Freiheit

Jen ti opravdu zralí a znalí návštěvníci Pece pod Sněžkou si při míjení rozlehlého parkoviště poblíž soutoku Vlčího a Zeleného potoka ještě vzpomenou na výstavnou budovu někdejšího hotelu, který se poslední velkou přístavbou společenského sálu s cizineckými pokoji v patře v roce 1925 zařadil mezi ty honosnější ubytovací pecké podniky. Již tehdy se tady místní horalé scházeli ke společenským akcím. V roce 1930 zde byl např. založen pod patronací aktivního pilota Eugena Bönsche z Luční boudy početný spolek vojenských veteránů. Po roce 1945, se vznikem zotavovny ROH, její kulturní poslání oživil čilý ochotnický spolek, který v objektu v letech 1947 - 50 vybudoval vlastními silami divadelní jeviště, na jehož prknech uvedl vedle úspěšného představení Čapkovy Matky ještě několik dalších her. Přestavěním sálu na kino pro 180 sedících diváků v roce 1950 tu vznikl jediný opravdový kulturní stánek v místě. Smolnou sezónu zotavovny Zelený potok připomíná snímek jednoho ze svobodských hasičů z února 1960, kdy okolní sbory přijely posílit své pecké kolegy v boji s ohnivým živlem. Dům s nevšedním architektonickým výrazem, dlouholetou tradicí a bohatou historií se tak přiřadil k nekonečné řadě slavných i bezejmenných krkonošských stavení nenávratně pohlcených plameny. Zůstalo jen jméno lokality a stejnojmenný vodní živel, který si jen tiše brumlá cosi o věčných paradoxech. (Současný penzion Zelený potok je sice rovněž jedna z budov původního hotelového komplexu, v nynější podobě však prakticky novostavba a svou pověst si teprve začíná budovat).

In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/2

Ještě žijí mezi námi mistři řemesla kolářského. Jen málokterý se jím však dosud živí a řemeslo samo se pomalu řadí mezi ta zapomenutá. I přesto, že dřevozpracující řemesla patří k těm nejstarším, která si člověk v toku dějin osvojil. Dřevo samo, jako dostupný, tvárný, relativně trvanlivý a především krásný materiál provází člověka po staletí doslova od kolébky až do hrobu. Spolu s hlínou bylo nejspíš první hmotou tvarovanou dávnými prapředky, kteří neuváženě slezli ze stromů a nemaje dosud rozumu, začali „pracovat".

První letadlo s pasažérem přeletělo vrchol Sněžky 24. srpna 1913. V otevřeném kokpitu jednoplošníku Taube NV 3/Daimler - Mercedes 100 k seděl za kniplem šéfpilot berlínské společnosti Sport - Flieger, dálkový letec Alfred Friedrich a jako navigátor konstruktér letounu, trutnovský rodák Igo Etrich. Let s kursem Lubawka - Horní Staré Město - Lubawka přes krkonošské hřebeny byl zlatým hřebem okresní slavnosti v Horním Starém Městě, navštívené více než 8000 diváky. Podle zlých jazyků údajný autor velikášského výroku v nadpisu článku, vzdušný rekordman Alfred Friedrich, se narodil 18. 3. 1891 v Berlíně - Schönbergu. Již ve dvaceti letech složil v berlínské pilotní škole na Wrightově dvouplošníku letecké zkoušky a získal pilotní průkaz FAI pro Německo číslo 149 s datem vystavení 11. 1. 1912. Se speciálně vybaveným strojem NV 3, poprvé v Německu označeném imatrikulačními značkami D 2 na křídlech, absolvoval i svůj nejslavnější rekordní etapový „let pěti zeměmi" - Německem, Belgií, Francií, Anglií a Nizozemím.

Roman Karpaš a kol.

Nakladatelství 555

Liberec 2001

Náklad neuveden

Čilé liberecké Nakladatelství 555, jehož produkce je známa i čtenářům Krkonoš, obohatilo knižní trh koncem minulého roku o unikátní publikaci. V neuvěřitelně krátké době 15 měsíců dokázal kolektiv, vedený zkušeným a hlavně pracovitým Romanem Karpašem, sestavit moderní encyklopedický kaleidoskop regionálních dějin 20. století na území nově zřízeného Libereckého kraje. Více než 200 stran hutného textu, doprovázeného množstvím obrazového materiálu, nepochybně značné dokumentární ceny, pečlivě chronologicky uspořádaného rok po roce, doplňují lakonické, leč výstižné konfrontace s celostátním i celosvětovým děním z pera renomovaného historika Roberta Kvačka. Obrovská suma informací z poměrně rozlehlého území, za kterou stojí zástup spolupracovníků a poradců, jejichž výčet se nevešel ani na jednu tiskovou stranu velkého formátu /23 x 32 cm/ bude jistě dlouho nevysychajícím zdrojem poučení všem přátelům historie, učitelům dějepisu i početným sběratelům. S hlavou ještě plnou čtenářských zážitků, přesto však již s dostatečným odstupem od prvních nekritických dojmů, necítím se v žádném případě kompetentní k napsání odborné recenze. O několik pocitů bych se přesto rád podělil.

