Freiheit

Srnčí shozy posbírají většinou ještě na podzim, přeje - li počasí, myslivci znalí terénu a obvyklých míst kde se srnčí shromažďuje nebo podél jejích vyšlapaných stezek. Ojedinělé parůžky, které přečkají pod sněhovou pokrývkou a nestačí je ohlodat nenažrané myši, může na jaře najít i náhodný lesní šmejdil, i když musím přiznat, že za úspěšného sekundování dvojice psích čmuchalek, Fanči a Týny. I tak se ale pravděpodobnost takového nálezu rovná s nadsázkou výhře prvního pořadí ve Sportce. S unikátním letošním „úlovkem" doslova za humny na svobodské Sluneční stráni se rád pochlubím i čtenářům. Znalci z něj dokážou vyčíst mnoho zajímavých údajů. Především, že jeho nositelem byl poměrně starý kus. Což poznám i já, podle rovného až vydutého odlomení od pučnice. Nejspíš to byl všem sousedům známý alfa samec, který si svůj zimní jídelníček každoročně zpestřoval pleněním zahrádek a nepohrdl ani zelení na posvěcené půdě místního hřbitova. Za podobnými anomáliemi nestojí žádná zlomyslnost Matky Přírody, ale docela banální faktory: vážná hormonální porucha, poranění ještě nevyzrálého paroží v lýčí, nebo také úraz některé z dlouhých kostí hrudní nebo pánevní končetiny, ale i hlavy. Ulomený (ustřelený?) konec výsady s tím nejspíš nesouvisí. Je tedy s podivem, že takto poznamenaný srnec unikl odstřelu, kterému často padnou za oběť ti mnohem mladší a chovní. Nemluvě o tom, že vypreparovaná palice s takovou trofejí by byla větší chloubou mysliveckého salonu než tuctový pravidelný šesterák. Inu jak říkám - starý kus, ten se vyzná. Myslivecká latina, že druhý shoz (který může být navíc zcela normálního vzrůstu) lze najít v okruhu několika desítek metrů, se tentokrát opět nepotvrdila.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2012/6

Několik starých fotografií davů v ulicích a na náměstí maně vyvolává odezvu na první verš refrénu zprofanované písně Jana Wericha, Jiřího Voskovce a Jaroslava Ježka, provázející kdysi tak úspěšnou Baladu z hadrů na scéně Osvobozeného divadla. A člověka vzápětí napadne, že to většinou věští pěkný průšvih. Zástupy lidí pochodujících v sevřených formacích městem znamenaly i v poklidném provinčním městečku, jakým byla Svoboda nad Úpou v první polovině minulého století, zpravidla nějaký zlomový dějinný okamžik. Tak připněte fangličku a pojďte se mnou na malý pomyslný exkurs po Haupt Strasse a na Marktplatz, eventuelně Třídou maršála Stalina na náměstí Svornosti. A pokud vám úsměv trochu ztuhne ve tváři, nekruťte hlavou - takoví jsme byli.

Rozhovor s redaktorkou Eliškou Pilařovou do rubriky „Návštěva" ve vysílání Českého rozhlasu Hradec Králové.

Premiéra v neděli 22. 4. 2012 v 17, 10 hod.

Eliška byla skvělá jako vždycky!

Zvukový záznam rozhovoru zde.

V nejbližším okolí Svobody nad Úpou byla v minulosti spousta zajímavých míst, která se stala cílem svátečních vycházek. Ať už šlo o vyhlídkový bod, příjemnou procházku starobylým stromořadím nebo drobné světské i sakrální stavbičky, památný strom či jen kout s vlastním tradovaným tajemstvím. Krajina se však neustále proměňuje. Někdejším dalekým výhledům brání vzrostlý les, aleje jsou pokáceny, cestičky zarostlé křovím a mnoho drobných stavebních památek ohlodal zub času nebo zanikly úplně. Vznikly nové výletní cíle, ale mnoho jich není.

Název zaledněné vyhaslé sopky na Kavkazu v daleké Gruzii, jedné z hor, kde byl podle starověkých bájí přikován Titán Prométheus za svou vzpouru proti olympským bohům, si zvolila parta pražských lyžařů, jezdících pravidelně mimo jiné i na někdejší Lyžařskou boudu na Vysokém svahu v Peci pod Sněžkou. Dřevěný roubený dům z roku 1928 s popisným číslem 211 nechala poblíž dnešní Žižkovy boudy postavit skupina německého spolku zimních sportů Úpské údolí „Svoboda - Maršov". Po II. světové válce byl i tento nevelký objekt s pěti obytnými místnostmi zestátněn prezidentským dekretem číslo 108/1945 Sb. z 25. října 1945 o konfiskaci nepřátelského majetku.

Už z názvu uvedené součásti zdobených koňských postrojů je zřejmé, že není tou nejdůležitější, když jen tak „darmo visí" na venkovní straně pohřbetníku koní v zápřahu. U podsedního koně vlevo, u náručního vpravo. Často ještě doplněn zpravidla čtyřmi šlahouny v podobě ocvočkovaných řemínků s mosaznými poklicemi a sponami nebo umně splétanými šňůrami s barevnými bambulemi a střapci. Nebo kombinací obojího podle fantazie majitele. A to nejen u lehké kočárové stroje šlechtických čtyřspřeží. Kůň býval váženým pomocníkem v zemědělství i v dopravě, a tak i pár tažných valachů míval postroj patřičně vyšperkován blyštivými kovovými doplňky. Nezáleželo ani zdaleka na finanční situaci majitele. I docela chudí vesničtí furianti dokázali do vzhledu svých miláčků, ale i živitelů, někdy investovat majlant. Výzdoba se neomezovala jen na kování chomoutu nebo ohlávky s uzdičkou. Naleštěné řemení zdobily mosazné nebo alpakové spojovací články, cvočky, pokličky, zvonky, rolničky. Současní pankáči by jen valili bulvy.

V době, kdy ve vzduchu visí ožehavá otázka, zda euro ano či ne a jestli vůbec, je probírka sbírkou notafilií z českého území, mezi nimiž jsou tak zvané „nouzovky", především ty regionální z let 1848 - 1850 obzvlášť ceněny, docela úsměvná. Jak již sám jejich název napovídá, byly nouzové peníze vydávány v různých obdobích při nedostatku oficiálního, hlavně drobného oběživa. Dočasně tak přejaly funkci státní měny jako důsledek špatné hospodářsko - politické situace. Vydávaly je nejen obecní nebo městské úřady či jednotlivé bankovní domy, ale i různé instituce i soukromníci. Za množstvím nominálů vydaných po I. světové válce už však stály i zájmy politické, propagační, spekulativní nebo jen ryze sběratelské. Kromě nouzovek ražených, zpravidla z méně hodnotného kovu, existuje nepřeberné množství platidel papírových, ale dokonce i z kůže, dřeva, porcelánu nebo tištěných na hedvábí. Některé byly psány na psacím stroji a v případech krajní nouze i ručně.