Freiheit

Od vypuknutí Velké války, předznamenané červnovým atentátem na rakouského následníka trůnu arcivévodu Ferdinanda v Sarajevu, uplyne 28. července právě 100 let. Teprve o čtvrt století později, s rozpoutáním dalších globálních hrůz, se jí začalo říkat I. světová. V letech 1914 - 1918 byla i ze Svobody nad Úpou odvedena k různým zbraním rakousko - uherské armády řada mladých mužů, z nichž mnozí se již nevrátili nebo zemřeli záhy po konci války na její přímé následky. Podle obecní kroniky jich bylo 63 z těch 333, kteří během čtyř let do válečné vřavy narukovali. V době mobilizace v roce 1914 bylo mužů ve věku od 18 do 50 let, podléhajících různé odvodní povinnosti ve Svobodě 574. Necelá stovka z nich, 65 živých, 5 nezvěstných a 28 padlých, se vešla na fotografické tablo s nápisem „Na počest mrtvých i přeživších bojovníků ze Svobody ve světové válce 1914 - 1918", které je dnes uloženo v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově, kam bylo pravděpodobně po roce 1945 převezeno ze zrušeného svobodského vlastivědného muzea. S laskavým svolením vedení Muzea Podkrkonoší ho pro „Svoboda fórum" ochotně přefotil Pavel Křivka.

V odborných kruzích září jméno krkonošského rodáka Edwina Rolfa jako jasná hvězda. Většině obyvatel i návštěvníků regionu, které ani nenapadne si ho vygooglovat však zůstává neznámé. Majitel malé strojírny na jemnou mechaniku a optiku v Chotěvicích na Trutnovsku v době mezi světovými válkami se narodil v Hořejším Vrchlabí 14. února 1899 a v letech 1910 - 1914 navštěvoval reálné gymnázium v Hostinném. Vyučil se strojním zámečníkem a elektrikářem a ve stejném oboru absolvoval i vysokoškolské studium. V první světové válce skončil jako mladičký voják s plicním onemocněním v lazaretu. S titulem inženýra vstoupil velkoryse do života v roce 1922 vlastním patentem vysokootáčkové vodní turbíny na výrobu elektřiny, čímž se finančně zajistil. Krátce působil v Rokytnici v Orlických horách a po přestěhování začal od 25. 1. 1929 samostatně podnikat v budově bývalého mlýna čp 62 v Chotěvicích. Nefunkční mlýn přestavěl již předešlý majitel Josef Winter na továrnu zpracovávající lněný odpad.

K 100. výročí vypuknutí I. světové války připravila Česká televize mimo jiné i třináctidílný dokumentární cyklus nazvaný Naše Velká válka, vysílaný na zpravodajském programu ČT 24. Posledních zhruba 5 minut z každého půlhodinového dílu je věnováno samostatnému projektu Pomníky. Třetí pokračování, které si jako všechny ostatní odvysílané díly můžete přehrát na internetu, provází krátké zastavení u obnoveného pomníku padlých ze zaniklé podkrkonošské obce Sklenářovice. Měl jsem tu odvahu postavit se před kameru.

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10877203125-nase-velka-valka/214411033220002/

Pyrolit braun, super pyrolit, nigrit, stratit? Nic? Tak co třeba fayence nebo englisch porzellan? Přihořívá? Nebudu napínat, jde o vypálené zkušební vzorky různých směsí vypalovacích materiálů z bývalé porcelánky v Kovarech v polském podhůří Krkonoš z dob kdy ji vlastnil německý koncern Rauschert. Pro našince je dávno zaniklá továrnička zprovozněná v roce 1871 zajímavá především osobou svého zakladatele. Heinrich Pohl, jeden z bratří Pohlů, podnikajících ve výrobě různých druhů keramiky i porcelánu na mnoha místech Čech i tehdejšího Slezska, stejně jako již jejich otec Josef, totiž založil v roce 1878 i známou a dosud existující továrnu na porcelán v Žacléři. Což je od nás ze Svobody nad Úpou přes Rýchorský hřeben doslova jen pár kroků. Přesně tolik, kolik se jich vejde do tuctu (kilometrů).