Jedna ze zastávek turistické naučné stezky Via Piette, seznamující s historickými a přírodními zajímavostmi na katastru Svobody nad Úpou a Janských Lázní, je u pozdně secesního kostelíka sv. Josefa nad Rýchorským sídlištěm v bývalém Maršově I. Spolek na jeho výstavbu, v čele s protektorem Prosperem Piette, osvíceným majitelem místní papírny, po němž je trasa pojmenována, byl v nedalekém Justově mlýně ustaven právě před sto deseti lety. Vinou katastrofální povodně v roce 1897 a následně i I. světové války byl namísto k 50. výročí vlády císaře Františka Josef I., jak se původně předpokládalo, vystavěn a vysvěcen až v roce 1928. Jednolodní stavba s přistavěnou věží podle plánů svobodského stavitele ing. Franze Fimmela má originální klenbu z diagonálně překřížených vlysů střešní konstrukce a původní mobiliář z řezbářské dílny Břetislava Kafky z Červeného Kostelce. Mistrně řezaná zastavení křížové cesty s mosaznými štítky donátorů i bohatě zdobená vitrážová okna s lomenými oblouky a postavami světců od firmy Richarda Schleina z Hrádku nad Nisou, připsaná rovněž jednotlivým dárcům, uchovávají dávno zapomenutá jména někdejších maršovských obyvatel. Ve výzdobě lze spatřit i sochy od uznávaného řezbáře Fridolina Rindta ze Starého Rokytníka a o Vánocích nevšední Justův betlém z roku 1932. Publikovaný odznak připomíná slavnostní položení základního kamene v roce 1927. Na nejnovější mapě vycházkových tras východních Krkonoš, kterou vydalo město Pec pod Sněžkou, je Via Piette vyznačena žlutě.

Foto Peter Schulz

In: Krkonoše - Jizerské hory 2006/8

Dějiny Pomezních Bud jsou neodmyslitelně spojeny s historií jednoho z nejstarších ubytovacích hostinců v Krkonoších a v těchto místech dlouho jediným. Jeho počátky je podle maloúpské kroniky nutno hledat již ve 2. polovině 17. století, kdy tehdejší majitel rázovité horské chalupy začal provozovat pohostinství. Strategické místo při nástupu na nejsnadnější cestu k vrcholu Sněžky, odedávna hojně užívané i existence přirozeného přechodu zemské hranice v bezprostřední blízkosti, si zřízení hostince přímo vynutilo. Po celou dobu svého trvání měla bouda, která se po jednom z pozdějších nájemců zapsala do dějin jako Hűbnerova u návštěvníků vysoký kredit. Hűbnerové patřili k nejstarším osídlencům Malé Úpy. Před druhou světovou válkou zde bylo ještě 7 rodin tohoto rodu. Stefan Hűbner uvedl své jméno do širokého povědomí především svým krkonošským prvenstvím v zavedení populárních vyhlídkových jízd na rohačkách v r. 1815. Sedmikilometrová dráha s 600m převýšením končící před hostincem podobného podnikavce Karla Nagela Pod zlatou hvězdou v centru Kowar, je z krkonošské literatury dostatečně známá. Již tehdy se zde čepovalo značkové sudové víno z Maďarska, jen o pár let později byl zřízen taneční sál a najmuta vlastní kapela a ještě před první světovou válkou měla bouda vlastní elektrické osvětlení. Snobské klientele určitě lichotila i návštěva budoucího německého císaře Fridricha v roce 1866. I přes drobné úpravy vydržel původní horský vzhled stavení až do roku 1936, kdy už omezené prostory odvážným podnikatelským záměrům majitele Gustava Adolfa nestačily. Výstavbě velkolepého moderního hotelu na tomtéž místě z jejíchž počátků je obrázek, však nepřála doba. Během II. světové války nedokončený objekt zpustnul, zbytek zařízení postupně rozkradli pováleční nenechavci. Jako Smrčinná bouda figurovala tahle bouda - nebouda ještě dlouho na mnoha krkonošských turistických mapách. Smutný konec jednoho snu dohrály buldozery po roce 1960.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1998/4

Malý encyklopedický slovník A - Ž, který ČSAV ve svém nakladatelství Academia vydala v roce 1972, u hesla nadace uvádí: „majetková hodnota se samostatnou právní subjektivitou, určená k tomu, aby její výtěžek byl věnován na nějaký sociální nebo kulturní účel. U nás nejsou."

Po sametovém zazvonění klíči zaznamenáváme růst množství nadací i u nás. Jedna z prvních dnes nejuznávanějších i ve světě, Výbor dobré vůle nadace Olgy Havlové, je pro mnohé sice příliš vysoko položenou laťkou, ale tak už to v životě chodí. I ty nejčestnější úmysly zakladatelů nadací se mohou rozplynout v rukou nepoctivých správců, mnohdy bombastické projekty mají jepičí život. Jejich trvání počítané na jednotlivé roky ani nemůže být měřítkem úspěšnosti. Nedostižné zahraniční vzory počítají svou existenci řádově na mnoho desetiletí. Nenechme se však zmýlit. Před tím než „Klemovi kluci" zadupali v únorovém mrazu roku 1948 na mnoho let demokracii v ČSR, znal téměř každý vysokoškolák například nadaci Hlávkovu. Dokonce i na docela malých městech působilo hned několik, byť i skromných nadací.