dostupnými informacemi na internetu, staly módním sběratelským oborem. Jsou vyrobeny většinou z obecných kovů a patří k poměrně častým nálezům hledačů s detektory, kteří bez aktivní spolupráce s muzei jen drancují archeologické památky. Když dosloužily, nebyl nijak zvláštní důvod je schraňovat, jejich náklad býval proti běžným oběhovým platidlům nepatrný, počítaný řádově ve stovkách, výjimečně tisícovkách kusů, a tak není div, že se jich v některých případech zachovalo velice málo. To je nejspíš i případ několika účelových známek užívaných prokazatelně v žacléřském uhelném revíru.

Když už, tak už! V rozcouraném prvním srpnovém týdnu zamířily už jednou nazuté boty z toulavé teletiny tentokrát na sever. Posádka se rozrostla o třetího člena a vůz jsme vyměnili za pohodlnější a novější model VW. Starobylá dolnoslezská města Złotoryja, Bolesławiec a Jelení Hora mají společnou nejen pestrou historii s množstvím architektonických památek a dalších turistických lákadel, ale i podstatnou skutečnost existence minimálně jednoho krámku Antyki. Nelze se tudíž divit, že byla jako korálky na šňůrce navlečena i na červené směrové lince palubní obrazovky GPS. Páni starožitníci měli podstatnou část nabídky zabalenou na velký víkendový bleší trh do Bytomi. Přesto se předháněli v ochotě a vstřícném jednání, i při zjištění, že jdeme spíš jen okukovat a sbírat informace. Mnozí čeští zamračení kakabusové, pro které je potenciální zákazník, i když už na první pohled insolventní, jen obtížný hmyz, by se museli ještě moc a moc učit, co je to podnikání. Aby si s vámi majitel jednoho starožitnictví sedl do auta a zavedl vás na druhý konec města ke konkurenci, to je věc v našich luzích a hájích nevídaná. V Boleslavci, městě vyhlášené keramiky, jsem poprvé viděl sedícího Krakonoše z porcelánu se značkou zdejší manufaktury. Na cenovce byla cifra, za kterou by se vyplatilo najmout dva Ukrajince, aby ho v horách chytili živého. Nic jsme nekoupili, ale zážitky z vyhlídkové jízdy prosluněnou krajinou s proměnlivým panoramatem krkonošských vrcholků na horizontu, jsou za všechny peníze. I to kafíčko v zahrádce útulné kavárničky jinak chutná, když nikam nespěcháte.

Někdy je houbařská vášeň silnější než pud sebezáchovy. Patřím k postiženým jedincům. Nestačí mi, že táhnu na hřbetě už osmý křížek (i když pravda zatím jen půlku) a mein Herz ist kaput i po náročné operaci. Mám chaloupku na stráni, což hovoří samo za sebe. Vyšplhat domů z hospody v údolí je téměř horolezecký výkon. No a na houby se holt musí výš do kopců, tak už to na horách bývá. Přinést fotogenický úlovek se mi letos podařilo až napotřetí. Poprvé jsem přinesl asi pět kovářů slunících se u cesty do lesa. Vysupěl jsem stěží k první odpočinkové lavičce a myslel jsem, že je to má poslední hodinka. Nebyl jsem schopen obejít ani těch pár tutových meziček po rovině a zahanbeně jsem se vrátil zpátky. Obvykle se kasám, že když to se mnou jednou v lese sekne, zalezu do kopřiv a adié. Omyl, pánové. Něco v nás, co nás táhne skonat ve vlastní postýlce, je nezávislé na vůli. Když jsem se z té krajně neúspěšné houbařské výpravy trochu otřepal, vyšel jsem znova. Ne tak zhurta a po mírnější svážnici. Ani tehdy to nebyla žádná sláva. Pár prašivek jsem sice přinesl, ale několik hodin v lese systémem tři kroky - pařez, to nebylo žádné potěšení. A doma oheň na střeše, protože mi z neznámých důvodů nezvonil mobil. Dnes dopoledne šli kolem se slušným úlovkem sousedi (již podruhé v tomto týdnu) a to už ve mně bouchly saze. Po obědě jde do lesa na houby, navíc o víkendu, prý jen úplný debil, ale já už asi jiný nebudu. Pyšný sám na sebe, že jsem se vyškrábal na první hřebínek, jsem potkal mladou dvojici konkurentů. Asi jsem byl čitelný, protože dáma se samaritánskými sklony mě hned zmrazila dotazem: Pane, není vám špatně? Nechcete dovést domů? No nebudu zbytečně napínat, přežil jsem to. Úlovek měl tentokrát několik deka přes tři kilogramy čisté váhy, a to je i pro skromného chlubílka důvod k zdokumentování. Lesu zdar!