Freiheit

Alespoň amatérské astronomické pozorování od nás z obýváku má v tomto případě jasno. Nastává letní slunovrat! Letos jako obvykle 21. června. A už to jde z kopce nejen s námi, ale i se sluníčkem. To divadlo má za sebou miliony repríz a stále je důvodem k oslavě. Stačí jediná kapička zelené keltské krve v žilách a je to tam otištěno jako QR kód. Nejkratší noc roku je magická a slavili ji Keltové, Slované i Pohané dokud jim ji nevyfoukli křesťané s nastrčeným svatým Jánečkem. Poslední doutnající uhlíky slavnostních ohňů zapalovaných odpradávna k uctění přírody, slunce, života a síly zašlapal na dlouho v našich zeměpisných šířkách bolševik. Zajímavý doklad o slavení slunovratu původními obyvateli Krkonoš ještě v první polovině minulého století mi kolegiálně a nezištně poslala paní Emilie Svobodová z Mladých Buků. Je to česky psané policejní hlášení o průběhu slunovratových slavností Německého svépomocného spolku z Mladých Buků datované do roku 1925. Listina je uložena v SOkA v Trutnově ve spolkovém fondu obce Mladé Buky. Společenský život sousedních obcí se navzájem prolínal, a protože se podobá tomu ve Svobodě nad Úpou jako vejce vejci, „nakopla" ve mně další souvislosti takže ji s laskavým svolením badatelky rád okomentuji. Německý živel v pohraničí se krátce po první světové válce stále ještě vzpouzel ustavení samostatného Československa. Dnes chápeme, že oprávněně. Každopádně vláda mladé republiky si jakékoliv jiskérky odporu pečlivě hlídala, což vyplývá zřetelně i z citovaného zhodnocení slavnosti s předpokládaným bujarým průběhem. Lejstro je plné úředních razítek, avšak podstatné je, že vrchní strážmistr Watzek z policejní stanice číslo 21 v Mladých Bukách 26. června 1925 melduje na Okresní politickou správu v Trutnově následující: „K příkazu číslo 22 400 ze dne 17. 6. 1925 oznamuji, že povolená slavnost slunovratu spolku „Deutscher Gehilfsverein" v Mladých Bukách byla konána dne 20. června 1925 na kopci zvaném „Vorwerkshöh" za účasti asi 250 osob. Průvod se konal s hudbou od hostince Josefa Baudische v Mladých Bukách číslo 275 až na shora uvedenou vyvýšeninu. Po proslově jednatele spolku příručího Gustava Baudische bytem v Kalné Vodě obec Mladé Buky, jenž mluvil o významu slunovratu, odebrala se polovina účastníků domů a část do blízkého výletního hostince Julia Peschkeho v Antonínově údolí obce Mladé Buky číslo 141. Při odbývání slavnosti nebyl veřejný pořádek porušen. Razítko, podpis."

24. června má svátek první ze zástupu svatých Janů biblický prorok Jan Křtitel zvaný Přechůdce, neboť on to byl, kdo zvěstoval příchod Vykupitele, když při prvním spatření Krista vyslovil ono „Ecce Agnus Dei" - Ejhle beránek Boží! To on jej pokřtil v řece Jordánu a bývá často mylně uváděn jako Ježíšův starší bratr. Jedním z méně známých trochu morbidních atributů tohoto světce mučedníka je jeho uťatá hlava na ploché míse, kterou si podle pověsti vyžádala Salome od krále Heroda. Ve skutečnosti to bylo asi trochu jinak a panovník nechal nekompromisního kazatele ctnosti a pokání a propagátora křtu zabít z obav, že by mohl podnítit povstání. Politické intriky se od počátku našeho letopočtu nijak nezměnily. S obdobím konce měsíce června se pojí pohanské slavnosti letního slunovratu (21. 6.) kdy nejkratší noc otevírá cestu astronomickému létu i tradiční čarovná Svatojánská noc před sv. Janem plná kouzel a milostné magie. Od lidových obyčejů, pověr, sbírání devatera kvítí a pálení ozdravných ohňů až po hledání kouzelného zlatého kapradí. Takový pugétek z devíti druhů bylinek s vírou sesbíraný na devíti místech bez jediného slova uvitý měl mimo jiných báječných účinků jako je porozumění řeči zvířat či stát se neviditelným i moc splnit tajná přání, přivolat lásku a dokonce uspíšit svatbu. Jsem toho živoucím dokladem. Hned následující noc byla má svatební. O tom jak jsme s mou nejmilejší manželkou stáli celou noc u okna, protože nám někdo nakukal, že je to noc plná zázraků jsem už kdysi psal a nechápu, proč se mi všichni smáli. Bylo to 24. června 1961 a žili jsme spolu v „tiché domácnosti" s láskou 61 let.