V požehnaném věku 95 let zemřel 12. dubna letošního roku v Poděbradech trutnovský rodák, textilní odborník, konstruktér a vynálezce, držitel mnoha patentů a zlepšovacích návrhů na modernizaci textilních strojů, ale taky rehabilitovaný vězeň totalitního režimu pan Adolf Linka. Narodil se 8. 4. 1919 v Trutnově, kde se usadil už jeho praděd Alois, když svlékl uniformu rakouského důstojníka po prohrané bitvě v roce 1866. V dnes již neexistujícím domě v Elektrárenské ulici (nyní Křižíkova) v sousedství trutnovského pivovaru žili Linkovi po několik generací až do konce 60. let minulého století, kdy se Ing. Linka, po návratu z vězení v příbramských uranových dolech, pracující od roku 1960 v Texlenu Trutnov, vystěhoval do Hechingenu v Německu (viz Krkonoše - Jizerské hory 1999/1). Na sklonku života se do ČR vrátil a krátce žil v Poděbradech. Do historie krkonošského lyžování přispěl vynálezem originální dřevěné brusle na sníh, vyrobené jednorázově v několikatisícové sérii se značkou Tajfun koncem první poloviny 20. století. Později v Německu svůj patentovaný vynález modernizoval a vyrobil ověřovací sérii lehkých celokovových bruslí Sprinter. Záměrně trval na názvu brusle, protože styl jízdy byl od lyžování v té době značně odlišný. Přestože této myšlence stále věřil, novinka se nijak výrazně neujala a dnes je známá spíš jako sběratelská a muzejní kuriozita. Čest a sláva patří všem průkopníkům cest, i těch časem zavátých. Na přání zesnulého budou jeho ostatky uloženy v jeho nákladem opravené rodinné hrobce na hřbitově v Trutnově. R.I.P.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2014/6

Děje a události v historii Svobody nad Úpou svádějí leckdy s úsměvem ve tváři k zařazení do pohádkového města Kocourkova nebo do vysílání pověstného Radia Jerevan. Vždyť už jen to jednoznačné jméno pro osadu, která vlastně nikdy svobodná nebyla a od prvopočátků až do pozemkové reformy po roce 1848 byla v držení šlechtických majitelů panství. Nebo tradiční přídomek „hornická", když kromě staromódního nářadí ve znaku, horníka aby v jejích ulicích pohledal. Kdysi ještě tak možná starého Bergmanna, a to jen podle jména. Co je to za město, kde radní nezasedají v radnici, nedávno zbouraná šatlava nikdy nebyla vězením a ve „Staré poště" jste si před jejím zbořením místo razítka na dopis mohli dát akorát točené pivo? Kde stále končí železnice na nádraží postaveném původně na katastru sousední vesnice a nenápadná studánka kdesi v kopcích na periferii svým věhlasem domovskou obec dávno zastínila. Kde je ještě dnes hospod, na jejichž spočítání nestačí prsty na obou rukách a žádné kino a z desítek drobných krámků s bohatou nabídkou pestrého sortimentu zboží zůstalo jen pár podejen nezbytného žvance. Kde se jak v románových Zvonokosech místní zastupitelé nemůžou dohodnout na umístění jediné kadibudky u moderního dopravního terminálu, protože projektanti na tento důležitý prvek nejspíš zapomněli. Kde s pompou slavíme Rudolfovy slavnosti, podle Habsburka, který ve městě, jež ráčil povýšit 18. října 1580, nikdy nebyl a zničenou pamětní desku na návštěvu jediné pomazané hlavy, císaře Josefa II. nahradit nedokážeme. Kde dominanta náměstí s nakloněnou věží zvolna chátrá, stejně jako vila nejvýznamnějšího občana a štědrého donátora Prospera Piette Rivage včetně architektonicky zajímavých budov papíren a umělecky cenný pomník padlých z I. světové války od Emila Schwantnera jsme zničili už dávno, zatímco stavíme (jistě potřebné a užitečné) jiné dominanty a pomníky.

Stoleté výročí od vypuknutí I. světové války, která drastickým způsobem ukončila několik předcházejících poklidných dekád nazývaných vzletně La Belle Époque, připadající na rok 2014, přinese zajisté množství slavnostních připomínek, odborných statí a rozborů, výstav, kladení věnců a vzpomínek na padlé vojáky na všech frontách nesmyslných bojů. Dnes již víme, že Velká válka byla jen krvavou ouverturou další celosvětové hrůzy. Obě těžce poznamenaly celé 20. století i s poválečným vývojem nových totalitních režimů. Historií všech bojujících armád i osudy jednotlivých aktérů od generality až po posledního pěšáka se zabývají šiky zanícených badatelů různého zaměření, výzkumné ústavy a muzea, až po soukromé sběratele militarií nebo laické genealogy, pátrající po dávných stopách svých dědečků a pradědů. Jak ale prožívali válečná léta obyčejní školáci v relativním závětří Krkonoš, jejichž otcové se statečně bili za císaře pána na italské i haličské frontě, na pevnině, ve vzduchu i na moři?