Freiheit

Někdy je houbařská vášeň silnější než pud sebezáchovy. Patřím k postiženým jedincům. Nestačí mi, že táhnu na hřbetě už osmý křížek (i když pravda zatím jen půlku) a mein Herz ist kaput i po náročné operaci. Mám chaloupku na stráni, což hovoří samo za sebe. Vyšplhat domů z hospody v údolí je téměř horolezecký výkon. No a na houby se holt musí výš do kopců, tak už to na horách bývá. Přinést fotogenický úlovek se mi letos podařilo až napotřetí. Poprvé jsem přinesl asi pět kovářů slunících se u cesty do lesa. Vysupěl jsem stěží k první odpočinkové lavičce a myslel jsem, že je to má poslední hodinka. Nebyl jsem schopen obejít ani těch pár tutových meziček po rovině a zahanbeně jsem se vrátil zpátky. Obvykle se kasám, že když to se mnou jednou v lese sekne, zalezu do kopřiv a adié. Omyl, pánové. Něco v nás, co nás táhne skonat ve vlastní postýlce, je nezávislé na vůli. Když jsem se z té krajně neúspěšné houbařské výpravy trochu otřepal, vyšel jsem znova. Ne tak zhurta a po mírnější svážnici. Ani tehdy to nebyla žádná sláva. Pár prašivek jsem sice přinesl, ale několik hodin v lese systémem tři kroky - pařez, to nebylo žádné potěšení. A doma oheň na střeše, protože mi z neznámých důvodů nezvonil mobil. Dnes dopoledne šli kolem se slušným úlovkem sousedi (již podruhé v tomto týdnu) a to už ve mně bouchly saze. Po obědě jde do lesa na houby, navíc o víkendu, prý jen úplný debil, ale já už asi jiný nebudu. Pyšný sám na sebe, že jsem se vyškrábal na první hřebínek, jsem potkal mladou dvojici konkurentů. Asi jsem byl čitelný, protože dáma se samaritánskými sklony mě hned zmrazila dotazem: Pane, není vám špatně? Nechcete dovést domů? No nebudu zbytečně napínat, přežil jsem to. Úlovek měl tentokrát několik deka přes tři kilogramy čisté váhy, a to je i pro skromného chlubílka důvod k zdokumentování. Lesu zdar!

100x přední díl překližka, 100x zadní díl sololit, 100x podlážka smrkový masiv, 100x vahadélko překližka, sololit, 200x boky smrkový masiv, 200x střecha sololit, 200x figurky lipový (bukový) masiv bez suků. Rozměry a cena jako obvykle, dodání dle dohody. Děkuji - Fleischhans. To byla koncem 60. let minulého století obvyklá měsíční „objednávka" miniaturních dílků z odpadového materiálu za haléřové hodnoty, které teprve násobením a v celé sérii dávaly nepatrné přilepšení „na pivo a na kafe" k mizernému platu. Daleko víc dřevěných odřezků prolétlo komínem. V truhlářské dílně vytápěné vlastními silami lokálními topidly na tuhá paliva, konkrétně v té době běžnými pilinovými kamny, se vedle pilin, hoblovaček a dřevěného odpadu, dalo spálit cokoliv. Na to „cokoliv" dojeli později naši nástupci. Už před velvetovým převratem se začaly v nebývalé míře místo klasického řeziva používat velkoplošné lisované dřevotřískové, pilinové nebo pazdeřové desky s laminátovým povrchem obsahující formaldehydové pojivo a hlas veřejnosti, především petičníků z řad ochránců přírody, měl stále větší váhu. Zamořování okolí jedovatým kouřem začalo vadit. To už jsem byl ale dávno zašitý v báječné první partě zaměstnanců nové moderní dětské léčebny Vesna v Janských Lázních.

aneb Píseň strašlivá o Golemovi - Variace na renesanční téma. Muzikantova písnička. Česká písnička. Píseň spokojeného člověka.

