Freiheit

Barvami hýřící podzim předává, ač nerad, žezlo paní Zimě v přepychovém, leč trochu fádním hermelínu s chudičkou škálou bílé a černé, jako ve starém filmu. Jejich setkání na Sluneční stráni ve sluncem prozářeném odpoledni 8. listopadu zachytil na display svého mobilu kamarád Pepa Čermák z protějšího svahu Úpského údolí ve Svobodě nad Úpou. O trochu výš na Černé hoře hučí sněžná děla a provozovatelé Ski Resortu slibují, že na sjezdovce Anděl zahájí zimní lyžařskou sezónu už v sobotu 12. listopadu, o celých 14 dní dříve než loni. Přitom ještě o minulém víkendu nacházeli vytrvalí houbaři v lesích na snímku i hřibovité houby, které jakoby chtěly dohnat půst ze suchých letních měsíců. Fotografie dýchá poetikou, až by měl nezasvěcený divák chuť se do toho kouzelného místa přestěhovat. Každá podobná „díra u Hanušovic" se dá nejspíš prezentovat i v dobrém světle, záleží jen na úhlu pohledu.

Nepublikováno

Sen mnoha generací kluků každého věku - klíčky od červené legendy se vzpínajícím se hřebcem ve znaku, v designové krabičce Scuderia Praha, oficiálního dealera vozů Ferarri, nebo od bílého energeticky pasivního domu pod skálou s velkou bezúdržbovou zahradou s autorskou pečetí architektonické kanceláře Lábus AA, poukaz od cestovní kanceláře Fischer na týdenní pobyt v uhrančivém městě zázraků Dubaji, nebo mnohem skromnější wellness víkend pro dva ve vodním parku Tropicana hotelu Gołębiewski v polském středisku Karpacz, kam by zdatný turista došel přes hřeben Krkonoš i pěšky, ale ani luxusní hodinky Karima Rashida od firmy Alessi (když každý kdo mě zná, ví, že snobskou značkou Patek Phillipe opovrhuji), nestárnoucí pohodlné kožené křesílko Butterfly, finský nůž Puukko od samotného Tapio Wirkkaly, kvalitní irskou dýmku Peterson na celý život, ani lahvinku oblíbeného portského Old Tawny z vinařského roku století 1994 jsem k pokročilým polokulatinám od svých blízkých naštěstí nedostal. A i kdyby ano, každý z uvedených darů by mě přivedl, eufemisticky řečeno, do hlubokých rozpaků, ba co dím, docela by mě nasštval.

Tak jsem to dokázal! Letos jsem na houby shodou několika nepříznivých okolností opravdu moc nechodil. Počet mých houbařských vycházek je určitě hluboko pod průměrem běžného Čecha. Jít zamknout les před zimním obdobím však patří k dobrému tónu a je stavovskou ctí každého milovníka bezbolestného lovu. V našich zeměpisných šířkách tak pravidelně rok co rok činím většinou v druhé polovině října. Posledních několik dní se šíří veřejností fámy, že navzdory suchému létu, relativně pokročilému času a houbám nepřejícím teplotám, po deštích přece jen rostou. Řada televizních stanic oblbuje diváky plnými košíky krásných plodnic, hřibů, křemenáčů i klouzků (nevím, kam na to ti lidé chodí) a zároveň jedním dechem ohlašuje příchod prvních přízemních mrazíků. To by byl, jak víme ze zkušenosti, definitivní konec. Takže radši hned! 20. října je docela slušné datum, 13,00 hod pro lenochy ideální čas. Momentálně neprší, sesbírám poslední zbytky odvahy a s odhodláním - to dám - vyrážím. Už po několika krocích cítím kyslíkový dluh. Mein Herz! Sunu se krok sun krok a před očima mám hrdinu mých dětských nevědomých let Aljošu Meresjeva. Vyplazil jsem se silou vůle na kopec a tam po rovince obešel remízky kolem louky. Při prezentaci úlovku by se nejspíš červenal studem leckterý houbařský začátečník, já mám nefalšovanou radost. Jsou to možná moje poslední osobně nasbírané. Příště už asi jen žampiony z Kauflandu.

Nepublikováno

Optimistické nadšení nad slušným houbařským úlovkem z července zpražilo suché léto bez jediné houbičky i má fyzička poněkud z formy. Teď na začátku října po několika deštích prý snad někde i rostou. Déja vu někdejší záplavy kozáků přímo na zahradě u domu mi Krakonoš připravil rozhozením výtrusů třepenitky svazčité, která vyráží v trsech na trouchnivějících kořenech dávno pokácené břízy. Nahloučené žlutě svítící plodnice vyrážejí zdánlivě ze země. Ve skutečnosti opisují rozsáhlý pozvolna odumírající kořenový systém stromu, který léta poskytoval ve vzájemné symbióze výživu početným kozákům březovým. Třepenitka je sice na pohled fotogenická a roste od jara do podzimu, ale pozor! Hořká, hořká, hořká! To hlavně, ale taky prý (jen) mírně jedovatá. Nezkušení houbaři si jí občas pletou s jedlou a výbornou opeňkou měnlivou. Podle zkušených lesních matadorů je však třepenitka houba vhodná leda k zahození. Není všecko zlato, co se v trávě žlutě třpytí.

Nepublikováno

Kdo nechodí volit, je prý hlupák.

Kdo jsou ale potom ti, co volili?

Tak jako se u nás v Úpském údolí až do nedávna tradovalo, že aspoň jeden člen z každé rodiny někdy pracoval, pracuje nebo bude pracovat v papírnách, těžko byste v Žacléři hledali mužského, který v životě nefáral v dolech. Proto jsou osobní fárací různě tvarované známky havířů s čísly jako základní registrační prostředek na tabuli v cáchovně každého dolu všeobecně známé. O těch ale řeč nebude. Každý sběratel mincí mi dá jistě za pravdu, že má někde v šuplíku i několik kulatých plíšků, které se tváří jako mince, ale mince to nejsou. Jde o účelové známky, žetony i nouzová platidla, které se v posledních letech s přibývající odbornou literaturou a dostupnými informacemi na internetu, staly módním sběratelským oborem. Jsou vyrobeny většinou z obecných kovů a patří k poměrně častým nálezům hledačů s detektory, kteří bez aktivní spolupráce s muzei jen drancují archeologické památky. Když dosloužily, nebyl nijak zvláštní důvod je schraňovat, jejich náklad býval proti běžným oběhovým platidlům nepatrný, počítaný řádově ve stovkách, výjimečně tisícovkách kusů, a tak není div, že se jich v některých případech zachovalo velice málo. To je nejspíš i případ několika účelových známek užívaných prokazatelně v žacléřském uhelném revíru.