Freiheit

V Rakouském státním archivu ve Vídni [1] se mi s pomocí tamějšího kolegy Petera Ratha, podařilo vypátrat málo známou grafickou podobu erbu rytíře Hieronyma von Rotha, v letech 1864 - 1873 úřadujícího starosty města Trutnova. Jeho příběh z prusko-rakouské války v roce 1866, dramatické zatčení společně s dalšími 18 spoluobčany 27. června, osmdesát dní krutého věznění v Hlohově a slavnostní návrat po propuštění [2] na přímluvu generála Gablenze, [3] je díky tradičním oslavám jediného rakouského vítězství v této válce právě v bitvě u Trutnova, dodnes živý a zasvěcenému publiku všeobecně znám. [4] Na základě útrap z vězení a hrdinného postoje byl starosta Roth, ani ne týden po návratu na svobodu, 18. 9. 1866 aklamačním hlasováním všech 22 členů obecního výboru slavnostně jmenován čestným občanem města Trutnova [5] a následně i mnoha dalších míst v regionu. [6] Císař Františk Josef I. mu za prokázanou statečnost a loajální postoj k monarchii udělil vysoké rakousko-uherské vyznamenání, řád Železné koruny III. třídy a císařským diplomem z 24. 3. 1867 vystaveným ve Vídni, jej povýšil do rytířského stavu s uvedeným erbem. Popis erbu - v černo-červeně polceném štítě, heraldicky vpravo zlatý korintský sloup, vlevo svěšený černo-stříbrně dělený řetěz s pěti články a s okovy na obou koncích. Dva korunované turnajské helmy: 1. klenotem černá rozepjatá orlí křídla a mezi nimi sloup jako ve štítě; přikrývadla černo-zlatá; 2. klenotem rozepjatá orlí křídla červené barvy, příčně okovy jako ve štítě; přikrývadla červeno-stříbrná [7] - publikovaný v ročence německého Krkonošského spolku v roce 1927 [8], shodný s popisem ve vídeňském archivu, se s barevným vyobrazením v některých detailech rozchází (levá pokrývadla jsou červeno-zlatá, nikoliv stříbrná, taktéž řetěz s okovy, jak na štítě, tak v klenotu, je černo-zlatý). Publikováním tohoto v regionu téměř neznámého nebo zapomenutého erbu bych rád přispěl k rozšíření znalostí o jednom z význačných občanů města Trutnova v minulosti.

Snad proto, že když jsem byl ještě malý kluk a hory na horizontu se mi zdály z kopce od trianglu, kam jsem většinou chodil pást naši kozu Bětu a v zimě lyžovat, díky podobě s obrovskými ňadry, tak tajemné a lákavé a Sněžka v pozadí tak vzdálená a nedostupná, poslouchal jsem povídačky o Krakonošovi vždycky se zvláštním zaujetím. Dohady o tom, zda mocný duch hor opravdu sedává na skalisku nad Obřím dolem, klátí nohama a huláká na kolemjdoucí, mi nedávaly spát.

Burjan Tichý získal erb s kosmým stříbrným břevnem v pravém a zlatou šesticípou hvězdou v levém červeném poli zároveň s přídomkem „z Tichovic" od českého krále Ferdinanda I. Habsburského léta Páně 1542. Jeho příbuznost s Tomášem Tichým z Holína a Dolního Lochova na Jičínsku, nelze spolehlivě doložit, ani vyvrátit.

Tvrzení mého táty, že se ve svých pětadvaceti letech ženil, protože jsem byl tak říkajíc „on the Road" bylo i při skutečnosti, že jsem přišel na svět dva a půl roku po svatbě rodičů něco, o čem se nediskutuje. Tak to prostě bylo! Další z mnoha tátových mystifikací vyšla najevo teprve dlouho po jeho smrti.

Foto Petr Rýgr

Z ozbrojených sil Československé republiky jsem byl vyřazen krátce po sametové výměně vládnoucích garnitur, ještě před rozpadem státu, v jehož armádě jsem sloužil, a tak jistě neprozradím žádné vojenské tajemství svým přiznáním účasti na vývoji a konstrukci raketové zbraně. Zvlášť, když váleční štváči z NATO jsou dnes našimi spojenci a Varšavská smlouva zmizela nenávratně do historie.

S malířem Vladimírem Komárkem mě seznámil kamarád Pavel Janata někdy začátkem 80. let minulého století. Na první návštěvu jeho ateliéru ve Slané u Semil jsem kuriózně nejel jako jeho obdivovatel, nýbrž jako potenciální obchodní partner. Vladimírovi se už zajídalo vyrábět podomácku na malé kombinované truhlářské mašince pro kutily jednoduché lišty na rámování svých obrazů. Z oprávněné obavy o některý z prstíčků svých zlatých ručiček se byť s těžkým srdcem (byl jak známo v určitých věcech eufemisticky řečeno docela šetřílek), rozhodl přenechat tuto banální práci odborníkům.

Deset let jsme se dvěma dětmi bydleli v bytě 1 + 1 se společným příslušenstvím, jen díky postupnému parcelování většího bytu ženiných rodičů. Téměř stejnou dobu jsme byli na prvním místě v  pořadníku žadatelů o byt. Stále nás však předbíhali ti údajně potřebnější. Když i poslední tutovku, byt usnesením obecního zastupitelstva rezervovaný pro učitele (manželka), stvrzenou písemným zápisem, dostal z neznámých důvodů příslušník STB, vykypěla ve mně furiantská krev venkovského frajera.