Jsem noční pták. Předčasné vstávání je pro mne hrob. Dostat mě brzo ráno z postele dokážou spolehlivě jen tři věci. Starožitnosti, ženské a houby. Alespoň o houbách to platí stále a beze zbytku.
Foto Emilie Benová
Veškerý grafický, textový a jiný obsah či součást těchto stránek je předmětem autorského práva ve smyslu Autorského zákona č. 121/2000 §11.
Jsem noční pták. Předčasné vstávání je pro mne hrob. Dostat mě brzo ráno z postele dokážou spolehlivě jen tři věci. Starožitnosti, ženské a houby. Alespoň o houbách to platí stále a beze zbytku.
Foto Emilie Benová
Rodiče se rozvedli, když mi bylo pět. Spolu s mladší sestrou jsme zůstali u táty. Ten důsledně „spálil mosty", a tak jsem i díky nové tetě na vlastní matku poměrně rychle zapomněl. Její radikální „my Toníčka nechcem", plašilo spolehlivě jakýkoliv sentiment z mých vzpomínek.
Své ženě jsem psal z vojny téměř denně. Vynechal jsem opravdu jen výjimečně. Jako třeba tenkrát, když mě bolel zub.
Neznámá černovlasá modrooká holka Helena mi z ničeho nic napsala dopis. Je to už velice dávno.
Ty pečlivé plánky bytového zařízení od zjevně neškoleného konstruktéra, vypracované úhledně barevnými fixy se spoustou doplňujících poznámek, mě na první pohled zaujaly.
Foto Bohdan Holomíček
Klukovská parta na vsi mého dětství bývala krutá i bez dnešních krvavých vzorů z televize a počítačových her. A ve zkouškách odvahy zvlášť vynalézavá. Sralbotkové v ní místo neměli. Bojovným duchem jsem nikdy neoplýval a při pomyšlení na některé lumpárny jsem mnohdy „míval v kalhotách" dlouho dopředu. Kdo ale pozná, zda osmiletý človíček zdolá záludnou překážku s bušícím srdcem v hrdle či na křídlech suveréna? Tak jsem se taky málem utopil. Byl časný březen, zimě pomalu odzvánělo. Ze strání zurčely potůčky z tajícího sněhu a led na rybníce již dávno ztratil lednovou průzračnost. Byl téměř mléčný, porézní a houpavý jako gumová blána s kaluží vody uprostřed a zvětšujícím se odtátým okem při ústí potoka. To byla ta správná doba klukovského pokoušení osudu. S bruslemi na kličku na šněrovacích botách jsme jeden po druhém přejížděli po skřípající a prohýbající se hladině od pevniny jednoho břehu na druhý. Čím blíž k obnažené vodní náruči, tím větší uznání přihlížejících. V návalu pýchy jsem to švihnul těsně k okraji ledu, mnohem blíž než „Rusák" Jarda. Nohy mi ztěžkly strachem právě v tom kritickém místě, takže mi chyběla potřebná rychlost a v mžiku jsem bušil hlavou o led zespodu. Hrdinové se rozprchli jak holubi po ráně z brokovnice a ze břehu zněla jen siréna ječáku mé ségry. Trvalo mi věčnost, než jsem se vyráchal zpod ledu. To už po hrázi zmateně pobíhal starý pan Veik v bílých podvlékačkách a nesrozumitelně něco drmolil svou rodnou sudetskou němčinou. Vytrvale jsem se snažil dostat zpátky na led, který se stejně vytrvale lámal. Zachránil jsem se ale sám, bez cizí pomoci, i když nedůstojným plazením po břiše, zanechávaje za sebou mokrou tulení stopu. Dodnes nepochopím, proč jsem neodešel po dně směrem k potoku. Nános ornice z polí tu vytvářel rozsáhlou mělčinu, kde bych byl i v té době začínajícího tání určitě stačil.
In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 2005/1
Po druhé světové válce utrpělo zemědělství v českém pohraničí citelnou ránu odsunem valné části německých obyvatel. Na základě československo-bulharské smlouvy z roku 1946 přijela skupinka černovlasých chasníků pomoci roztočit kola „Dvouletky" i na státní statek v naší obci.
« 1 55 56 57 58 59 » |