Záliby lidí jsou rozličné. Někdo má rád holky, jiný vdolky. I bez absolvování několika semestrů psychologie jen selským rozumem a vlastní zkušeností lze dospět k zjištění, že i to se formuje v dětství. Červen býval za našich školních let jako dnes v podstatě nejkrásnějším měsícem v roce. Nikoliv prázdniny, ale těšení se na ně! Učení šlo většinou stranou, stejně se na celoročních výsledcích moc změnit nedalo. Navíc byl čas školních výletů. Matička Stověžatá, Sněžka, Říp, Macocha, Jinolické rybníky...a hlavně hrady a zámky! Ty mě osobně fascinovaly nejvíc. Že jsme prolézali obýváky a ložnice ukradené režimem docela nedávno jiným lidem, které se nám škola snažila představit v tom nejčernějším světle jako dávné nenáviděné feudály a vykořisťovatele bezelstnou dětskou mysl nijak nezatěžovalo. Největší ťafku mi zasadilo Konopiště. Páníčku! Těch loveckých trofejí! Následník trůnu arcivévoda Ferdinand musel jako smyslů zbavený pálit po všem živém jako u Verdunu. Mé dětinské představy o vysněném budoucím povolání lesníka spojené se zalíbením v myslivosti se možná už tenkrát otřásly v základech. Ale jak pravil jistý moudrý rabín na smrtelné posteli: Všechno je jinak. Zde si dovolím módní filmový střih a přeskočím školometská moudra o historii známého zámku. Stejně tak historky roky přetřásané šlechtické familie, která mohla být... Kdyby Všemohoucí opět nechtěl jednou potvrdit odvěké pravidlo, že čím kdo zachází, tím také schází. Vražedné výstřely v Sarajevu a následné otočení kolem dějin zažehnutím požáru Velké války - však víte. S příslovečnou skromností přeskočím i všechny intimní životní peripetie vlastní osoby, které jsou stejně všeobecně známé, protože jsem je vykecal jinde a pro 99% čtenářů naprosto nezajímavé. Jako kluk z hospody symbolicky narazím další soudek.

„Kdo se na mě jedním očkem podívá, tomu husí kůže po celém těle naskočí. Kdo se na mě druhým očkem podívá, do smrti veselej nebude". Žádný strach, není to obávaný strašlivý loupežník Sarka Farka z klasické filmové čertovské pohádky v nezapomenutelném podání Jaroslava Vojty. I vedle dětmi zbožňovaného Rumcajse, před kterým se třásl celý Řáholec, vypadá tenhle moula se sotva rašícím plnovousem spíš k smíchu. Ani když sáhneme potřetí do galerie zloduchů z českých filmů pro vyvrhele Lotranda staršího, nesahá rýchorský holobrádek Jiřímu Pechovi, jenž zrovna velkým vzrůstem nevynikal ani po kotníky. S vrozenou leností bloumá celý život tím svým nevelkým lesíkem a jen pár opravdových znalců nejvýchodnějšího výběžku krkonošských hor ví, kdo je to loupeživý Tonda z Rýchorského lesa.

Na měsíc červen jsem se rozhodl představit jednu zbrusu novou originální podobu vládce Krkonoš. Vyskytuje se pravidelně na Sluneční stráni ve Svobodě nad Úpou, jako by chtěl ilustrovat známé úsloví, že pod svícnem bývá největší tma. Tak trochu škodolibě jak je jeho nehezkým zvykem jakoby se chtěl vysmát mé urputné snaze hledat jej v kdovíjakých končinách daleko za hranicemi jeho rodných hor, zjevuje se nečekaně jen pár kroků za našimi humny. Většinou si s typickým gestem cloní oči před prudkým sluncem a upřeně zírá k západnímu horizontu. V lesní zeleni na úpatí malebné Černé hory probleskují pečlivě udržované lázeňské budovy starobylých Janských Lázní a nad nimi se k obloze pyšně vypíná atraktivní dřevěná Stezka korunami stromů. Pán hor s vrozeným smyslem pro řád a pořádek s nelibostí pozoruje zejména rozjívenou povykující mládež, ale i některé nevycválané dospěláky v nekonečném zástupu turistů, kteří mu plaší veškeré živáčky a ničí všecko kolem. To se vám někdy tak zle zakouká, že ztratí veškerou ostražitost a některým bystrým reportérům se ho podaří i vyfotografovat.

