Freiheit

Snad největší „bomba" mezi mými klukovskými archeologickými nálezy, kdy každé barevné sklíčko, zkorodovaný plíšek nebo úlomek keramiky znamenal cenný přírůstek do sbírky kuriozit, střídavě opečovávané i zavrhované podle momentální nálady rodícího se sběratele ještě než začal chodit do školy, byla zachovalá medaile s německým textem. Nazval jsem si ji později sám pro sebe kapitán Gerhart. Nazíráno současnýma očima bylo tenkrát, krátce po druhé světové válce, opravdových pokladů všude kolem nastláno, že člověk nepotřeboval žádný detektor kovů ani jiné moderní sarapatičky jako dnešní ilegální hledači. Medaile se z dětských skrýší v polorozpadlé stodole stěhovala posléze do plechové krabice od přesnídávky z dodávek mezinárodní organizace UNRRA na poličce mého mládeneckého pokojíčku a mám ji ve vlastnoručně předníma nohama zhotovené skříňce uloženou dodnes. S blížícím se sedmdesátým výročím úmrtí Gerharta Hauptmanna (15. 11. 1862 - 6. 6. 1946) významného dramatika ověnčeného Nobelovou cenou za literaturu, úzce spjatého s Krkonošemi,  jsem ji po letech opět vytáhl na denní světlo, abych si uvědomil, že ji vlastním také právě těch 70 let a zároveň si utřídil vědomosti spojené s tímhle zdánlivě obyčejným kouskem kovu.

Odstrašující příklad, kam až může dospět nepovedená privatizace objektů někdejšího ROH, je denně na očích téměř uprostřed Janských Lázní. Kdysi známá a navštěvovaná zotavovna s době poplatným názvem Rudá hvězda, již drahně let vybydlená, chátrá a prorůstá křovím. Tak ji na svých toulkách krajinou zachytil letos koncem března svobodský dokumentarista Alois Miláček. Ponechme stranou spekulativní záměry majitele, které se na lukrativním místě v intravilánu perspektivního horského střediska přímo nabízejí, a povězme si něco o šťastnějších letech výstavné dřevěné budovy, známé v dávnější minulosti jako vila Walzel. Krátce po skončení bojů prusko - rakouské války na Trutnovsku, si v rozvíjejícím se lázeňském sídlišti, které se roku 1867 osamostatnilo od Svobody nad Úpou, postavila honosnou vilu s číslem 48 rodina textilního magnáta Klemense Walzela, honosící se od roku 1873 dědičným šlechtickým titulem rytíři von Wiesentreu. Klemens byl jedním z hlavních iniciátorů postavení místního katolického kostela a osobně daroval do věže čtyři zvony, vysvěcené pražským arcibiskupem hrabětem Schönbornem v létě 1885. Spolu s významnými regionálními podnikateli Wihardem, Steffanem, Faltisem, Haasem, Duncanem, Piettem a dalšími přispěli v počátcích rozmachu samosprávné obce výstavbou svých architektonicky zajímavých vil k pestrému koloritu lázní.

Ačkoli jsem se nenarodil se stříbrnou lžičkou v puse, stála má kolébka na dobré adrese. V Americe! A i když je ta moje Amerika jen zapomenutá osada o několika domcích, rozhozených podél silničky z Náchoda k domovskému Dobrošovu, slovo samo o sobě má stejný zvuk jako vzdálený obdivovaný kontinent za po jménu spřízněným oceánem. Jeden můj nejmenovaný starší spolužák z trutnovské základky, Jirka Vrbata, mi dokonce ne zrovna dvakrát vynalézavě vymyslel přezdívku Tichý Američan. Bylo to mnohem dřív, než spisovatel Graham Greene pustil do světa svůj nejznámější stejnojmenný román. A to už ani nepřipomínám normalizační filmovou špionážní slátaninu Tichý Američan v Praze z roku 1977. Pak jsem se několikrát stěhoval, ale mému uchu lahodí nejvíc zvuk jména současného bydliště - Svoboda. Za komárů se o ní potajmu říkalo, že je jediná v republice. Trochu to sice snižuje zbytečný přílepek „nad Úpou", který však plně vynahradilo náměstí Svornosti. Odtud jsem sice po letech ponížil na Kraví vrch, jen pár metrů od hřbitova, i když prakticky měřeno nadmořskou výškou, je to vlastně povýšení. Nemluvě o tom, že s rostoucí výstavbou dostalo jihozápadní úbočí kopce, kde se kdysi pásávaly krávy přijatelnější vzletné jméno Sluneční stráň.

