Freiheit

Nastávající čas adventní je i pro bezvěrce výzvou k pozastavení v životním kalupu, srovnání myšlenek a snad i vzpomenutí na plejádu postav, které jsme během let mohli potkávat ve svobodských ulicích. Vánoce jsou sice svátkem především těch nejmenších a dnešní zveřejněná fotografie by se stejně dobře hodila již před měsícem k připomenutí památky zesnulých. Já ji však věnuji „pod stromeček" těm nemnoha dosud žijícím příslušníkům první generace osídlenců, kteří si po letech válečných útrap zvolili Svobodu nad Úpou za svůj nový domov.

Vtíravá melodie refrénu známé písně mi mnohokrát naskočí v mysli, když si s téměř každodenní pravidelností vykračuji ráno kolem deváté nejhlavnější svobodskou ulicí, honosící se kdysi dokonce názvem třída. Bohužel Stalinova, kterýžto název dlouho nevydržel a vsadím poslední pětku, že mnozí spoluobčané ani netuší, že se již řadu desetiletí jmenuje ulice 5. května. Obvykle se tam sejdeme všichni čtyři, ale jsou chvíle, že jsem mezi štrůdlem zaparkovaných automobilů jediný pěšák.

Viceadmirál von Holub, stojící tak trochu ve stínu svých slavnějších předchůdců na ministerstvu válečného námořnictva Rakousko - uherské monarchie, admirálů Maxmiliána Njegovana a Miklóse Horthyho, snad proto, že to byl právě on, kdo „zhasínal světlo" za existencí císařské flotily po I. světové válce, je stále znám jen úzkému okruhu badatelů. Ačkoli si tento pražský rodák zažádal po skončení války o československé státní občanství (podle zlých jazyků jen pro údajně vyšší důchod než v tehdejším Rakousku) do armády následnického státu nevstoupil, na rozdíl od většiny vyšších důstojníků zaniklé monarchie, z nichž mnozí dosáhli v mírové službě vysokých vojenských hodností, a dožil ve Vídni, kde 24. října 1924 zemřel. Výběr  státu, v němž chtěli vojáci bývalé c. a k. armády působit, přenechal císař Karel I. svým výnosem č. 746 MK z 1/11/18 jim samým a mnozí z pozdějších generálů, budovatelů válečného i obchodního loďstva nebo diplomatů Maďarska, Polska či Jugoslávie, to zjevně využili.

Deset vybraných osobností světových i               regionálních dějin, narozených 27. října.

Omlouvám se všem dalším významným postavám historie i současnosti, které jsem nikoliv se zlým úmyslem přeskočil.

Centrální část Svobody nad Úpou, zahrnující náměstí Svornosti a do něj ústící hlavní komunikaci, dnešní ulici 5. května, byla už v „dřevních" dobách zastavěna roubenými měšťanskými domy s vysokou, ve většině případů svisle bedněnou, gotizující lomenicí, nesenou tesařsky zdobenými sloupy podsíní, situovanými osou střešního hřebene kolmo na veřejný prostor. Jednotlivé domy stály těsně vedle sebe, řidčeji odděleny jen úzkou uličkou, takže jejich nestejně hluboká podloubí tvořila souvislý chráněný koridor. Tradiční uspořádání přízemí s chlévy, nebo později řemeslnými dílnami a obchůdky směrem do ulice a obytnou částí do dvora či zahrady, bylo po staletí téměř neměnné. Stejný typ, jaký tvořil jádro městečka v době jeho založení v polovině 16. století, se vzhledem k jistému konzervatismu původního německého obyvatelstva stavěl znovu i při obnovách domů po početných požárech až do začátku 19. století.

Přísloví, co Čech, to muzikant, jistě nevzniklo náhodou a nejsou tak daleko doby, kdy ovládat hru na nějaký hudební nástroj patřilo k dobrému tónu. Mnohdy to znamenalo totéž, co „druhé řemeslo". Dobrý muzikant se uplatnil vždycky. To jen během několika posledních generací, kdy se s rozvojem záznamové techniky line reprodukovaná hudba ze všech koutů, se z nás stali v tom lepším případě pasivní posluchači. V tom horším pak naprostí ignoranti, pro které je jakákoliv hudba jen zvukovou kulisou, hlavně když je nahlas. Ani ve Svobodě nad Úpou tomu není jinak. A přitom ještě v polovině minulého století se bez živé hudby neobešla téměř žádná společenská událost. Množství různých kapel nebo jen narychlo seskupených part muzikantů vyhrávalo nejen k tanci. Břeskná dechovka provázela slavnostní průvody, kterých bylo v tehdejším režimu nepočítaně. Po těch se jistě nikomu nestýská, je to jen konstatování. Komornější sestava provázela nebožtíky na poslední cestě (i to patří k životu). A kytaru, mandolínu nebo banjo dokázal vzít do ruky pomalu každý druhý tramp.  

Pár slov k „vykopávce" z červencového čísla Krkonoše - Jizerské hory (úvodník na s. 4): Jedná se skutečně o Krakonoše, kterého používala WHW - Winterhilfswerk čili Zimní pomoc. Vznikla v Německu na začátku 30. let 20. století v době hospodářské krize za účelem materiální pomoci chudým obyvatelům. Po nástupu nacistů k moci se WHW od 13. září 1933 stala veřejně prospěšnou nadací řízenou ministrem propagandy, zapojenou do NSV - Ná­rodně socialistického spolku pro sociál­ní péči - organizačně přímo napojeným na NSDAP. Její pracovní náplní bylo především pořádání sbírek všeho dru­hu, v nichž dárci, ne vždy zcela dobro­volní, dostávali za odměnu drobné propagandistické předměty (odznaky, pohlednice, přívěsky apod.). Dodnes se s nimi čile obchoduje na eBay. Porcelánový Krakonoš byl vyráběn ve velkém množství a jednotlivé exempláře se barevně liší.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2011/9