Škoda lásky. Lily Marlene. Se zpěvem a smíchem. Vyvalte sudy. Zítra se bude tančit všude. Všichni jsme mladí. Hurá písničky! To tenkrát v čtyřicátom pátom. Ze soboty na neděli. Když jsem já byl tenkrát kluk. Jednou ráno. Šel Frantík kolem zahrádky. Po starých zámeckých schodech. Strahováček. Chlap ze stránky 5. Obyčejný muž. Sonny boy. Se svou kulhavou kobylou. Píseň svou mi tenkrát hrál. Kosí fox. Sladké mámení. Ve stínu katedrál. Postavíme most přes minulost. Pionýři, pionýři. Svět patří nám. Hej rup. Proti větru. Kupředu, zpátky ni krok. Až na vrcholky hor. Směr Praha. My jsme děti republiky. To my ženem čas. Stavíme nový svět. To rád si nechám líbit. Tam za tou duhou. Quadalcanal. Přízraky. Světla promenád. Krajina posedlá tmou. Koukej, se mnou si píseň broukej. O bláznech. O nás dvou. Dnes není všední den. Od zítřka máme dovolenou. Je to paráda. Jasná zpráva. Já budu chodit po špičkách. Money, money, money. Mám jednu ruku dlouhou. Hele lidi. Hlupák váhá. Brno je zlatá loď. Rychlík jede do Prahy. Oranžový expres. Praha je krásná. Když je v Praze hic. Pražákům těm je hej. Nonstop.

Sedím na mezi v obnošeném c.k. mundůru od Piavy z té velké války, starý muž s holí a dumám, jaký to všecko v životě mělo smysl. Tak sugestivně na mě zapůsobila rychlými tahy načrtnutá kresbička s neznámou signaturou, zamýšlená nejspíš jako pohlednice s pozdravem z fronty, kterou jen nikdo nikdy neodeslal. A co já a moje vojenská kariéra? Ač válečné dítě a založením pacifista jsem měl vlastně štěstí. Řinčení zbraní v boji „na život a na smrt"znám jen z klukovských her. Ach ano, tam někde v hloubi let jsou celé dva roky povinně prožité v armádě, která prý dělala z kluků chlapy, ale snad to bylo bez následků.

Pršelo, blejskalo, jen se lilo! Na horách padaly ledové kroupy jako holubí vejce. Vyplašený poseroutka Vochomůrka se v dřevěné chaloupce ukryté v mechu a kapradí klepal pod pruhovanou peřinou a strachy ani nedutal. Zato nebojácný junák Křemílek jako správný horák si tu neuvěřitelnou slotu dokonce užíval. Radostí poskakoval na jedné noze mezi studenými kapkami prostřídanými s kousky ledu a jen v duchu hýkal rozkoší. Dobře věděl milé děti, že v lese se zásadně hulákat nemá. Pravda, utržil pěkných pár pumelic do klobouku, ale když se Krakonoš dosyta vyřádil, docela to malému hrdinovi uprostřed té bílé spouště slušelo.

Když jsem před šesti lety v časopisu Veselý výlet v článku nazvaném Schwarzenbergové pod Schwarzenbergem psal o posledním zmizelém mezníku vlčického panství s erbem tehdejších pozemkových majitelů Schwarzenbergů, dochovaného na území Janských Lázní, který se zakrátko objevil ve sbírce podobných hraničních kamenů v zámeckém parku Lázní Bělohrad, dovolil jsem si s notnou dávkou optimismu zavěštit, že se kámen jednou do Janských Lázní zase vrátí. Netrvalo to ani tak dlouho a mezník, který jsme tenkrát s vydavatelem časopisu Pavlem Klimešem u zámku v Bělohradě vyfotografovali s chybnou popiskou jako Schaffgotschský, je zpět.

Ještě než vykročíme, prosím laskavého čtenáře o shovívavost. Nemám na mysli žádnou konkrétní ani pomyslnou komunikaci, to jen tak žongluji s momentálními myšlenkovými asociacemi. Ale mohl bych: Třeba jak se pruský komerční rada z bohatého průmyslového města ve Slezsku na přímluvu jistého doktůrka Pauera stal majitelem ryze venkovského panství Vlčice v podhůří českých Krkonoš. Nebo jak po něm pojmenovali romantickou lesní pěšinu údolím Janského potoka, spojující náměstí dvou podhorských zapadáků, Svobody nad Úpou a Janských Lázní. Dobová pohlednice z časů, kdy se uvedená místa jmenovala Freiheit a Johannisbad a možná i pulsovala živým ruchem, mě ostatně k zamyšlení inspirovala.