Helou, botičky do špičky,

helou, sako do flaštičky,

helou, figuru celou,

vysoce decentně pokroucenou...

Snaha uchovat svazky chlapského přátelství z vojny, utuženého v bojích Velké války, s notnou dávkou resentimentu na poražené císařské Německo, vedla hned v prosinci 1918 jednoho z demilitarizovaných vojáků, důstojníka v záloze Franze Seldte, továrníka z Magdeburku k založení Svazu frontových vojáků (Bund der Frontsoldaten) známého více jako „Stahlhelm" podle typické ocelové přilby, zavedené do výzbroje právě ve válečném roce 1916. Tato neoficiální rezervní organizace německé armády, původně téměř apolitická a spíš pravicově zaměřená, sloužila vzájemné výpomoci vojenských veteránů. Svým negativním postojem k Výmarské republice se postupně stala prodlouženou rukou NSDAP. Po nástupu nacistů k moci přešla pod velení SA a zakladatel Seldte se stal významným činitelem Hitlerova kabinetu. V roce 1935 byla „Stahlhelm" jako taková rozpuštěna.

Na začátku nebylo slovo, ale obyčejný šedivý balvan, jakých jsou kolem nás miliony. Jen s tím rozdílem, že tenhle se povaloval na světoznámých nevyčerpatelných nalezištích achátů v Rio Grande do Sul na druhém konci zeměkoule v daleké Brazílii. V dávných dobách geologických procesů, kdy prázdné bubliny ve vulkanitech postupně vyplňovaly horké roztoky s velkým obsahem oxidu křemičitého, v nich vznikaly v závislosti na momentálních podmínkách koncentricky vrstevnaté pestrobarevné minerály, tvořené směsí proužků křemene, chalcedonu a opálu. Pro svou výraznou kresbu se širokou škálou barev a skelný hedvábný lesk po vybroušení i relativně snadnou opracovatelnost je achát vyhledávaným materiálem brusičů kamene od pradávna. Jeho tvrdost je na známé Mohsově stupnici někde mezi 6 - 7, takže jej dokázali opracovávat již pravěcí Skytové. Název mu dali staří Řekové podle historického naleziště u řeky Achates (dnes Dirillo) na Sicílii. Jako oblíbený a vyhledávaný drahokam jej znala antika, středověk i renesance a mistrné artefakty vynikajících umělců všech dob obdivoval i velký sběratel na českém trůně Rudolf II. v jehož kunstkomoře zaujímala díla s acháty nejpřednější místa.

2016

Tentokrát je mé novoroční přání poněkud zvláštní. Nastávající rok je pro naše město Svobodu nad Úpou významný mimo jiné také po dlouhodobých průtazích konečným uvážlivým souhlasem zastupitelstva s vydáním souhrnné výpravné publikace o její historii. V tomto rozsahu a v češtině bude vůbec první po Demuthově společné vlastivědě Trutnovska z roku 1901 a útlém svazečku sekretáře Bernarda Hampla se stručným výtahem z obecní kroniky, starým už také 90 let. Komplexní pohled na dějiny a dostatek kvalitních ilustrací si vyžádá nemalé náklady. Aby neleželo vše jen na bedrech obecního rozpočtu, může přispět podle svých možností opravdu každý - viz „Pokračování článku". Nezastírám, že své osmnácté housle v kolektivu autorů fidlá i moje maličkost. Na pevně dohodnutý honorář však nemá výnos veřejné sbírky pražádný vliv. Všem milovníkům Svobody nad Úpou přeji zdravé srdce na pravém místě.