Dnes již okřídlené prohlášení prezidenta Spojených států Johna Fitzgeralda Kennedyho „Ich bin ein Berliner" z období studené války krátce po výstavbě berlínské zdi, pronesené v nejslavnějším protikomunistickém projevu 26. června 1963 v západním Berlíně je dodnes v mnoha obměnách parafrázováno. Také můj veřejný „coming out" by mohl oděný do současného hávu znít ve stejném duchu: I am a sleepwalker! Je to tak. Jsem somnambul, náměsíčník či lunetik, jak by řekl básník. Jedním z jevů, který mě dokáže měsíc co měsíc na několik dnů, ale spíš nocí dokonale vykolejit je úplněk. Marná sláva, že vliv fází nebeského souputníka naší matičky Země na senzitivní jedince není vědecky dokázán a v očích normálních lidí považován za babské tlachy vzbuzující útrpné úsměšky. Já vím svoje. Když zářící luna na noční obloze dokáže pohnout masami vod světových oceánů nebo vytáhnout na denní světlo k radosti houbařů tisícovky plodnic to by bylo, aby nedokázala načechrat nervy náchylným povahám. Červnový úplněk ve znamení Střelce nazvaný prý podle nějakého indiánského kmene Jahodový je údajně největší v roce a jako předzvěst letního slunovratu v mnoha směrech výjimečný. Nejsem úplně padlý na hlavu a racionálně přehlížím horoskopy, pověsti, pověry a vlkodlaky, které se s lunární podívanou pojí, ale minimálně několik nocí v období kdy je měsíc jako rybí oko nespím. Já, který za normálních okolností usnu kdykoli a kdekoli takřka uprostřed věty. Sice nebloudím po bytě, natož abych lezl na střechu jako v nějaké laciné frašce, ale kýžený spánek ne a ne přijít. Takové bdělé povalování je i pro lenocha mého formátu nesnesitelně dlouhé a vyčerpávající.

„Na Jóžina z bažin, koho by to napadlo..." deklamuje ve svém největším hitu zapřisáhlý monarchista Ivan Mládek, aniž by tušil, že tutéž otázku evokuje v mé mysli i jistá Jožina. No vážně - koho by napadlo, že Josephina Amon, Josefine von Bohr a Josefina Clanner von Engelshofen jedno jsou? Zejména, když písemné anály u ani jednoho z těch jmen informacemi nijak nehýří. S příjmením Amon se „Pepina" nepochybně narodila. Budoucí umělkyně, užívající po většinu života formu „Josefina" přišla na svět podle jednoho zdroje bez záruky 25. srpna 1845 ve Vídni jako Josefa Margaretha, nemanželská dcera Margarethy Amon původem z Prahy. Stejný zdroj uvádí, že zemřela 2. ledna 1925 v Badenu nedaleko Vídně. Den a měsíc je v obou životních datech výsledkem experimentální spolupráce s „inteligencí z jiné dimenze" a nelze jej doložit. Údajně v roce 1862 přivedl tehdy sedmnáctiletou Josefinu do svého domu jako pradlenu významný rakouský malíř a průkopník fotografie Rudolf von Bohr (1818 - 1872) z Vídně s nezaviněnou kaňkou na dobrém jméně. Papínek Peter rytíř von Bohr původem z Lucemburska (1774 - 1846) si vysloužil důstojnické ostruhy během francouzské revoluce v Paříži. Posléze to byl nejen vysoce postavený rakouský podnikatel a bankéř, spoluzakladatel První rakouské Spar - Casse a otec myšlenky na založení Dunajské paroplavební společnosti. Rovněž majitel panství a zámku Kottingbrunn a tří domů ve Vídni, osobní přítel Metternicha i císaře Františka I. Díky svému malířskému talentu ale také nejznámější penězokaz 19. století, odsouzený i s manželkou k trestu smrti provazem změněným na dlouhodobý pobyt v žaláři, kde po dvou letech zemřel. Josefina Amon žila s jeho nejmladším synem Rudolfem von Bohr asi od roku 1866 jako družka. Krátce před porodem společného děcka se vzali. Syn Ludvig ještě téhož roku zemřel a krátce po něm koncem roku 1872 i jeho otec Rudolf. Manželství trvalo necelý rok.