Freiheit

Většina tradičních svobodských hospod má svou slávu dávno za sebou. Některé časem zanikly, jiné měly krátké trvání nebo přežívají jen díky entuziasmu majitelů a občasnému přílivu turistů. Stálí návštěvníci, věrní jednomu podniku, jsou už dnes téměř zapomenutým pojmem. Tradice největší stolní společnosti „Ecke Freiheit" s domovským právem nejprve v místě svého vzniku v hotelu Pošta s příslovečným číslem 1, a pak dlouhá léta v Kühnelově hostinci u kostela, skončila s vystěhováním původních obyvatel po II. světové válce. S nimi odešel i věhlas Klugova piva z Rudníku, čepovaného Heinrichem Rosipalem v Radnici. Se zbouráním starobylé Dřevěnky v Maršově I. vzal zase za své i tamější vyhlášený stůl „štamgastů". Pravidelné dopolední nedělní dýchánky amatérských zájemců o historii vytlačila z Národního domu (název Styl svého času neprošel) jeho přeměna na nonstop hernu. Ani přestěhování debat, koučovaných ing. Jaroslavem Morávkem přezdívaným „Papiňák", ke „špinavé bábě" do Jitřenky (přestavěné později na nikdy neotevřený Ski hotel) nemělo dlouhé trvání. Současné denní sedánky několika vytrvalců v restauraci Helena postrádají tu někdejší tvůrčí pospolitost a zápal. Stejně jako schůzky odrostlých svazarmovců v hospůdce U Karla IV. už dávno nejsou o radioamatérismu. Ale třeba se mi to, coby velmi sporadickému návštěvníkovi, jen tak jeví.

Přehlíživý pohled celých generací svobodských občanů k sousedním osadám Maršova jako na cosi bezvýznamného za humny, později někde na periferii, přetrvává, byť jen v žertovné rivalitě dodnes. V obráceném gardu to není jiné. A nic na tom nemění, ani že se v regionu po II. světové válce téměř úplně vyměnilo obyvatelstvo. Pramení možná z obvyklých klukovských potyček „horňáků" a „dolňáků", posílených nezdravým sebevědomím záhy po vzniku hornické osady císařským dekretem privilegovaných měšťanů, letitým oddělením hranicemi panství - kdo ví? Jak je to ale se všemi těmi Maršovy 1, 2, 3, 4, Dolním Maršovem a Horním Maršovem, nemá možná leckdo povědomí ani dnes.

Tuším, že to byl právě přítel Josef Tylš, kdo mi už kdysi dávno věnoval neurčený exemplář pravděpodobně rovněž pivoní trofeje, pocházející údajně z aichelburgské sbírky kuriozit v maršovském zámku. Podle zjištění několika odborníků by mohlo jít o velmi vzácnou formu pivoně severního zelenookého (lat. Pivonius canadiensis virdioculus). Pokud by se tato domněnka potvrdila a nález pocházel skutečně z oblasti východních Krkonoš, byl by to nejjižnější doložený výskyt tohoto vyhynulého živočicha. Teprve článek v dubnovém čísle časopisu Krkonoše - Jizerské hory 2013 mě na objekt pozapomenutý v mém depozitáři znovu upozornil. Budu se mu asi muset s patřičným zápalem, úměrným jeho ojedinělosti, znovu věnovat.

Nepublikováno - vráceno ze všech obeslaných redakcí

Všestranný jizerskohorský umělec Adolf Schnabel se k postavě Krakonoše vracel ve své tvorbě vícekrát. Jen z pohlednic s námětem nejvyššího pána krkonošských hor, známého v malířově rodném etniku jako Rübezahl a vydaných jeho nakladatelstvím v Desné, by se dala sestavit docela pestrá minikolekce. V duchu germánského kultu nikterak přívětivého, spíš škodolibého a zlomyslného obra, tak odlišného od dobračiska s faječkou, který jakoby právě vyšel z některé z českých hájoven, ho taky většinou ztvárňoval. Ať už jak domlouvá neukázněnému lyžaři, či si nebezpečně pohrává s příliš dotěrným turistou, nebo se chystá svrhnout skalisko na celé to nevycválané lidské plémě, vždy je to proti „pidi člobrdíkům" opravdový a mocný velikán. I jeho rozevlátá postava sjíždějící horské svahy šusem na lyžích, nebo majestátní figura strnule přehlížející své království, budí respekt. Dokonce i účelově přepracovaná vánoční varianta s ozdobeným stromečkem má do laskavosti svátečního kýče na hony daleko.

Páteřní komunikace Svobody nad Úpou, nesoucí od poloviny minulého století název „Ulice 5. května", je oboustranně lemována historickou zástavbou založenou cíleně po velkém požáru městečka v roce 1571, jemuž padlo za oběť 16 domů. Původní dřevěné domky s vysokou lomenicí a podloubím směrem do ulice, charakteristické i pro ostatní hornická sídliště v regionu, např. Žacléř nebo Vrchlabí, byly během let postupně nahrazeny zděnými měšťanskými domy se změněnou orientací střešního hřebene. Z nich nejmladší je bytový dům s nynějším číslem 510.