Freiheit

S nástupem měsíce září končíval bezstarostný čas prázdnin a dlouhé letní dovolené, kdy v novinách, stejně jako dnes v televizi, vládla okurková sezóna. Čas žňových brigád a sběru hojných darů lesa v podobě voňavých jahod, sladkých malin, šťavnatých borůvek a při dobré vůli Krakonoše i rozličných hub a houbiček. Čas, kdy se národ odpočatý vracel na svá pracovní místa v továrnách, úřadech, obchodech a školách. Ani tento letitý pořádek už neplatí, tak jako kdysi neplatil na venkově, kde byla práce celoročně „od vidím do nevidím". Svoboda nad Úpou svou velikostí a sousedskými vztahy odjakživa spíš vesnice než město, i když opravdových sedláků tu nebylo nikdy moc, bývala obklopena nudličkami políček a travních zahrad rozsetými po stráních, které postupně pohltila výstavba nebo les. Připomeňme si doby z hlediska historie jen nedávno minulé několika nostalgickými obrázky, z nichž většina je starší jen něco málo přes půl století.

Při každém objevení další neznámé fotografie z tisíců profesionálních pohlednic a nespočítatelného množství amatérských snímků Jindřicha Buchala - Beneckého, Krakonoše na plný úvazek, od jehož narození uplynulo již neuvěřitelných 130 let, mi znovu a znovu defiluje před očima bezděčné srovnání s desítkami dalších představitelů nejvyššího pána nad Krkonošemi. Ti první následníci jako pan Podstata, Klíček, Umlauf nebo Pechan a s přimhouřením oka, ať mi promine, i trochu přezdobený, dosud kralující pan Jirouš, uplatnili především svou fyzickou podobu se všeobecnou představou o Krakonošovi a jedinou stylizací jim byla „civilně" působící lesnická uniforma, v mnoha případech patřící k jejich povolání a typická fajfka i dávno nefunkční hůl. Působili, stejně jako první a nejpopulárnější ryze český poválečný Krakonoš pan Buchal, důstojně a uvěřitelně jako přirozená součást krkonošské přírody, skoro jako by byli jedním z horalů. Ani oni však v mých očích ve srovnání neobstojí. Možná i proto, že bývalý benecký fořt byl první můj Krakonoš poznaný osobně ve vnímavém věku na hranici dětství a chlapectví, navíc uprostřed svého království, při mém prvním výstupu na Sněžku začátkem léta 1949.

Anonymní rukodělné artefakty bez podpisu tvůrce nebo aspoň autorské značky jsou pro některé systematické sběratele doslova na houby. Pro jiné jsou naopak výzvou k zahájení pátrání, i kdyby měli pobláznit celý houf pomocníků, kterým tímto velice děkuji. To je případ i publikované dřevěné figurky pantáty Krakonoše, který díky někým v minulosti dodatečně podstrčenému košíku opravdu vypadá jako rozšafný houbař, jakých jsou v letní sezóně plné lesy. My znalci ale vidíme na první pohled, že mu chybí charakteristická dlouhá fajfka, po níž zůstal prázdný otvor v ústech a nastavená dlaň. Lidových výrobců Krakonošů bývalo v Krkonoších i v jejich podhůří habaděj a ještě dnes by se jich několik našlo. Někdo postavičky „seká jako Baťa cvičky", takže ačkoli je každý kus originál, jejich výraz splývá v jakési unifikované řadě, jiný nezapře školenou ruku či přirozený talent a vdechne i tak nepatrnému dílku sochařskou osobitost. Vzhledem k výraznému „rukopisu" a několika dalším dostupným indiciím je autorem 40 cm vysoké naivisticky pojaté sošky s největší pravděpodobností český řezbář loutek Ferdinand Palouš. Podle dvoudílné obsáhlé Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla v českých zemích a na Slovensku od dlouholetého sběratele loutek prof. Milana Knížáka se narodil 29. 5. 1903 a zemřel 29. 11. 1971 v Mříčné u Jilemnice.

Současná móda ošklivosti válcuje kulturu i běžný život. Prázdné plátno, kterého se umělec ani nedotkl, hromada roští v koutě galerie, mrtvolky v lihu či autentické fekálie jsou prezentovány jako umění. Kakofonie zvuků, puštěná hlavně pekelně nahlas nahradila hudbu a z obrazovek televizí i širokých pláten multikin se valí obludy, splašky a krev. Kdejaký matlal ovlivňuje fasádou svého domu všeobecný (ne)vkus. Krásné mladé holky vynaloží spoustu času a někdy i peněz, aby ze sebe udělaly odpuzující příšery s kérkami a piercingem i na nejintimnějších místech. Proti některým byl tradiční strašák v zelí vrcholem vytříbené elegance. Nebývalo tomu tak vždycky. Po staletí bývala ideálem krása, anebo aspoň líbivost, poplatná momentální módě. Tím není míněno lakování reality na růžovo, ale přirozená snaha zpříjemnit si prostředí, ve kterém žijeme. Určitou zdobností se pyšnily i tak obyčejné a v podstatě nepříjemné písemnosti jako jsou faktury. Ty tvoří nepřehlédnutelnou část obchodních papírů, tiskopisů s graficky pojednaným záhlavím, kterým se ve sběratelské hantýrce říká všeobecně hlavičkové papíry. Bez ohledu na tiskařské techniky, z nichž pochopitelně obrazové veduty firem jsou nejhledanější, používali je majitelé tradičních a prosperujících továren a obchodů i drobní řemeslníci. Každý podle svého výtvarného cítění i kapsy. Dnes jsou žádaným zbožím na sběratelském trhu, vyhledávaným regionálními badateli nejen pro nostalgické kouzlo starých časů, ale i pro nespornou vypovídací hodnotu. Při představě všech úkonů, potřebných k vyhotovení každého takového lejstra, které bylo samo o sobě nezaměnitelným unikátem, se není třeba divit, že je příjemce pečlivě založil, i kdyby to nenařizoval zákon o vedení účetnictví. Jaký je to rozdíl proti neosobnímu, strojem potištěnému kousku papíru, který s lehkým srdcem zahodíme hned po zaplacení. A to už vůbec nezmiňuji elektronické bezhotovostní platby. Ne snad, že by se v současné době hlavičkové papíry v obchodní podnikové korespondenci i soukromém styku nepoužívaly, někdy jsou i graficky na úrovni. Ale název seriálu „Střípky z dějin" napovídá, že se zas trochu prohrábneme starým papírem.

Na neodeslané, nedatované černobílé pohlednici odpovídající kvalitou tisku i formátem druhé dekádě minulého století pózuje urostlý trénovaný sportovec s viditelným tělesným hendikepem. Chybí mu část levé nohy od kotníku dolů. Podle popisu jde o jistého Josefa Munsera, jediného známého jednonohého cvičence předvádějícího stoj na rukou, nazývaného „lidská váha". Lze předpokládat, že ateliérové foto sloužilo k propagaci veřejných vystoupení tohoto mladého muže, ať již na sportovních kláních nebo ve varieté či v cirkuse. Na zadní straně pohlednice vydané uměleckým závodem Schmidt & Co. v Lübecku je již z tiskárny natištěna trvalá adresa: Mladé Buky 28 u Trutnova v Čechách. Rodinný dům čp. 28 u hlavní silnice z Trutnova do hor vlastnila však v té době rodina Krausova. Podle evidenčních listů policejní stanice v Mladých Bukách se Josef Munser, vyznání římsko - katolického, narodil manželům Antonovi Munserovi a Anně rozené Pflugerové 13. 9. 1893 a později byl zaměstnán jako tovární dělník. V roce 1919 se oženil s o šest let starší Annou Tauchenovou, narozenou 25. 7. 1887 rovněž v Mladých Bukách. Zemřel 22. 9. 1920. Současné stoleté výročí od začátku I. světové války svádí k odvážné fabulaci. Podle data narození je zřejmé, že jako každý mladý muž jeho věku podléhal vojenské odvodní povinnosti do armády rakousko - uherské monarchie. Popustíme - li uzdu fantazii, narukoval Josef Munzar na frontu, kde byl raněn a přišel o nohu. Na rozdíl od tisíců válečných invalidů, kteří skončili na obtíž příbuzným nebo obci, v horším případě jako žebráci, to nevzdal a pílí a tréninkem se vypracoval v eso ve své disciplíně. Ale třeba se s postižením již narodil nebo utrpěl úraz někdy jindy. V každém případě to byl nejspíš houževnatý mladík, který se dokázal postavit osudu. Byla by velká škoda, kdyby zajímavá pohlednice zůstala ve sbírce navždy jen němou položkou bez příběhu. Možná, že čas jako již mnohokrát doplní neúplný příběh o nová zajímavá fakta.

Nepublikováno

Objeví-li se v centru Svobody nad Úpou nová opravená fasáda některého z historických domů, vyvolá vždy zvýšený zájem veřejnosti. Zástupy amatérských kritiků i nekritických obdivovatelů se utkávají ve slovních přestřelkách bez fundované argumentace, jen na základě subjektivního pocitu líbí - nelíbí. A valné většině je to jako obvykle jedno. Nejinak je tomu u nejnovějšího počinu výrazně poznamenaného asijským vkusem majitele domu čp. 537. Hned na úvod musím poznamenat, že patřím k těm, co určitě nejsou nadšeni. V žádném případě nemám nic proti barevnosti, ale architektura není papoušek a všechno by mělo mít svůj styl. Nadarmo se neříká, jiná země - jiný mrav. Kdo někdy viděl barevné skandinávské domky, hýřící sytou červení, zelenou i modrou, musí uznat, že je to něco podstatně jiného než pouťová směs křiklavých nelomených barev z asijské tržnice. To není nic proti prolínání kultur ani s odpuštěním „zaprděné" čecháčkovství. Zdaleka nejde jen o barvy. Brutální zásahy minulých let do uspořádání a vzhledu okenních a dveřních otvorů zprznily štukové fasády většiny domů na náměstí i v hlavní ulici. Odstrašujícím příkladem je otlučení všech secesních zdobných prvků z budovy pošty, ze které se tak stal fádní, šedivý a nevzhledný barák.

Napjatě očekávaná výpravná publikace Příběhy Luční boudy, vydaná ve stejné úpravě a od téhož autora jako nedávná Erlebachova bouda Správou Krkonošského národního parku, ještě voní tiskařskou černí a dokonale zastínila tematicky podobný, avšak poněkud jednostranně pojatý a polygraficky nesrovnatelný paperback Die Wiesenbaude německého vydavatele z minulého roku. Emeritní ředitel Krkonošského muzea ve Vrchlabí Miloslav Bartoš se svou příslovečnou pečlivostí shromáždil a poutavou formou popsal všechna dostupná data z historie i současnosti krkonošské nejstarší, největší a nejznámější hřebenové boudy, včetně značného počtu dobových ilustrací, které jsou i pro zasvěcené čtenáře v mnoha případech zajímavou novinkou.